| • Vznik titulu JUDr. před vaším jménem je zřejmý, ale popíšete cestu, která vede k tomu plk.?
Zatímco o četníky, díky kterým jsem se dopracoval k titulu JUDr., se zajímám rovných dvacet let, v policejních službách jsem více než čtvrtstoletí. Když pořádám besedy o četnících, oblékám si četnickou uniformu s hodností vrchního strážmistra, takzvaně na Arazima. Poté, co uvedu, že četníci jsou pouze mým koníčkem, ale že „v civilu“ jsem vrchním policejním radou a plukovníkem Policie České republiky, tak to někteří lidé nechápou. Je to celkem legrace…
Ale nyní vážně. Za více než čtvrtstoletí trvání mého služebního poměru jsem prošel řadou funkcí u kriminální policie, absolvoval jsem několik rezortních škol a kurzů a vystudoval Právnickou fakultu UK Praha. To jsem již pracoval na Policejním prezidiu. V roce 1996 jsem začal zastávat řídící funkce od vedoucího skupiny, přes vedoucího oddělení až po vedoucího odboru. V současné době zastávám funkci ředitele kanceláře policejního prezidenta. Co se týče hodností, neboli dnes hodnostního označení, začal jsem u strážmistra a skončil u plukovníka.
 • Již od obhajoby své diplomové práce na téma Vývoj organizace československého četnictva se zajímáte o historii našich četníků. Jistě tedy budete znát odpověď na otázku, zda také existovala nějaká česká četnice?
Tak to vím naprosto přesně. Žádná česká četnice neexistovala. V četnickém sboru, ale i u státní policie sloužili výhradně muži. Ženy u nás začaly v bezpečnostních složkách sloužit až po druhé světové válce.
Četnictvo na našem území bylo vojensky organizováno a kasernováno, to znamená, že útvary četnictva byly v četnických kasárnách, v nichž byli ubytováni i četníci. A právě v četnických kasárnách sloužily ženy coby kuchařky a posluhovačky. Jen si vzpomeňte na starou Pejzlarku ve Švejkovi.
V zájmu zachování dobrého jména četnictva stanovil pragmatický kasární předpis mající původ v době monarchie, že za kuchařky mohou být najímány především osoby starší, naprosto spolehlivé a dobré pověsti. Praxe se ustálila na věku 40 let a výše. Však víte, co z toho bylo, když jsme se v televizních Četnických humoreskách prohřešili proti uvedenému ustanovení a namísto staré ošklivé Stely nastoupila mladá a krásná Andělka…
• Jaký je vlastně rozdíl mezi četníkem a policistou?
Za monarchie, ale i za první republiky o veřejný pořádek na celém území státu pečovalo vojensky organizované četnictvo vykonávající službu, včetně vyšetřování trestných činů, zásadně v šedozelených uniformách. Výjimkou z místní působnosti četnictva byly obvody státních policejních úřadů, ve městech s vlastní statutem.
V roce 1918 byly pouze 4, ale v roce 1938 jich bylo již 105. Jednalo se o policejní ředitelství, policejní komisařství či jejich expozitury. Státní policejní úřady měly dvě složky, zjednodušeně řečeno uniformovanou, tj. strážníky v černých či tmavě modrých uniformách s přilbami, a neuniformovanou, tj. detektivy ala rada Vacátko a jeho pánové v tvrďácích a s odznaky umístěnými zespoda na klopě. Tyto dvě složky byly financovány státem. Kromě toho v četnických obvodech mohli působit u jednotlivých obcí místní (komunální) strážníci financovaní z prostředků obce. Ti se starali o veřejný pořádek v daném místě.
• O četnících jste nashromáždil mnoho materiálu, a to nejen o jejich organizaci, ale i o konkrétních kriminalistických případech. To by mě tedy zajímalo, komu všemu nosíte prezent, abyste takové informace dostal.
Jak jsem již výše uvedl, o četnictvo jsem se začal zajímat před dvaceti lety, to znamená za starého režimu, kdy se na četníky bohužel koukalo přes karabiny a bodáky namířené do lidových mas. Během svého „bádání“ jsem začal shromaždovat informace a materiály vztahující se k organizaci četnictva a k výkonu pátrací služby, jak bylo dobově označováno vyšetřování trestných činů a pátrání po jejich pachatelích. Jedná se o odborné publikace, předpisy upravující činnost četnictva, dobové články z tisku, ale i osobní vzpomínky a pozůstalosti po četnících.
Pátral jsem v archivních materiálech a dosud sháním po antikvariátech. Nashromáždil jsem úžasné množství materiálu a bylo mi líto, aby to všechno skončilo zpracováním diplomové práce. Tudíž jsem začal publikovat v rezortním odborném tisku, neboť po revoluci ani mí kolegové nevěděli, jaký byl rozdíl mezi četníkem a policajtem. Jelikož jsem začal v roce 1990 spolupracovat s televizí coby odborný poradce, pojal jsem myšlenku na televizní ztvárnění případů řešených četníky.
Tak se začaly rodit televizní Ćetnické humoresky. Nejcennější jsou pro mne informace od pozůstalých po četnících. Do dnešního dne jsem se seznámil s pěti potomky četníků, jejichž jména znají diváci z televizních obrazovek: syny četníků Šebestíka a Jarého a dcerami četníků Šiktance, Ambrože a Arazima.
• Vaše knihy mi svým obsahem přivodily vzpomínku na kriminální příběhy I. M. Jedličky, společná je samozřejmě především „beletrizace skutečných případů“. Co je jejím hlavním účelem?
Poté, co byla odvysílána první řada seriálu Četnické humoresky, tak jsem si uvědomil, že řada zajímavostí z činnosti četnictva a života četníků nemohla být v seriálu ukázána. To je dáno charakterem filmového zpracování příběhu.
Bylo mi to trochu líto, a proto jsem se rozhodl podělit se o ně se čtenáři knížek. Jedná se o skutečné případy, které řešili četníci na území meziválečného Československa, ke kterému patřila kromě Slovenska i Podkarpatská Rus.
V jednotlivých povídkách se snažím čtenáře seznamovat i s reáliemi ze života četnického sboru formou výňatků z dobových předpisů, tisku a doplňuji je obrazovými přílohami. Čtenáři si knížky o četnících oblíbili a vyhledávají. V dnešní záplavě knižních titulů je po vyprodání knihkupci nedoobjednávají, ačkoliv jsou k dispozici v knižní distribuci.
Proto jsem rád, že na své knížky mohu upozornit i na stránkách Pozitivních novin a dovolím si zájemce odkázat na internetové obchody a internetová knihkupectví, kde jsou s výjimkou jedné z osmi dosud vydaných knížek k dispozici. Smyslem mých aktivit vztahujících se k četnictvu je snaha o jeho společenskou rehabilitaci, což se díky televiznímu zpracování podařilo. Svědčí o tom cena TÝTÝ za nejúspěšnější televizní seriál roku 2005, kterou jsem měl čest spolu s Pavlínou Moskalykovou Solo a dramaturgem Josefem Souchopem přebírat.
• Filmová podoba Četnických humoresek mi zase stylově připomíná Hříšné lidi města pražského. Ale dá se říci, že se obecně české kriminální filmy i seriály dost odlišují od těch amerických. Skoro to vypadá, jako by u nás neexistovali „pořádní zločinci“, ale pouze „obyčejní“ vrazi, zloději a podvodníci.
Humoresky i „hříšňáci“ jsou ryze české. Jsou z období první republiky, která pro nás má svoji poezii. I když jsem přesvědčen, že ta doba nebyla až tak poetická, za jakou ji dnes máme. Je však třeba ji vnímat v kontextu meziválečné Evropy. Tehdy byla naše republika skutečným ostrovem demokracie. Nejsem filmový odborník, abych dokázal srovnávat naši a zahraniční filmovou tvorbu. Četnické humoresky byly postaveny na lidskosti a laskavosti a ne na akčních scénách a litrech „kečupu“.
Právě takový lidský a laskavý byl pan režisér Moskalyk. Nepotřeboval ukazovat vlakem zdevastované tělo mladé ženy, ukázal četníka, kterému se z toho dělá nevolno. A divák si představil, jak to v kolejišti muselo vypadat…
Pokud se týče zločinců, byli specialisté například kasaři, kteří byli elitou, pak byli různé kategorie zločinců, podle předmětu zájmu: bytaři, kapsáři, půdaři atd. I ten nejhorší zločinec je taky člověk, který má svoji duši a vnitřně je přesvědčen, že on je v právu, má své důvody, proč trestnou činnost páchá a tím se sám před sebou obhajuje…
Boj se zločinem je vlastně otázka „kdo z koho“. A to platí svým způsobem i dodnes… Buď má navrch spravedlnost nebo zločinec. Vždyť si vezměte: hra na četníka a na zloděje. A já jsem rád, že dnešní kluci ze základky si opět hrajou tuto hru a každý z nich chce být Arazim nebo Jarý. Přitom nebýt televizních humoresek, tak by si se slovem četník spojovali četnickou stanici v Saint Tropéz, a ne brněnskou četnickou pátračku…
• S tím také souvisí klasická česká postava četníka či detektiva, který je především obyčejným člověkem, na rozdíl od amerického hrdiny.
Ono je třeba si uvědomit, že v praxi se nejedná o práci jednotlivce, nýbrž o týmovou práci. Četnické humoresky nejsou detektivním seriálem, ale seriálem kriminálním. Mně osobně se nelíbí, když film nebo díl začíná spácháním zločinu, kterému se všichni (četníci, policisté či detektivové) usilovně věnují, nedělají nic jiného a jen se jim podaří případ vyšetřit, jdou závěrečné titulky.
Víte, že v každém díle televizních humoresek pracovníci pátračky řešili nejméně dva případy, které spolu někdy souvisely a někdy také ne, a na pozadí seriálu se rozvíjely vztahy mezi jednotlivými postavami. Vím, že někteří dnešní diváci dávají přednost seriálům, jejichž díly na sebe nenavazují a tudíž jim nevadí, když některé z dílů neshlédnou. Já osobně se však domnívám, že formou, jakou měly humoresky, lépe představíte divákovi jednotlivé hrdiny, a to tak, že ukážete nejen jeho práci, ale i soukromý život. Pak divák může s jednotlivými postavami prožívat jejich radosti a starosti a ne vnímat pouze „pracovní“ problémy… Je to samozřejmě věc názoru.
• Dají se vaše knihy obsahově rozdělit na beletrii a literaturu faktu, nebo tyto dvě sféry necháváte vždy vzájemně prorůst?
Ha, to je otázka. V oblasti literatury jsem naprostý laik. Já o sobě tvrdím, že píšu kriminální povídky kombinované s literaturou faktu. Jestli je to správné, to nechť posoudí jiní…
Jsem spisovatel amatér a tvrdím, že nejsem detektivkář. Detektivky mají své zásady a zákonitosti, které prošly určitým vývojem. Tím, že pracuji u policie, dívám se na zločiny jinak než detektivkáři. Detektivky mi připadají poněkud „překombinované“. Při vyšetřování trestných činů je to zkrátka jiné…
• Vaše poslední kniha se jmenuje Páté přikázání a představil jste ji i tady na Pozitivních novinách. V článku o této knize jste se též zmínil o zrušení trestu smrti. V souvislosti s tím mne napadlo, zda vás při vašich invazích do archívů nezaujala též tématika justičních omylů?
Trest smrti je označován jako trest absolutní, nezměnitelný. Kromě toho byl v historii lidstva mnohokrát zneužit. Samozřejmě i justiční omyly, které se v historii lidstva staly, vedly tomu, že demokratické státy, mezi které patří i Česká republika, přestaly tento druh trestu používat. Jen si vezměte, že největší žně mívali kapsáři právě při veřejných popravách… Takže ani odstrašující účinek tohoto trestu neodrazoval od páchání trestných činů.
A pokud se týče justičních omylů, tj. odsouzení nevinného člověka, to jde odčinit u všech forem trestu s výjimkou trestu absolutního… Ve svém archivu mám několik případů, kdy četníci očistili osobu po řadu let veřejným míněním podezřívanou ze spáchání závažného zločinu. Celkem časté byly případy objasněné po deseti či dvaceti letech od jejich spáchání.
• Sám jste již zmínil, že vás také můžeme vidět v četnické uniformě. Zřejmě se v ní cítíte dobře - pročpak?
Začalo to zcela nevinně. Při jedné z besed, která se konala v Mariánských Lázních, jsem od jedné paní, jejíž otec byl četníkem, obdržel slavnostní četnickou šavli. Paní mi ji věnovala se slovy, že jí rezne pod postelí a z vděku, že se mi podařilo zrehabilitovat minulým režimem neprávem očerňované četníky. Četnické děti, ze kterých jsou dnes již senioři, tuto historickou křivku velmi těžce nesli.
Pro ně to bylo poskvrnění památky práce jejich otců. Když už jsem měl šavli, tak jsem ji nehodlal mít pouze pověšenou na zdi. Nechal jsem se zlákat od kolegů, kteří založili občanské sdružení Četnická pátrací stanice Praha a pořídil jsem si uniformu. Vlastně dvě. Jednu slavnostní s černými kalhotami a jednu služební s rajtkami. A už to začalo. Ke služební uniformě potřebujete služební šavli a bodák. Potom pistoli.
Syn skutečného strážmistra Jarého mi věnoval otcův obušek (se kterým býval i bit). Pan Jarý napsal předmluvu ke knížce Humoresky vážně, kterou jsme tímto obuškem dokonce pokřtili. Však o tom jsem v Pozitivních novinách uveřejnil článek. Ale abych neodbočil od otázky. Četníkům jsem doslova propadl.
Teď například sháním originál četnickou helmu. Mám sice repliku, ale to víte, není to to pravé. Zkrátka: „koupím četnickou přilbu – zachovalou, velikost 58 – 60, abych ji mohl při slavnostních příležitostech, jakými jsou křty mých knížek nosit. Zn.: nabídněte…“
• Kdybyste si zcela dnes mohl zcela libovolně zvolit okamžik svého narození a povolání, jak je pravděpodobné, že byste se narodil kolem roku 1900 a stal byste se četníkem?
Víte, že historická kdyby neexistují… Jsem první z naší rodiny, kdo je v policejních službách. V započaté tradici pokračuje můj syn, který je nyní v nástupní policejní škole. Ale povím vám to, co tvrdím při přednáškách svým kolegům. Zajímalo by mne, kolik z dnešních policistů by zvládlo sloužit v takových podmínkách, v nichž sloužili prvorepublikoví četníci.
Vyzbrojení karabinami, šavlemi s bodáky, helmami, pod nimiž se potily v létě vlasy a k jejichž kovovému lemování v zimě přimrzaly ušní boltce, několikahodinové obchůzky neschůdným terénem, ubytování v četnických kasárnách atd. Dále zbaveni volebního práva a o povolení ke sňatku museli žádat zemského velitele četnictva po dosažení věku třiceti let a po odsloužení čtyř let služby. Ale asi bych do toho šel a četníkoval bych…
• Blíží se Vánoce, jež podružně označujeme za „svátky klidu a míru“, platí toto i z pohledu kriminalistických statistik?
Místo odpovědi na otázku si přečtěte článeček „Vánoční a novoroční svátky (po četnicku)“, který jsem právě poslal do redakce Pozitivních novin.
|
