| Nebezpečná střelba - Žofinka má kouzlo - Ríša se loučí
Načapal jsem Ríšu při podezřelý činnosti. Stál zády ke kůlně, na rameni vzduchovku a v levý ruce zrcátko.
„Co to děláš?“ divil jsem se.
„Takhle střílejí, strýčku Emane, frajeři,“ vysvětloval mi jako malýmu žáčkovi. A požádal mě, abych se postavil ke kůlně.
„Teď si vezmi, strejdo, do prstů knoflík, co je na hřebíčku u terče!“
Vzal jsem si tedy knoflík a ptal jsem se nedůvěřivě:
„Co bude dál?“
Ríša velel:
„Dej ho, strýci, od sebe a drž ho pevně!“
Trochu jsem se bál, ale nechtěl jsem, aby si o mně myslel, že jsem padavka. Šteloval dlouho zrcátko a potom, i když byl otočenej zády ke mně, vystřelil. Byla to šílená bolest. Dostal jsem brokem do nehtu u palce. Praskl a modral. Dal jsem se běhu. Běhal jsem po zahradě sem a tam. Při tom jsem řval. Kornelie vyšla z domu a nechápala. Ríša křičel nešťastně:
„Strýčku, strč prst do sudu s vodou!“
Za plotem se ozvalo posměšně:
„Tempóóó!“
Zlomyslná babice Klimešovic stála na štaflích jako na tribůně a křičela přes plot.
„Koukej slízt z tý tribůny nebo tě vemu dřevákem,“ zastala se mě Kornelie.
„Co se ti stalo?“ ptala se.
„Ale nic,“ uklidňoval jsem ženu a palec jsem si strčil mezi nohy.
Kornelie tušila, že se stala nějaká blbina.
„Co se tu stalo, Ríšo?“ vyzvídala.
Ríša pokrčil rameny:
„Strýček chce shodit břicho, tak běhá.“
Bolest rostla. Palec nabíhal.
„Pumpuj,“ křičel jsem na Kornelii.
Držel jsem naběhlý palec pod proudem vody. Po chvíli bolest ustala a z nehtu vypadl olověnej brok. A bolest začala znovu a ještě se přidalo škubání.
„Musíme k doktorovi,“ rozhodla žena.
Ríša šel s námi. Doktor Kučera zrovna líbal zdravotní sestru Irmu. Lekli se oba.
„Fůj,“ řekla nahlas Kornelie, „svět je prohnilej a zdravotnictví nejvíc.“
Neměla to říkat. Doktor se sadisticky zašklebil:
„Budeme trhat nehtíček. Sestro připravte kýbl s vodou a čpavek, kdyby pan Rákos omdlel.“
Třásl jsem se jako teplej sulc.
„Neboj, strejdo,“ šeptal mi Ríša a držel mě za ruku. „Já jsem vůl! Díky, strejdo, žes to tetě neprásknul!“
Kornelie mě na příkaz Kučery přitiskla na hruď. Byl jsem jako ve frontě na melouny. Kučera vzal z vitríny kleště a provokativně s nima mával, akorát u mejch vykulenejch očí.
„Tak vy nemáte rádi naše zdravotnictví,“ mazlil se se slovíčkama, „tak vyzkoušíme vesnického hrdinu.“
Byla to bolest, jako když jsem si jako malej kluk přiskřípnul kuličky s pytlíkem na prasklým špalku na sekání dřeva. Probudil jsem se na bílým otomanu. Dávali mi čuchat čpavek. Ríša byl bílej a viděl jsem, že šeptá, abych mu odpustil.
„Doktorovi, kterýmu vomdlí pacient, se říká ras!“ mumlala Kornelie.
Doktor Kučera se jedovatě pousmál:
„Jen počkejte, až přijdete na převaz. Uvidíte všechny svatý, pojištěnče Rákosi.“
Ríšovi jsem odpustil. Sám od sebe zametl dvůr, dal kozám trávu, králíkům taky. Taky mi dával obklady na palec. Pokaždý jsem si vzpomněl na našeho Karla. Rodina bez dětí, to je smutný.
„Jsi nějakej mlčenlivej,“ řekla Kornelie Ríšovi.
Mlčel a pak přiznal:
„Zejtra přijede máma s tátou.“
„Ty se domů netěšíš?“ ptala se má žena.
„Netěším,“ říkal sotva slyšitelně, „chtěl bych tu být celý prázdniny.“
Nevěděli jsme, co říct.
„Taky bys mi mohl ustřelit druhej palec nebo vystřelit druhý voko,“ zašeptal jsem Ríšovi, aby to Kornelie neslyšela. 
Kornelie mu vytýkala:
„Pouštíš tu bláznivou muziku, odmlouváš, kopl jsi slepici, dal jsi pohlavek králíkovi a udělal jsi koze uzel na bradě.“
Ríša se díval jako pytel neštěstí. Najednou mi ho bylo líto, i když mě ten palec bolel jako čert.
„Vždyť to mládí je tak krátký. Jako krátká nit. Uteče pár roků a bude mezi dospělejma a to neni o co stát,“ myslel jsem si. Protože znám svou Kornelii tak dlouho, byl jsem zvědavej, jak rozhodne.
„Ríšánku, pojď na ryby,“ ozval se pisklavej hlásek Žofinky Pikartovic. Do kluka vjela energie. Ožil, vyskočil, učísl si patku, nasadil tvrdej pohled a šoural se ven.
„Čau, Žofi,“ zadrmolil přeskakujícím hlasem. Potom zmizeli na cestě za domem, kde bylo plno máků a chrp.
„Kde jsi,“ volal jsem na ženu, která zmizela jako duch.
„Tady, v kurníku. Uklízím tu. Popošel jsem k ní. Měla nějaký uslzený oči. Asi z toho sena.
„Víš proč tu chce zůstat?“ ptala se mě.
„Asi se mu tu líbí a možná, že nás má trochu, ehm, rád,“ koktal jsem.
Kornelie vylezla z kurníku.
„Možná, ale hlavně je zamilovanej. Je v pubertě.“
Dal jsem si novej obklad se studenou vodou na palec a sedl jsem si na stoličku pod hruškou. Levá a Pravá se pásly. Pomyslel jsem si, že kozy jsou krásný tvorové. Nikomu neubližujou, pasou se, žvejkaji a ještě dávaji mlíko. Najednou jsem si všimnul, že na stromě je nějakej lístek. Sundal jsem ho a četl:
„Strejdo a teto, díky za péči. Někdy jsem lump, ale bylo tady u vás fakt dobře. Až budu v baliku, nechám vám spravit střechu. Ríša. P.S. Strejdo, promiň. Tu vzduchovku prodej do bazaru. Už ji nechci. Chápeš???“
Pochopil jsem to a šel jsem ostříhat angrešt a taky nehty...
Příští den, odpoledne, zastavil u našich vrátek ten ohavně zbarvenej pomerančovej chrajzlér. Robert, následovanej Zuzanou, vystoupil a udělal poskok a zaujal takovej divnej pokřivenej postoj. Jako boxér. Uhodil pěstí dvakrát do vzduchu a zafuněl. Vzpomněl jsem si, že mi Ríša říkal, že jeho fotr zkoušel boxovat. Ale po druhém zápase toho nechal, protože dostal K.O. Totiž, padl po ráně hned na začátku prvního kola. Ríša taky říkal, že od tý doby jeho táta píše básně, ale takovýho druhu, že je poslouchá akorát kočka domácích. Ríša dostal od rodičů škebli, opasek z umělý hmoty a tamburínu. Moc se z darů neradoval a z příjezdu rodičů vůbec. Odnášeli jsme kufr a tašky k autu.
„Nezlobil?“ ptala se dohněda opálená Zuzanka a já si všiml, že si obarvila vlasy u moře na zrzavomodrofialovo.
„Ani ne,“ řekl jsem a v palci mi zacukalo.
Za vratama vykukovala Pikartovic Žofinka. Nevím proč, ale zdálo se mi, že je ubrečená. Přišla chvíle odjezdu. Robert a Zuzana se zvedli a nechali kávu, kterou jim uvařila Kornelie, nedopitou.
„Musíme pospíchat,“ švitořila Zuzana, „v Karlových Varech je filmový festival. Je tam spousta světových osobností a v noci se řádí.“
Rozchechtala se.
„Dávají tam prima čuňárnický filmy. Máme lupeny na premču. Bude tam i ten, co má furt brejle na čele.“
Robert zvedl prst a tajemně šeptal: „Možná tam bude zase i on.“
Ukázal vzhůru k nebi.
„Pánbůh?“ divila se Kornelie.
Robert se pohoršeně ušklíbl:
„Prezident!“
Robert, v námořnickým tričku s tureckým půlměsícem, vypadal jako amatérskej cestovatel.
„Tak děkujeme,“ zadrmolil, „že jste tu nechali našeho Ríšu.“
„A taky děkujeme za ty naložené kopie s křenem!“
„Kapie,“ opravil Zuzanu Ríša.
To už nastoupil se sklopenou hlavou do auťáku. Okénkem podal ruku Kornelii a najednou, k našemu překvapení, jí ruku políbil a zašeptal přiškrceným hlasem:
„Tetí, jednou zase přijedu. Tady je to fajn!“
Najednou bylo ticho. Ještě než zabouchli dveře u oranžový příšery, Kornelie zčistajasna přikročila k autu a řekla hodně nahlas:
„A co kdybyste tu Ríšu nechali u nás do konce prázdnin?“
Zuzana se rozzářila:
„To je bezva nápad!“
Otočila se na Ríšu: „Ale jestli nebude chtít jet s námi do Prahy. S tatínkem a maminečkou.“
Ríša vyskočil z auta, uklouzl a upadl. Vzápětí byl na nohou a vyskakoval radostí. Skočil ke Kornelii a dal jí pusu. Potom se vrhnul ke mně a obejmul mě.
„Budu tady rád,“ křičel a poskakoval. Stejné skákání prováděla Žofinka, která vše slyšela. Ríša ji chytil za ruku. Kopali do kamínků a potom odběhli jako dvě kůzlata. Kufry a tašky jsem uklidil já. Kolo ne. To Ríša zapomněl naložit. Ani jsme si nevšimli, že Robert a Zuzana odjeli.
„Aspoň tu bude veselo,“ polohlasně řekla Kornelie.
„To jó,“ přikývl jsem, „palec mám ještě jeden.“
Pozdě večer přišel Ríša, nakrmil Levou a Pravou, králíky a před jídlem se pomodlil.
„Žofinka to dělá doma taky,“ vysvětlil nám, „její babička ji to naučila.“
Ríša s námi seděl a nemluvil. Chtěl něco říct, ale nevěděl jak na to. Než odešel spát, podal nám chlapsky ruku a jako by nic řekl:
„Strejdo, teto, já bych vám něco chtěl říct. Ale vy to určitě víte.“
Kornelie ho pohladila: „Víme.“
Já nevěděl nic, ale asi to nebylo důležitý.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
