Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (5)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

5.část

Sobota, 7. července
Pokračujeme na Kajaani, Puolanka, Pudasjarvi.

Jedeme nekonečnými smíšenými lesy, všude spousta bříz. Krajina se postupně začíná měnit, stromy se mění na stromečky a zakrslíky. Všude silniční radary. Nevíme, jestli funkční, ale snažíme se aspoň přibližně dodržovat rychlost, 80-100 km/hod. Kolem je nepočitatelné množství jezer a jezírek. Jsme okouzleni severskými domky. Nejhezčí jsou ty tmavočervené, s bílými rámy oken, dveří a bíle olemovanými střechami.
Zastavujeme se v městečku Ranua, kde je Wild Life Park – unikátní ZOO pod širým nebem. Tady chovají zvířata v jejich přirozeném prostředí.
Parkem jsme nadšeni. U vchodu je půjčovna nejrůznějších kočárků a vozítek – jak pro děti, aby je nebolely nožky, tak i třeba invalidní vozík pro ty, komu už nohy tak dobře neslouží. Samozřejmostí je bezbariérový přístup po celém parku. Mají tady i parkoviště pro psy. Několik očíslovaných kotců, vybavených vším, co bude váš psí miláček potřebovat po celou dobu, kdy budete procházet parkem.
Návštěva ZOO se nakonec protáhla na víc než čtyři hodiny. Viděli jsme šťastná zvířata v prostředí, kde se jim evidentně líbilo.
Úžasný lední medvědí kluk si hrál ve vodě s velkým modrým míčem, neúnavně ho vyhazoval do výšky, potápěl míč i sebe, vyváděl takové kousky, že jsme se s ním jen těžko loučili.

Hnědá máma medvědice se svými třemi neposednými medvíďaty. Dva se postrkovali a dováděli ve vodě, třetí vylezl na borovici do výše asi dvanácti metrů – a vůbec neřešil, jestli a jak se dostane zpátky dolů. Pak se na ten samý strom drápali i zbylí dva sourozenci, až jsme měli strach, aby se některá větev nezlomila a některý z nich nespadl. Ale máma-medvědice to měla pod kontrolou.

Malé sobí mládě, narozené letos v květnu. Celé stádo sobů s měnící se srstí. Statný losí samec se svými družkami. Chrochtající kanci, pižmoni, obratná vydra, spící mývalové, rys ostrovid. Orlové, krkavci a další ptactvo, několik druhů sov. Část ZOO je vyhrazena domestikovaným zvířatům – jsou tu krávy, koně, oslík, domácí prasata, drůbež.

Noci už jsou pořád světlé – a tak tomu bude po dlouhou dobu našeho dalšího cestování. Projíždíme městem Rovaniemi. Na laponské poměry je to velmi živé město se značnou koncentrací hospodářství, obchodu, turistiky a státní správy. Tady někde v okolí budeme nocovat, ale nedá nám to, abychom se už dnes nepodívali na polární kruh, který je odtud jen 8 km severněji.
Dva kilometry před polárním kruhem zastavujeme u dokončované dílny Santa Clause, která má být otevřena 22.11.2007, tedy v den, kdy tu začíná polární noc. Dílna je hloubena ve skále a cestu k ní označují lampy ve tvaru obrovských svíček. Až budou rozsvícené, bude to vypadat vskutku pohádkově. Vydáváme se oklikou na vršek skály a z dřevěné rozhledny se nám naskýtá jedinečný výhled na okolní tundru.
Hurá, polární kroužek! Jásáme. Ačkoliv jsme se ve škole učili, že polární kruh je na 66° 33´ severní šířky, dlouhá bílá čára na zemi s označením Polarkreis a Arctic circle upřesňuje, že tady jsme na 66° 32´35´´. Máme slavnostní pocit a radostně ťapeme po té bílé čáře jako malé děti. Protože je skoro půlnoc, jsme tady skoro sami. To je báječné, jak je pořád vidět. Ve dne i v noci. Polární kruh je zároveň obchodním centrem. Stylové obchůdky a Poštovní úřad Santa Clause jsou již zavřeny, ale zítra ráno sem přijedeme znovu. Ještě si čteme ohromné vzdálenosti na místním dřevěném rozcestníku. Do Prahy by to mělo být 2222 km. Za slovem Praha je v závorce uveden Trutnov. Tady si na přesnost moc nehrají.

Neděle, 8. července

Druhý den ráno jsme zase na polárním kruhu. Procházíme Arctic circle centrem, kupujeme samolepku s obrázkem losa do auta a obhlížíme do stylové obchůdky s vánočním zbožím. Tady mají Vánoce celý rok. Na poštovním úřadě Santa Clause mají prodavači v červených oblečcích a čepičkách napilno. Razítkují obálky, třídí poštu, ozdobené vánoční stromky září. A dětem tady září oči. I přesto si myslím, že náš Ježíšek, který nemá konkrétní podobu a je stále zahalen kouzlem a tajemstvím, je lepší.
Zastavujeme se u dvou opuštěných kempů - jsou blízko sebe a přitom představují dva odlišné světy. První kemp nabízí ubytování v dřevěných srubech, připomíná nám to kanadské sruby z filmů. Ve stejném stylu je tu i krmítko pro ptáky nebo psí bouda. Tady můžete zvolit bydlení i v klasické zemljance. Vidíme první soby v přírodě. Procházejí se volně mezi prázdnými sruby a nenápadně nás sledují. Jsou docela blízko. Krása. Dvě zrzavé veverky se honí přímo před námi.

Druhý kemp je hned za říčkou. Tedy bude. Dokončuje se. Jsou tu postaveny celoskleněné kopule ve tvaru iglú. Skleněné desky barevně odrážejí dopadající sluneční paprsky, zdálky to vypadá jak zaparkovaná UFO mimozemšťanů. Uvnitř každého jsou dvě lůžka a příslušenství. Krátkou záclonkou lze částečně kopuli zakrýt. Během polární noci budete mít krásný výhled na hvězdy – a v době nezapadajícího slunce můžete v klidu čerpat solární energii. Možná jsou iglú určena i k léčbě světlem, nevíme.

Při dlouhé cestě na sever na nás občas vesele vykoukne nějaký červený nebo okrový dřevěný domek. Ale k sousedům to tady mají daleko. Míjíme i několik autobusových zastávek, které nezapřou skandinávský původ.

U laponského posvátného jezera Inari, ležícího u městečka se stejným názvem, si omýváme ruce a xichtíky posvátnou vodou. Jezero Inari, neboli Inarijärvi, je třetím největším finským jezerem, má rozlohu 1100 km2 a je poseto přibližně 3 000 ostrůvky, kde hnízdí mnoho ptactva. Jezero je tmavě modré, vítr dělá vlny s pěnivými čepičkami a voda bez přestání ohlazuje kameny. Na silnici jsme skoro sami, průvodce nám dělají sobí rodiny. Pasou se poblíž silnice, kráčí po kraji cesty, stojí na silnici. Malé stromky po cestě připomínají bonsaje, převažují kapradiny a lišejníky. Tráva má jasně zelenou barvu. Tady je vláhy dostatek. Půda se houpe, černá rašelina, bažiny a močály. Je tu pusto, ale není tu smutno. Obloha je šmolkově modrá a slunce nám stále svítí do očí.
Ve 20:30 jsme v Kaamanenu, na finsko-norské hranici. Celník nám jen zamává. Posunujeme si čas opět o hodinu zpátky.

Tak aspoň pár základních informací o zemi, do které vjíždíme:
Norské království s hrdou tradicí národu lodníků má kromě nádherné přírody ohromné bohatství energie – ložiska ropy a zemního plynu, vodní energii. Významná je produkce a export ryb, které se chovají v chráněných fjordech ve velkých, plně mechanizovaných vodních farmách. Důležité je i průmyslové odvětví na zpracování dřeva. Výroba hliníku patří k nejvýznamnějším na světě.
Norsko má rozlohu 323 878 km2. Je to úzká, protáhlá země, rozprostírající se na 14 šířkových stupních. Maximální šíře, 430 km, dosahuje Norsko u Sognefjordu; u Narviku je to pouhých 6,3 km. Země patří k nejhornatějším na světě; více než 50 % povrchu se zvedá výše než 500 m, 25 % dokonce výše než 1000 metrů. Celková délka pobřeží s fjordy hluboko zasahujícími do pevniny se odhaduje přibližně na 21 000 km, což odpovídá polovině obvodu celé zeměkoule. Před pobřežím je rozeseto na 50 000 malých ostrůvků. Více než 70 % pevniny tvoří skalnaté útesy, ledovce, jezera a původní příroda.
Norsko má 4,3 mil. obyvatel a hustotu 13 obyvatel na 1 km2. Přes 80 % Norů žije v příbřežním pásu širokém 15 km a ve městech Oslo, Bergen, Trondheim a Tromsø. Na severu země je hustota osídlení pouhých 2 až 6 obyvatel na 1 km2.

 

Další úsek cesty se nazývá Cesta sobů. Silnice je úzká, samá zatáčka, slunce na bezmračné obloze klouže čím dál tím níž, ostře se opírá do čelního skla auta. Naším cílem je dojet o půlnoci na Nordkapp. Tedy přesně v 0:21, kdy je slunce nejníž.
Nordkapp je skoro nejsevernější cípek evropské pevniny. Dál už je jen moře a ledovec.
Pro upřesnění – úplně a nejvíc nejsevernějším výběžkem Evropy je sousední mys Knivskjelloden, který leží o 1,5 km severněji, avšak nevedou k němu žádné silnice a je tudíž téměř nepřístupný. Takže cílem téměř všech turistů je právě „jen a pouze“ Nordkapp.

Okolní krajinu tvoří kopce a hory se sněhovými plochami, mělká jezera s mnoha kameny u břehů. Slunce osvětluje krajinu zvláštním, jedinečným světlem. Stíny jsou bizarně dlouhé.
A sobi večeří - v klidu si pochutnávají na mechu a lišejníku…
Jedeme, co to dá. Honem, honem, nesmíme půlnoční slunce zmeškat !

  Pokračování...

  
Další díly

Foto © Jitka Dolejšová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 11. 2007.