V uplynulém dvacetiletí došlo ve fotografování všeobecně, a ve sportovním zvláště, k překotnému vývoji v technice, technologiích a v nárocích na čas v hodnotách několika málo sekund. Velmi zajímavě o tom vyprávějí spíše mlčící a více uhonění fotoreportéři ve své knize „Naučte se fotografovat sport – kreativně“ (vydal Zoner Press, Praha 2009, 200 stran). Ani s tím „uhoněním“ to nemusí být vždy pravda. Čerstvá mamina fotoreportérka Markéta Navrátilová nafotila nejlepší snímky z motocyklových závodů v klidu ve „škarpě“ silnice, a teprve potom vsedá na motocykl, aby ujela pelotonu a byla před cílem včas. Ale představme si naše fotoreportéry od nejstaršího po nejmladšího, jak jsem měl možnost s nimi hovořit, když prezentovali svoji výbornou knihu.
Zdeněk Lhoták (*1949), absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu i Fakultu múzických umění (obor umělecká fotografie), za totality fotil deset let pro Spartu, po listopadu v deníku Prostor a od roku 2000 je editorem deníku MFDnes.
Jiří Koliš (*1953), fotil události ze sportu pro týdeník Stadion v letech 1976 - 1992, od té doby je tzv. na volné noze. Mezitím absolvoval FAMU (obor umělecké fotografie).
Herbert Slavík (*1963), profesionálně fotí od roku 1986, teprve po listopadu 1987 nastoupil jako fotoreportér do deníku Mladá fronta, do roku 2002 byl vedoucím fotoagentury a fotooddělení tohoto deníku, přejmenovaného na MFDnes. Nyní má svobodné povolání, které ho dobře uživí.
Joe Klamar (*1965), po opuštění republiky jako emigrant v letech 1987-1996 byl fotografem pro jeden deník v Kanadě, pak se vrátil na Slovensko jako fotozpravodaj agentury Reuter a slovenské tiskové agentury. Od roku 2003 žije ve Vídni jako fotoreportér francouzské agentury AFP (Agence France Presse).
Luděk Šipla (1967), absolvoval Fakultu tělovýchovy a sportu, od roku 1991 fotografuje sport tzv. na volné noze.
Pavel Lebeda (*1968), profesionálně fotí sport od roku 1994 (pro týdeník Gól, měsíčník Fotbal-Sport), čtyři roky poté byl vedoucím fotoreportérem deníku Sport, aby mohl ve svobodném povolání vést banku sportovní fotografie.
Michal Růžička (*1969), vyučil se fotografem v družstvu Fotografia a od roku 1990 se s jeho jménem setkáváme na stránkách deníku MFDnes, kde už je sedm let vedoucím fotooddělení.
Markéta Navrátilová (*1972), fotí profesionálně sport (najmě cyklistiku) od roku 1992 a v roce 1997 si jejích originálních snímků všimla nizozemská tisková agentura, takže pro ni od té doby pracuje. Vůbec jí přitom nevadí, že vozí v kočárku miminko.
Pavel Nesvadba (*1974), absolvoval studium průmyslového designu na Stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně a od roku 1996 profesionálně fotí pro reklamní agentury, divadla a sportovní firmy.
Jiří Křenek (*1974), absolvoval známý Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, v letech 1992 – 2007 byl fotoreportérem týdeníku Svět motorů. Od té doby „na volné noze“ se zaměřil nejvíce na motoristický sport a jeho doménou jsou závody Formule 1.
Vladimír Rys (*1978), už od svých 18 let fotí pro deník Čs. sport, v letech 1998-2002 pro časopis Fotbal, avšak od té doby mu více vynáší spolupráce s německou agenturou sportovní fotografie.
Pavel Rakušan (*1981), fotí profesionálně sport od roku 2004 a do roku 2008 přinášel jeho snímky bulvární deník Blesk, až posléze se osamostatnil se sportovní databankou a tzv. image fotografie.
Pozoruhodně se shodují na tom, že jejich kariéra vyžaduje především neskonalou míru trpělivosti kromě nezbytných technických znalostí (kdy nasadit sluneční clonu, jak chránit veškeré kovové kontakty, mít v brašně speciální pláštěnku proti dešti a sněžení, fotí-li se z levé ruky bez stativu, prsty pravé ruky ovládají veškeré funkce na těle přístroje, důležité jsou oči fotografovaného sportovce, vyjadřující jeho výraz, napětí a soustředění, je dobré často zaměřit objektiv jinam, než míří všichni kolegové kolem, i tam se mnohdy odehrávají dramata, nic nenahrávat předem, odborník i laik brzy poznají, že obrázku chybí autentičnost, že je neupřímný, falešný).
Kromě velkého množství černobílých i barevných snímků (jeden lepší druhého), které vybíral s citem jeden z nich Jiří Koliš, najdeme v knize hned v úvodu zamyšlení nad definicí sportovní fotografie. A vyjde vám, že jde o záběr, který jakýmkoliv fotografickým způsobem zaznamená, dokumentuje či ilustruje nějakou sportovní aktivitu člověka (ne tedy závody chrtů nebo kohoutí zápasy). Tento závěr vždy nese v sobě určitou informaci, je časovým a výtvarně dokumentárním sdělením, je záznamem sportovní činnosti, přičemž míra případné autorské stylizace není nijak omezena.
Kdy to všechno začalo? To je dobrodružství sledovat rozvoj sportu u nás v Čechách v kontextu s vývojem fotografie, fotografické techniky a sportovního tisku. Tedy v roce 1841. Z Rakouska dorazily sériově vyráběné objektivy Voigtländer a v roce 1862, kdy Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš zakládají Sokol, už je na světě první skupinová fotografie cvičitelů a cvičenců a německá firma vyrábí svůj desetitisící objektiv. Za dva roky nato už je v Praze zaregistrováno 51 sportovních fotografů. V roce 1869 si dal český vynálezce Jakub Husník patentovat fototypii (ve Světozoru otiskli jeho první zinkografii až o 11 let později). Ve Vídni začínají vycházet od roku 1878 první sportovní noviny v Evropě – Allgemeine Sportzeitung. Dalším vynálezem byla štěrbinová závěrka, umístěná v přístroji před světlocitlivou vrstvu.
Slavný fotograf Jindřich Eckert vyfotil v Praze v roce 1884 první dovezenou kanoi. Za prvního českého fotografa reportéra je považován Ruda Bruner-Dvořák (říkali mu „všudybyl“) od roku 1889. Anglický deník Daily Mirror je prvním časopisem ilustrovaným výhradně fotografiemi (kresby zmizely). Tudy vedla cesta ke zcela zásadní změně v záznamu obrazu – digitalizace ovládá většinu oborů fotografie a zcela i samotný tisk.
Z našich fotopodnikatelů nelze vynechat mělnického Františka Fridricha (1829-1892), který budoval obchody a fotoateliéry nejprve u nás v lázeňských městech, čehož si všimli zahraniční pacienti, a zakrátko byly jeho prodejny a sklady na všech kontinentech – tedy v Evropě, USA, Číně, Africe, Austrálii, Indii nebo Japonsku. O tom se u nás málo ví. Jeho stoupající prosperitu mu přinesly první pohlednice měst, fotografické gratulace, nu a samozřejmě první ženské akty. Vydával i fotoreprodukce uměleckých děl.
Vraťme se k našim fotoreportérům. Zalistujete-li prvorepublikovými časopisy, najdete pod sportovními snímky nejčastěji jména dvou: Illek a Paul, agenturní dvojice, jejíž snímky kupovaly redakce novin a časopisů, než uživily svého fotoreportéra. Z dob vydavatelského podniku Melantrich jsem osobně poznal Svatopluka Sovu a Karla Hájka. Bohužel po nacistické okupaci byla jejich činnost značně utlumena. Po osvobození do roku 1948 se v české agentuře Press Photo Service objevují Jindřich Brok, Dagmar Hochová, Lumír Rott a také Vilém Heckel, jemuž se vysokohorské snímky staly osudnými. V roce 1970 zahynul spolu se 14 horolezci při výpravě v Peru (zavalila je kamenná lavina při zemětřesení hory Huascarán).
S dalšími fotoreportéry jsem absolvoval desítky reportážních cest jako redaktor Mladé fonty. Jejich jména se zakrátko proslavila – Emil Pardubský, Emil Fafek, Jaroslav Skála – ten posledně jmenovaný ještě žije. Sešli se všichni svorně v jedné knize Generace 45 (vydal Riopress v roce 1997). Jarda Skála vychoval v létech šedesátých hned několik talentovaných reportérů: Josefa Pilmanna, Antonína Bahenského, Dalibora Richtera, Jiřího Pekárka a také Jiřího Koliše, který má zásluhu na recenzované knize. Tehdy se scházeli v prestižním Klubu českých fotoreportérů při Svazu českých novinářů.
Z nedávné historie jsou už známy vítězné snímky ze soutěže Czech Press Photo. Nejslavnější českou sportovní fotografií, která zvítězila v mezinárodní soutěži World Press Photo, zůstane ještě nadlouho snímek Stanislava Tereby, fotoreportéra Večerní Prahy z roku 1958. Fotbalový brankář Miroslav Čtvrtníček v typicky dubnovém počasí doslova noří nohy do bahna, aby vykopl míč. Prší jen se leje, fotoreportéři se prchají schovat, u postranní čáry zůstává Standa Tereba se svým Praktisix a objektivem Sonar. Dokonce se setmělo, když zaostřil a stiskl spoušť. Dalším kouzlem byla vývojka při vyvolávání negativu v redakční laboratoři. Jeho snímek obletěl svět! Ve sportovní fotografii uspěl také Miroslav Martinovský (fotil v Sedmičce pionýrů): pohotově zachycený detail zaťatých rukou prozrazuje skokana do dálky, zahrabaného v písku, zvláště pak jeho maximální úsilí o správný doskok.
Bez ohledu na podmínky dnešní digitální techniky vidíme sportovní fotoreportéry ověšené hned několika přístroji a brašnou, změnil se styl fotografování. Nástup kamer, řízených počítači s rychlým automatickým ostřením, které téměř odpadlo, přece jen ovládá kreativní fotoreportér. Hledá a objevuje v setině sekundy výtvarný charakter, ať už jde o fotbalová či hokejová utkání nebo všechny vrcholové sporty, kterými oplývá Olympiáda. Jen málokterý fotoreportér se soustřeďuje jen na jeden druh sportu. Konkurence je veliká, téměř všichni fotografové používají fotopřístroje dvou japonských značek se zrcadlovkou Nikon a Canon. Neexistují výmluvy na techniku, vývoj nových objektivů dosáhl snad již svého maxima. Jde o to, zachytit s nimi neopakovatelné záběry, profesionál musí přemýšlet rychle, tvůrčí vnímání musí mít v sobě zakódováno.
Přitom jsou to vesměs lidé málomluvní, se svými úspěchy se jen neradi chlubí, ale nikoho z nich ani ve snu nenapadne, že „teďˇ fotím pro bůhvíjakou soutěž či výstavu“. Přesto si jejich snímky prohlédněte v jejich společné knize a budete žasnout, čeho všeho je schopen dosáhnout náš český fotoreportér. |