Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (9)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Sobota, 14. července

Po další bílé noci pokračujeme do Henningsvaeru. Je to moc pěkné, tiché přístavní městečko, s červenými rorbuery, rybářskými chatkami, vzájemně propojenými dřevěnými chodníčky. Ten klid a pohoda všude je přímo balzámem pro duši. Monumentální horská scenérie za městem vytváří nádhernou přírodní kulisu.
Z Fiskebolu se přepravujeme trajektem zpět do Melbu a loučíme se s Lofotami, které svou strohou přírodou tak kontrastují a zároveň doplňují krásu Vesterál. Ještě si děláme zajížďku do Harstadu, kde si prohlížíme nejstarší skandinávský románský kostel Trondenes se zajímavým zlaceným oltářem a dřevěným stropem. Prohlídku kostela nám podbarvuje příjemná varhanní hudba.

        

Neděle, 15. července

Přijíždíme do Narviku, kde probíhaly za 2. světové války jedny z nejtěžších bojů. Město leží blízko švédských dolů na železnou rudu a tak je významným překladištěm rudy, a také celoročně využívaným přístavem, protože díky Golfskému proudu tady moře nezamrzá.
Zdejší obrovský rozcestník sice na Prahu pozapomněl, zato se dozvídáme, že na Nordkapp je to 709 km a na severní pól dokonce 2 407 km. Poblíž rozcestníku je socha mimina v nadživotní velikosti, v parku opodál zase socha zapšklé báby sedící na lavičce nebo skupina dětí držících se za ruce. Bohatá květinová výzdoba v parku i v ulicích ničím nepřipomíná, že jsme stále ještě za polárním kruhem. 
Jeden známý nám radil, že z Lofot je lepší přeplavit se trajektem na pevninu, do Bodo. Cesta trvá 4 hodiny. Ale protože jsem se v průvodci dočetla, že cesta po pevnině z Narviku do Fauske patří mezi nejkrásnější, rozhodli jsme se pro tuto delší trasu. A to bylo moc dobře.
Počasí jak malované, jedeme překrásnou krajinou s úžasnými tyrkysovými jezery, ohlazenými i ostře zbroušenými skálami, podél fjordů, s vyhlídkami na nádherné romantické ostrůvky. Panorama jak z plakátů, krajinky jak z kalendářů.

         

Ze Skarbergetu se trajektem po 25 minutách dostáváme do Bognes. Dále do Ulsvagu s krásnými výhledy po trase Fauske – Lodingen. Z mostu nad městem pozorujeme Saltstraumen- Solný proud. Jde o nejsilnější přílivový a odlivový proud na světě. Příliv a odliv je sice rozdílný o pouhé 3 metry, ale voda se žene 30-40km rychlostí průlivem o šíři 150 metrů a délce 4 km. Přitom se objevují malströmy, což je točivé proudění vody, vznikající střetem dvou příbojových vln vnikajících do mořské úžiny ze dvou protilehlých stran. Tady se vytvářejí údajně největší vodní víry na světě, s průměrem až 10 metrů a hloubkou až pětimetrovou.
Jsme už z domova vybaveni „jízdním řádem“ proudu, a tak víme, že teď jsme na místo přijeli až půl hodiny po začátku podvečerního odlivu. I tak jsou vodní víry krásné a vytvářejí zajímavé vodní obrazce. Rackové křičí na celé kolo. Rozhodujeme se, že postavíme stan někde poblíž a počkáme si na příliv. Podle rozpisu to má být v 0:55.
V noci opět pozorujeme z výšky vodu, nyní přibývající a temnou. Na mnoha místech úžiny se znovu tvoří velké a rotující víry. Rackové se těší na čerstvý přísun připlouvající potravy. Je to úchvatná podívaná... 
 

Pondělí, 16. července

Jedeme zpátky do Fauske, které je po celém světě vyhlášené těžbou růžového mramoru, a jižním směrem dál.
A jsme opět na polárním kruhu, tentokrát na norský způsob. Tady je krajina pustá, se sněhovými poli. Pochmurnost okolí dodává šedá mlha. Nápis Polarsirkel je doplněn údajem 66°33´. Polární centrum je obklopeno autobusy a obytnými auty. Sloup z fauského růžového mramoru označuje přesné místo polárního kruhu.
Pokračujeme do Mo i Rany. Nejde o dvě místa, ale o město Mo, které leží u řeky Rana. Řeka Rana s mléčně zelenou vodou běží podél silnice a vytváří krásné meandry.
Město Mo bylo dříve tržním místem pro Nory a Laponce, kteří si tu navzájem vyměňovali sušené sobí maso a kožešiny za máslo, mouku a tabák. Dnes je Mo průmyslovým centrem se železnou hutí, překladištěm rudy a koksárnou. Ale i tady najdete krásné upravené domy a domky.



Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 12. 2007.