Ondřej Suchý: Jak šla Anička Ondráková do světa
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
 „Anny Ondráková zapsala se do srdcí českého filmového obecenstva několika svěže zahranými dívčími postavami v našich filmech. Bohužel neměli jsme dlouho příležitosti sledovati vývoj jejího slibného talentu, neboť byla záhy angažována za hranicemi,“ těmito slovy otevírali kapitolu věnovanou budoucí evropské filmové hvězdě autoři malé bibliofilie Portréty předních českých filmových umělkyň a umělců, Ing.Vladimír Hanzlík a Ing.Karel Smrž. Knížečku vydali v Praze v roce 1922 nákladem vlastním a je patrné, že hlavní autorský podíl na ní měl především filmový historik Karel Smrž, který později vydal sám řadu dalších knih. Nejvýznamnějším Smržovým dílem byly Dějiny filmu, které vyšly v roce 1933. Ale vraťme se k drobné knížce, z níž jsem v úvodu citoval z kapitoly Anny Ondráková a z níž v citaci pokračuji: „Na náš dotaz po jejích životopisných datech, zaslaný jí do Vídně kde nyní u Sascha-filmu hraje, odpověděla nám dopisem, který zde pro jeho roztomilost a srdečnost celý otiskujeme.“ Dovolte, abych i já zde onen dopis Anny Ondrákové z roku 1922 přetiskl. Bude se mi na něj - 85 let po jeho napsání - dobře navazovat: „Narodila jsem se patnáctého května. Rok vám neprozradím, poněvadž nyní bych chtěla býti starší a přijde doba, kdy tomu bude naopak. Stačí tedy, abyste Vy a ctění čtenáři si zapamatovali, že mám 15. května každoročně narozeniny. Jmeniny mám 26. července. Tarnov se chlubí býti mým rodištěm. Tatínek je plukovníkem československé armády. Proto jsem se již jako útlé děcko potloukala z posádky do posádky. Dětství jsem strávila v Pulji, kde jsem také nabyla kvalifikace kinoherečky. Místo se spolužačkami vztekala jsem se celý den po ulici s nejrozpustilejšími taliánskými uličníky, od kterých jsem se naučila skákání, lezení na stromy a podobné užitečné věci. Na erárním dvoře bývaly kupy sena, na něž jsme z půdy skákali. Při tom jsem se naučila trojnásobné salto. Dělám je nyní, skáču-li z dostatečné výšky do vody. Plavu jako ryba, jezdím jako cowboy, a ráda bych to vše ve filmu uplatnila. Ač jsem se dobře učila, nebyli se mnou ve škole spokojeni pro můj živý temperament. Jeptišky docela tvrdily, že ze mne nikdy nic nebude. Tak vidíte, že ani jeptišky nejsou neomylny ...! Pro film mne objevil režisér Dr. Kolár. Rodiče, zvláště otec, o tom nechtěli ani slyšet. Protože jeptišky mi prorokovaly, že ze mne nikdy nic nebude, bylo mi to všechno jedno. Neuposlechla jsem a hrála tajně malou roli v „Dámě s malou nožkou“. Doufala jsem, že se toho nikdo nedozví — ale kritika si mne všimla a vše prozradila. Tatínek to v novinách četl — a neptejte se na bližší detaily toho, co se doma dělo. Radím upřímné všem kolegyním, které proti vůli rodičů filmují, aby si, než o nich vyjde kritika, celé tělo, hlavně tam, kde záda ztrácejí své poctivé jméno, vyložily polštáři... Chtěla jsem za každou cenu zůstati u filmu a rodiče zase nechtěli dáti dovolení. Jak známo moudřejší ustoupí a rodiče jsou přece jen moudřejší a tak jsem hrála v Lamačově „Gillyho dobrodružství“, pak už hlavní roli ve „Zpěvu zlata". Od té doby hrála jsem skoro výhradně hlavní role nejdříve v Praze a nyní ve Vídni, kde jsem nástupkyní známé hvězdy Lucy Dorain. Mimo v uvedených třech filmech hrála jsem hlavní role ve hrách… (a zde Anny vyjmenovává celkem 13 z větší části už zahraničních titulů. Poznámka autora) Nejraději hraji žabce, abych uplatnila mimo své přirozeně veselé povahy též různé sportovní výkony. Ještě jedno přiznání: Píši také libreta pro film. Jsou jistě pěkná — zvláště to poslední je báječné. Jen trochu porozumění — ten film by přec musel jít na dračku — škoda, že jej ještě nikde nepřijali." Pánové Smrž a Hanzlík měli pravdu, dopis sotva dvacetileté filmové herečky, o níž se už vědělo i za hranicemi její vlasti, je opravdu půvabný. A navíc dnes, po tolika letech, nabízí zvídavému čtenáři doplnit si některé třeba jen okrajově zmíněné detaily. Anny píše, že se ve Vídni stala „nástupkyní známé hvězdy“ Lucy Dorain. Kdo byla Lucy Dorain? Jaký byl osud hvězdy, kterou tehdy ve Vídni nahradila Anny Ondra? Lucy Dorain se ve skutečnosti jmenovala Ilona Kovacsová a narodila se v Budapešti v roce 1898. V jejích začátcích jí pomáhal tehdy už zkušený maďarský režisér Mihaly Kertesz. Později se přejmenoval na Michaela Curtize a stal se jejím prvním manželem. Hvězdná kariéra herečky Lucy Dorain trvala jen do roku 1927, kdy ji ještě během manželství režíroval Curtiz a kdy ji krátký čas - několik let po jejich rozvodu - řídili němečtí a rakouští režiséři. Dorain, podobně jako její exmanžel Curtiz, odcestovala pak do Hollywoodu, kde už se ale jako herečka neprosadila. Filmové plátno opustila ve svých 33 letech; ve Spojených státech nakonec prožila zbytek života. Zemřela v roce 1989, kdy jí bylo 91 let, dva roky po odchodu té, která se stala slavnější a která ji kdysi před filmovými kamerami ve Vídni vystřídala pod jménem Anny Ondra. Příběh Anny Ondrákové, která kromě dodnes u nás populárních českých filmů (On a jeho sestra, Kantor Ideál, Polská krev, Důvod k rozvodu) hrála také ve filmech rakouských, německých, francouzských a anglických (v Anglii byla hvězdou dvou snímků mistra filmového hororu Alfreda Hitchcocka) se v roce 1933 provdala za boxerského šampióna Maxe Schmellinga a ve svoji filmovou kariéru ukončila v Německu v roce 1951. Její životní příběh byl mnohokrát popsán v časopisech i knihách, ale nejen to – jeden úsek z jejího života, ten, v němž se její manžel Max střetl se svým boxerským rivalem Joe Louisem, byl také zfilmován! V roce 2002 se představila divákům coby Anny Ondra ve filmu Joe and Max původem australská herečka Peta Wilson. Kdo ví, co by asi Anny Ondra řekla tomu, čím její filmová představitelka získala několik let před vznikem tohoto filmu světovou popularitu? Kdo ví, co tomu řeknou někteří z vás… Peta Wilson se totiž proslavila hlavní rolí v televizním seriálu Brutální Nikita. Před časem byl k dostání na DVD v prodejnách Levných knih Hitchcockův film Blackmail s naší „Aničkou“ v hlavní roli. Koupil jsem si ho, jednou si ho promítl a víckrát nemusím. Zato ovšem takový český Důvod k rozvodu, na ten se mohu dívat třeba každý rok! Psáno pro časopis Revue 50 plus |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivan Kraus |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivan Rössler |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Vladimír Just |
 |
Stanislav Motl |