Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (7)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Jednou přišel do hodiny výtvarky pan učitel Maděra a z kabinetu přitáhl velikou krabici.
"Našel jsem na půdě maňásky. Co byste řekli tomu, že bychom hráli divadlo?" zeptal se. Náš hurónský řev znamenal souhlas.
Po vyučování jsme pak chodili do školní dílny a připravovali paravan a kulisy. Asi po třech týdnech práce bylo všechno připravené.
"Ještě bychom měli do kulis udělat velký strom," povídá pan učitel. Sáhnul za jarmaru, vylovil odtud překližkovou desku, placatou červenou tužkou, co nosil za uchem, načrtnul obrys a zapnul pásovou pilu. Stojíme kolem a civíme, jak pilka vykrajuje strom a Máďa vykládá:
"Při práci na pile musíte mít kolem bezvadný pořádek a je potřeba dávat pozor..." Než ale stačil říct, na co je potřeba dávat pozor, povolila překližka po letech trochu rychleji a cvrnk... S úžasem jsme sledovali, jak cosi odletělo do pilin a pan učitel se udiveně podíval na svoji ruku s roztaženými prsty, z nichž ukazovák a prostředník měl o dva články kratší.
"Do prdele!" vykřikl zcela nepedagogicky, křídově zbledl a posadil se na židli. Zařezaně jsme chvilku koukali, pak Králík vyběhl z dílny a nepříčetně řval:
"Pane školník, pane školník, zavolejte záchranku, Maděra si uříz prsty!"
Otevřel jsem lékárničku, co visí na zdi, vyndal ruličku obvazu a třesoucíma se rukama ji rozbalil a nečekaně zkušeně povídám:
"Musíme zastavit krvácení." Pan učitel se trochu vzpamatoval, zvedl ruku, odcákl krev a radil mi, jak mám na pahýly nalít kysličník, zavázat je a stáhnout. Když přijel doktor, prohlásil, že jsme zranění ošetřili kvalifikovaně, sebral z pilin ty dva špačky, tedy ty uříznutý prsty, a odjeli.
Prsty panu učiteli přišili, ale my jsme měli po divadle.
Šli jsme s Vencou a Brďou domů ze školy zadem přes Bžundu a probírali situaci. "Teď, když jsme chtěli začít zkoušet, tak nám zmehlo," skuhral Venca.
"A proč bysme nemohli udělat to dívadlo sami?" já na to. "Máďa mi dal domů knížky, abych vybral pohádku, že to pak budem hrát pro mateřskou školku. A já mám tutovej nápad!"
"To je fakt! Připravíme Máďovi překvápko. Až příde ze špitálu, tak to bude hotový," nadšeně se přidal Venca. "A co kuješ?" zastavil se na rohu u Nároďáku. "Pomstíme se Ježourovi!" vylítlo ze mě.

Učitel Ježek patří mezi naše úhlavní nepřátele. Je to mohutný chlap s jízlivýma očima a ještě jízlivějšími poznámkami na adresu bezbranného žactva.
Při hodinách tělocviku nám dává strašně zabrat a kdykoliv jsme cokoliv zkazili, třeba při přeskoku přes kozu, při cvičení na kruzích, nebo když jsme neudělali požadovaný počet kliků nebo shybů na hrazdě, zařval:
"Já jsem ježek a zakousnu každou zmiji! A tebe, línej Honzo (případně Ventile, Venco, Králíku, Pepane, Horáku, Doubravo, Šašku, někdy vohráblo či nezdaro) ztrestám!" Vzápětí vždy následoval na naše ostříhané hlavy úder obrovským klíčem od kabinetu. Neexistoval snad nikdo bez boule.

Hned druhý den jsme po vyučování začali s nácvikem. Třídní neměla nic proti. Vybral jsem pohádku, jak liška připravila zajíčka o domeček a demokraticky se prohlásil za režiséra. Zároveň jsem vodil a mluvil hlavního hrdinu pohádky - ježka. Olina hrála zajíčka, Venca lišku, Brďa jezevce, Jarka vránu, Pepík žábu a Lada čápa. Figury jsme přizpůsobili maňasům, které máme. Nazkoušené to bylo rychle, premiéru jsme naplánovali na den, kdy měl přijít pan učitel Maděra z nemocnice. Říďa Richard Holeček rozhodl, že nejprve hru musí vidět kantoři.

V den předváděčky přišel Maděra se zafačovanou rukou, každýho z nás kopnul kolenem a řekl "Tfuj, tfuj, breptejte, potvory". To se tak mezi herci dělá. Koukali jsme škvírou v paravanu, jak si sedají Žižka alias velkej Olda, Kott - Kocour, Brumlichová - Mumie, Máďa s bílou rukou, třídní Taťána, Matoušková - Zmatený ucho, Jurečková - Jůrie Fůrie, Hamplová - Hamina, Němeček - malej Olda, zástupkyně - kulhavá Mery, Hrabánek - Pepa, říďa - Ríša, v první řadě se na židli rozvalil Ježour.
Lada zazvonila zvonečkem a začali jsme. Zlá liška vlezla zajíčkovi do domečku a nechtěla ho tam pustit. Jednotlivá zvířátka se pokoušela ji vyhnat, ale nepovedlo se. Pak jsem nastoupil já. Svému ježkovi jsem doma na packu přišil veliký klíč od našeho špajzu.
"Puf, puf, puf, jsem ježek a zakousnu každou zmiji. A tebe, liško, ze zajíčkova domečku vyženu a ztrestám!" huhlal jsem a klíč dopadl na liščí hlavu čouhající z okénka. Učitelský sbor řval smíchy a Ježour v první řadě měnil barvy a koulel očima. Úspěch byl obrovský, ředitel nám dovolil hrát pohádku pro první stupeň a mateřské školy. Pan učitel Maděra dostal od Lady kytku a byl dojatý.

"Dneska to schytám," drbal jsem si hlavu druhý den ráno před tělocvikem. Nastoupili jsme v červených trenkách a bílých tílkách před žíněnky. Vešel Ježek navlečený v modré teplákové soupravě a bílých teniskách, klíč v ruce. Ruka s nástrojem trestu mě fascinovala jak píšťala kobru a čím dýl jsem se na ni koukal, tím jsem se víc scvrkával a scvrkával a scvrkával...
Ježour několikrát přepochodoval podél řady, pak se zastavil přede mnou.
"Ventil! Srandičky, srandičky... Na to tě u-ži-je. Ale kotoul vzad děláš jako když jseš hr-ba-tej!" artikuloval, pak se významně odmlčel a já už cítil tu ránu do svý nebohý lebky... Jen jaksi ta věta o požírači zmijí nepřicházela. Učitel se tyčil nade mnou jak bůh pomsty, pohupoval se na nových teniskách a klíčem si bouchal do dlaně. A pak z něj vypadlo:
"Ale s tou ježčí alegorií se ti to povedlo! Už dlouho jsem se tak nenasmál." Ještě chvíli si vychutnával můj vyděšenej výraz, pak se otočil a zavelel: "Rozchod! Rozdělte se do družstev, dáme si fotbálek!"
Klíčem už nás nikdy nikoho nepraštil.

Protože kluci byli kdovíkde, vyrazili jsme s Brďou v neděli odpoledne na toulky do města. Vzali jsme to zadem, kolem Nároďáku.
Pod velikou cedulí nad vchodem do sálu „Klub dopravy a spojů ROH“ visel papírovej plakát s červeným nápisem Nedělní odpolední čaje – k poslechu a tanci hraje velký taneční orchestr Bohuslava Sedlatého.
To „hraje velký taneční orchestr Bohuslava Sedlatého“ někdo přeškrtl a červenou rtěnkou dolů dočmáral „hrajou Sedlatýho kanci“.
Že nás dovnitř nepustěj, to jsme věděli. Za prvný nemáme many many na vlezné a za druhý tam pouštěj až vod šestnáci. Tak jsme aspoň poslouchali muziku co byla slyšet z oken a vokukovali, kdo tam chodí.
Akorát šel Pepek Jarolím, kterej si myslí, že vypadá jako Karel Gott, ale vypadá tak jenom trochu, a nosí košili s rozhalenkou a šátkem na krku a klobouk s bílou šňůrou jako Goťák. A myslí si, že to zabírá na holky. Ale nezabírá, spíš se mu smějou, že vypadá jako blbec.
Chvilku jsme koukali otevřeným oknem do sklepa, kde dědkové hrajou kulečník a kouřej doutníky a pijou pivo. A pak jsme se loudali k Bžundě a kaštanovou alejí do Kolonie.
V parku u prádelny na sebe ječely dvě báby.
„Seš největší štěkna z Kolonky a mě pomlouváš, jak se mnou muže muj starej vydržet, když mu furt nadávám! A přitom já svýmu starýmu nadávat nemusím, protože von se drží doma. Narozdíl vod někoho jinýho...!“ měla navrch ta rezavá, ale ta šedcivá se nedala a spustila:
„Bodejťř by neseděl doma, když je to nekňuba, kterej nic neumí! Ani dvířka vod kulny nejni schopnej spravit, tak je máte už třetí rok vodevřený!“
Rezavá kontrovala: Muj je sice nekňuba, ale nechlastá a necourá za holkama jako některej jinej!“ a píchla prstem směrem k sokyni.
Té asi došly argumenty, protože se otočila, zvedla sukní a zaplácla si rukou zezadu na růžový bombarďáky, což pobavilo přihlížející, jichž za dobu hádky povážlivě přibylo. Rezavá sebrala ze země hrst štěrku a hlíny a hodila ji za obcházející babou.

Divadlo skončilo, tak jsme šli na nádrží. Na první koelji stála dýzlová lokomotiva čtyřistatřicetpětka se třemi nákladními vagony a strojevdoucí pan Slánský z Purkyňovky čistil pucvolí skla světel.
„Svezete nás na místničku?“ zeplat se ho Brďa.
„To se ví, že jo, vlezte si do kabiny!““ zavelel mašinfíra. To už se objevil výpravčí, zapískal a zvedl plácačku.
Pan Slánský ukázal, že je připraven, odbrzdil, kliku kontroléru posunul o tři polohy, motor zabublal a rozjeli jsme se. Otevřeli jsme si okno a vystrčili hlavy.
Na takový mašině jsme ještě nejeli – byla to nádhera. Když jsme míjeli Políčka, stál tam na hromadě hlíny Fanánek Tak jsme na něj řvali:
„To čumíš, ty vole!“ Čuměl.
Na místničce nás pan Slánský vysadil, že bude ty vagóny přestrkávat na vykládku uhlí. Ještě jsme chvilku koukali, jak přestavuje veksle a najíždí na postranní kolej.
"Pudeme na jízdárnu,“ navrhul jsem. Proběhli jsme podél kolejí až ke šraňkům a mezi starým hřibtovem a dráhou k jízdárně. Podkoní Honza Čech zrovna hřebelcoval jednoho ryzáka a Olda Nosek skákal na cvičných překážkách.
„Přišli jste se svízt?“ zahalakal na nás. Horlivě jsme zakejvali hlavama. Přiklusal k nám, seskočil, pomohl mi do sedla, chvilku kobylu vedl a pak ji pustil.
„Musíš trochu povolit a kopírovat její pohyb!“ radil. Kobylka se mnou párkrát obešla plac, pak jsem na chvilku pustil Brďu. Šlo mu to hůř než mně, tak Olda hnědku vzal u huby a vodil ji.
„A teď jim za odměnu vyčistíte boxy!“ ukázal na plechový kolečko s hráběma a vidlema u dveří do dřevěné stále. Tak jsme, zatímco Olda s Honzou pili lahváče, vykydali hnůj, nastlali čistou slámu, ještě si koníčky pohladili a šli domů.
„To byla senza neděle, viď?“ povídá Brď před barákem.
„Byla,“ já na to, „akorát truchu smrdíme.“ 

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

    Další díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 01. 2008.