Čím mohu přispět do jubilejního osmičkového vyprávění, vzpomínání, hodnocení, které začalo už na sklonku předchozího roku v přípravách oslav, memoárů, rozhovorů nejen v mediích, ale ovlivňuje programy institucí, agentur, společenských, kulturních a sportovních aktivit a bude nás všechno provázet po celý letošní rok, až se obávám nemoci z osmičkové přeinformovanosti – toť otázka? Neznám člověka, který by neměl co říci k svému životaběhu, jde jen o to, zdali to může zajímat i ostatní, a co vybrat, aby to vskutku bylo přitažlivé anebo alespoň s čím by se i další mohli ztotožnit, přitakat tomu, zamyslet se.

Bylo mi osm let, psal se rok 1934, tatínek byl nezaměstnaný, ale na Masaryka, který byl v tom roce znovu zvolen prezidentem, nedal dopustit. Co se mi o něm navyprávěl do té doby, aby to vždy skončilo v posledním roce první světové války 1918. Vracel se z ní coby dragoun 7. regimentu (Brandýs nad Labem – Hodonín) bezzubý. Při jednom nočním poplachu kdesi na Haliči jeho milovaná kobyla mu vyrazila téměř celý chrup. Spal totiž pod ní jako vždycky. Zubní protéza mu slušela už při svatbě a na fotografii krátce v druhém roce samostatného Československa. Ale nemohu zapomenout na slavné římské finále – jak se sluchátky na uších u „krystalky“ jsme jako kluci s napětím hltali každé slovo přímého rozhlasového přenosu finále světového fotbalového mistrovství. Nevadí, že nás Itálie porazila, ale celý svět naše fotbalisty označoval tehdy za morální vítěze. A ještě jedna vzpomínka z té doby, kdy mi bylo pouze osm let. Měl jsem o prázdninách jet na výměnu či tzv. „handl“ do Ústí nad Labem, kde žila maminčina sestra a po několika návštěvách jsem poznal dva bratry jedné německé rodiny, s nimiž jsme se měli v našich rodinách vystřídat. Osvojit si tak navzájem více své odlišné jazyky. Jenomže situace v sousedním již nacistickém Německu a tím i u nás v pohraničí se natolik přiostřila (matně si vybavuji rozčílené a nervozní vyprávění mé tety o “noci dlouhých nožů“ a o fanatickém řádění henleinovců ), že jakákoliv výměna už byla vyloučená.

Můj rok 1938 je spojen již s vědomým chápáním událostí naší země. V květnu můj tatínek narukoval okamžitě po vyhlášení mobilizace k svému jezdeckému pluku do Hodonína a v září znovu, avšak to již jeho návrat byl mnohem bolestnější. „Západní spojenci nás v Mnichově prodali...“, slyšel jsem na každém kroku o vynucené kapitulaci. Přitom to září pro nás školáky začínalo tak nadějně: místní velkostatkář, velký mecenáš společenského života, pronajal svůj zámek za symbolickou jednu korunu naší obci, aby v něm mohla být zřízena měšťanská škola, pojmenovaná po někdejším našem spoluobčanu Svatopluku Čechovi. První ročník měšťanky jsem dojížděl do sousedních Neratovic, kde ve škole T. G. Masaryka jsem získal několik mých dlouholetých přátel. Výborní učitelé byli na obou školách. Dodnes slyším naši milovanou učitelku, když jsme se vrátili po vánočních prázdninách do školy, s jakým smutkem v hlasu namísto předepsané látky vypravuje o životě a díle Karla Čapka, který právě o Vánocích tehdy zemřel.

Věk dospělosti – mých 18 let jsem ani nijak neslavil. V Obchodní akademii v Praze – Karlíně, nám postupně gestapáci zatkli několik vynikajících pedagogů, dokonce profesora Jankovce odvlekli rovnou od třídní tabule, mladou kantorku Alenu Bernáškovou při jedné inspekci „dořvali“ ke kolapsu, při němž omdlela a nám se ji po jejich zbabělém útěku ze třídy podařilo vzkřísit a bledou odvést do ředitelny. Jaképak učení! Naopak, nastaly „uhelné prázdniny“, nebylo čím topit, namísto toho jsme chodili vykládat vagóny nebo zašívat pytle na tehdejší (Denisovo) nádraží. Zbýval mi čas i na cesty za svými přáteli, s nimiž jsme organizovali ilegální Masarykovu kulturní generaci (konspirativně zvanou Mladou – MKG). Můj starostlivý otec při jednom takovém odjezdu z domova, když fašisti šmejdili i po naší obci, zakopal pod podlahu kůlny můj psací stroj a všechny papíry, které považoval za „nepřátelské vůči Říši“. Také jsme si našli chvilky, abychom uspořádali několik „nepovolených“ mejdanů v soukromí postupně u rodičů některého z nás a učili se zakázané tance (swing, bugy-wugy) na oslavu každé prohrané bitvy nacistických vojsk a naopak každé zprávy o vítězství spojeneckých armád, jak se blížil konec války. Zbyl i čas na lásku a milování. Bylo nám 18 a pohled na dnešní 18leté (děvčata víc) mne stále fascinuje.

Raději nevzpomínat na rok 1948, na jehož téměř začátku došlo ke komunistickému puči, třebaže jsme pohnuté události v redakci Mladé fronty, kde jsem pracoval od května 1945, tak ještě nenazývali. Za dusných politických poměrů jsem rukoval do základní vojenské služby až do dalekých Košic, kde jsme při „zupácké buzeraci“ zapomínali i na to, odkud jsme a proč jsme vlastně tady. Vojnu jsem skončil ve střešovické nemocnici, kde mne zbavili žaludečních vředů a umožnili návrat do civilu. Absolvovat výcvik v obraně vlasti a přitom neposlechnout Čepičkovu výzvu zůstat v armádě.

Ve svých osmadvaceti letech jsem už byl otcem tří dětí a po propuštění z Mladé fronty, k němuž došlo zkraje padesátých let po návratu z vojny, jsem dennodenně dojížděl až do vzdálených Letňan na ranní – noční – odpolední směny v obráběcí hale leteckého závodu. Zaškolil jsem se jako soustružník velmi snadno, objevil několik spřízněných duší a zakrátko i přátel, které potkal stejný osud a pro politickou nespolehlivost byla fyzická a manuální práce ve fabrice přece jen jistým „vysvobozením“ na rozdíl od vězněných kolegů a kamarádů.

O deset let později v 38 letech jsem byl rehabilitovaným - nejprve v nově založeném týdeníku Hospodářské noviny - a poté v Televizních novinách. Šlo o to, pomoci více seznamovat veřejnost s navrhovanými ekonomickými reformami Oty Šika. Z paměti nevymizí diskuse mezi ekonomy, právníky, státními úředníky, ale též řediteli podniků, jimž nejvíce byla těsná kazajka plánovitě řízeného hospodaření. Na Šikův celostránkový článek v Hospodářských novinách zareagoval Kurt Rozsypal, náměstek Státní plánovací komise, obhajující neobhajitelné. Zakrátko se z diskuse rozšířil vtip s rčením „buď se to sešikuje, nebo se to rozsype“.

Na rok 1968 vzpomínáme nejvíc. Jsme s vámi, buďte s námi! S tímto heslem jsme se ozývali z narychlo vybudovaného rozhlasového vysílače Tesla Hloubětín (z ranního televizního vysílání 21. srpna po odstavení televizních vysílačů jsme se rozprchli do mnoha stran), a to ještě týž den odpoledne. Již mnohokrát jsem o událostech s tím spojených psal. Nejobšírněji v knížce Na vlně 490 metrů (vydal Magnet Press 1990). Za psaní a vysílání proti okupantům, a za naše úsilí o demokracii a svobodu následovaly existenční postihy. Opustil jsem redakční práci, manželku propustili ze školních služeb.

Všechny další osmičky mého života až do roku 1988 jsou všední, spojené spíše se šedivou realitou let. Můj velmi podrobně vedený deník, včetně poslechu zahraničních stanic, už dávno předtím se začal více plnit právě v dvouosmičkovém roce. Rediguji a rozmnožuji překlad rozhovoru Alexandra Dubčeka, který pořídil můj kolega Ilja Šetlík (stejně po roce 1968 existenčně postižený zpravodaj ČTK v Itálii) podle italského deníku L´Unitá již zkraje roku, kdy začal Jiří Ruml vydávat také samizdatové Lidové noviny. Tajně jsem je spolu s vedoucím naší detašované tiskárny rozmnožoval a stal se jejich šiřitelem do doby, než mne kdosi udal a páni z StB si pro mne přijeli rovnou do zaměstnání. Po nemilosrdném výslechu následovalo rozvázání pracovního poměru (tehdy už začínala být u nás totalitní moc milosrdnější, také vzhledem k celkovému ovzduší a reformním změnám v éře Gorbačovy „perestrojky“). Václav Havel v srpnu 1988 předvídavě psal o tom, že totalitní moc neví, „která náhodná sněhová koule bude zdrojem velké laviny...“ a velkým překvapením bylo, když se v Lánech u hrobu T. G. Masaryka na 28. října objevili představitelé této moci! Ne s pendreky, ale květinami! Stejně jsme jim nevěřili.

Moje osmdesátiny v roce 2006 se odbývaly dozníváním vzpomínek na události ze srpna 2002, kdy jsme s manželkou přišli při záplavách o můj rodný dům na Mělnicku a kdy v kruhu rodinném jsme mohli konstatovat existenční zajištění všech mých tří dětí, pěti vnuků a jediné vnučky. To je relativní zjištění ve srovnání s tím, jak až dosud žila naše generace. Uvedl jsem přitom prognózu mého života, jak mi předpověděla jedna cikánka na ulici: „Ukaž ruku, já ti řeknu, co tě čeká... Nezdráhej se a dej na tu ruku dvacku, všechno se dozvíš...“ Prý se dožiju 88 let, o deset let víc než můj otec (ten vskutku zemřel ve svých 77 letech), ale míň než moje maminka (ta zemřela ve svých 89 letech). Nějak jsem té předpovědi podlehl a při vědomí, že tu budu ještě tolik let, začal jsem s novými aktivitami. Jednou z nich je Almanach českých novinářů, na němž jsem pracoval s ujištěním, že může vyjít v osmičkovém jubilejním roce, snad už v tomto prvním čtvrtletí v nakladatelství Libri. A jsem rád, že jsem se dožil roku 2008; zdaleka jsem nevzpomněl na množství lidi a lidiček, kteří prošli mým životem, o nichž jsem mnoho psal, na události, které můj život poznamenaly, na cesty, po nichž jsem se kdy vydal a kam jsem po nich došel. Při zběžném pohledu do bibliografie jsem sepsal, byl spoluautorem nebo editorem 28 knih, knížek, publikací. Mohu doložit, že ta osmička v součtu kupodivu vyšla. Jeden jediný obyčejný život jedince se tak ztrácí v mohutné mozaice a kolik takových nás je! Napište také o svých osmičkách!