V loňském roce uběhlo čtyřicet pět let od založení skupiny Olympic, “stálice na české hudební scéně”. Kupodivu žádná oslava k tomuto výročí neproběhla, jen ve zvýšeném množství přibylo koncertů; oslavy prý budou obrovské až skupina dosáhne padesátiletého trvání.
Věk pupularitě a úspěšnosti této skupině neubírá, ba naopak, zraje jako víno. Není proto udivující, že po vystoupení v Austrálii a delším turné v USA zavítala skupina i do Švédska.
Legendární Olympic přijal pozvání jiného úspěšného muzikanta a podnikatele v hudební oblasti, rodáka z Košic usazeného ve Švédsku, Tomáše Danka. Jeho vlastním velikým přičiněním, za pomoci Švédsko-česko-slovenského spolku a záštity Českým  centrem a Českou ambasádou mohl být koncert realizován.

Pozitivní noviny přináší obsáhlý rozhovor s Petrem Jandou, zakládajícím a nejpřednějším členem hudební skupiny Olympic – po úspěšném listopadovém koncertu ve Stockholmu v hotelu Rival. 

•  Jste ve Stockholmu v životě vůbec poprvé, co se vám tu líbí? Jak na vás působí atmosféra města?

O Švédsku slyší člověk od školních let, o Švédsku se pořád nějakým způsobem mluví. První, co jsem o něm věděl je, že Švédi mají výbornou ocel, pak později jsem se dozvěděl že nejen ocel, ale že mají taky třeba Bergmana, ABBU, Borga, Nobelovu cenu, Malsteena, mají výborné hokejisty, a to začne vnímat člověk Švédsko jako úspěšnou zemi. Taky že mají strašně vysoké daně a takový švédský komunismus a že je tady poměrně nejenom chladné podnebí, ale i chladný lid, to se říká, že se jen tak nenechají vyprovokovat a že jsou takoví studení, že je tady částečná prohibice, prostě člověk má nějaké informace s kterými sem jede, které získal automaticky během života. Já čtu noviny pravidelně každý den tak zhruba tak vím. Přijížděl jsem do Stockholmu s pocity, že Stockholm je krásné město.

•  Benátky severu, jak se říká...

Ano, i od známých jsem to věděl, říkali, tam se ti bude líbit a měli pravdu, líbí se mi tady. Kultura – krásné stavby; všechna města, která jsou postavena v meandrech u moře vypadají hezky, Sydney třeba, jen tak namátkou. V Praze je nyní Ďáblova bible, kterou nám Švédi tenkrát vzali, když tam měli své středověké výboje. Tak tu bibli, která váží nějakých 75 kg, nám teď ukazují a my ji bohužel už nemůžeme dostat nikdy zpátky. Prostě jsem měl pocit, že nejedu do úplně neznámé krajiny. Viděl jsem spoustu Bergmanových filmů, četl jsem nějaké knížky, všechno mě prostě bavilo. Jsou státy, které mě nechávají chladným, třeba Norsko, o tom skoro nic nevím. Ale Švédsko bylo jasné. A možná, že největší zásluhu na tom mají švédští hokejisti, to mě bralo od malička. A tenis určitě taky.
Máme po koncertě, těsně předtím jsme byli v Americe na turné, na osmi koncertech, a dalo by se říci, že "Švédové" byli trochu chladnější. Pak se trochu rozpálili – asi tak jako "Američané" v první části. Ale bylo to fajn. Ráno jsem se probudil, bylo takové pošmourné počasí a tak jsem si říkal, zda-li je tady takhle pořád. 

•  ...až do května...

...až do května? To je pro mě strašná představa, z toho bych asi měl pěknou depku. Ne, že by to u nás bylo o moc lepší, ale přesto. 

•  Přijeli jste na pozvání Tomáše Danka, jste kamarádi – jak dlouho a kde jste se seznámili?

My jsme tak staří kamarádi, že když jsme se znovu potkali, tak jsme vůbec nevěděli, že jsme kamarádi. Já jsem vlastně o něm nevěděl nic – protože naše poslední setkání proběhlo někdy před čtyřiceti lety, to tvrdil on, já jsem si pak mlhavě vzpomněl, že s tou jeho kapelou jsme měli nějaké vztahy, ale to je samozřejmě všecko v mlhách, čtyřicet let je natolik dlouhá doba, že to člověk samozřejmě všecko zapomene. Ale Tomáš se toho zhostil nádherně, mně se právě líbilo, a taky jsem ho pochválil, že to není king of začátek, ale taky king of konec, že nejen že mně to nabídl, ale že to také udělal. A já si toho vážím, protože takových těch kecálistů, kteří nás zvou na různé štace tam a tam, těch je moc a nakonec „skutek utek“, jak říkávala moje maminka. Tak Tomášovi skutek neutek, Tomáš to prostě udělal.

•  Muzika vás přitahovala už od malička, nejprve jste se učil hrát na housle, ale s příchodem rokenrolu jste si již jako nedospělý kluk uvědomoval, že muzika je to, čemu se budete chtít v životě věnovat. To je docela ojedinělé, to obyčejně v tomto věku mladí lidé vůbec ještě nevědí. A vám to vydrželo až doteď! Co vám hudba dává?

Kromě obživy mi dává to základní... 

•  No moment, teď už jste v důchodu, tak už by to snad nebylo kvůli té obživě?

Ba ne, to je opravdu zásadní, obživu samozřejmě. Ten důchod, ty peníze co mi dávají, s tím bych nevystačil. Opravdu muzika se stala absolutně mou nejhlavnější prioritou. Je to možná klišé, když řeknu, že když mám největší stres a největší životní problém a vezmu kytaru... ta to vymaže. Vypadá to hloupě, ale je to tak. Já tu muziku opravdu miluju. Kdysi jsem se divil, že někdo cvičí na hudební nástroj a ještě ho to baví. V dětství jsem to vůbec nechápal. Tisíckrát lepší bylo kopat do míče a hrát u fary fotbal.... Ne, to není nuda, v žádným případě to není nuda, prostě v určitém roce to na mě lehlo, musíš cvičit, musíš být nejlepší, musíš to všem ukázat... prostě ta nádhera ovládnout svůj nástroj. Já to samozřejmě neovládám, jak bych si představoval, nějak jsem se to naučil do určité míry, což mně stačí, ale chtěl bych to umět mnohem líp a pořád se o to snažím, což v pětašedesáti letech je zřejmě marný boj. A to, že se ještě velmi dobře s tím živím a že s tím uživím i své nejbližší, známé a příbuzné, děti, manželky a já nevím koho všeho, to je úžasný. Já to mám opravdu jako koníčka. To považuji za největší štěstí mého života. Největší strach mám z toho, že to jednou prostě už nepůjde.

•  A děláte to báječně, mnozí to obdivují, jste profesionál každým coulem, kde berete tu energii a ty nápady a to vaše charisma, které máte, když hrajete?

Charisma se člověk nenaučí, to buď tam je nebo není, to je taková nadstavba. Ale mě to baví, já se u toho nenudím, mě to prostě strašně baví a těžko to můžu někomu vysvětlit, kdo muziku nezná a neumí hrát a neví co to přináší, nemá chuť se postavit na jeviště. Je to prostě taková nevysvětlitelná věc. Docela bych byl rád, kdyby to někdo dokázal změřit, v čem to je, jestli to je v tepu srdce nebo v mozku, nějaké změny, nebo já nevím, to jsou takové momenty při tom koncertu, kdy já se úplně vznáším, je mi tak strašně dobře, že ten orgasmus hudebního vyžití se dá k tomu sexuálnímu orgasmu velmi přirovnat, on je samozřejmě jinej, ale velmi podobnej. 

•  Petře, být stále na špici - jak popularity, tak kvality a nemít konkurenty - od čeho vás to osvobozuje a naopak k čemu zavazuje?

To je těžké. Já jsem pyšný na to, že jsem nešel nikdy na jeviště opilý, to nemůžu říct o všech muzikantech, s kterými jsem kdy hrál, ale já to můžu říkat o sobě naprosto bezpečně, protože jsem měl vždycky velkou pokoru před publikem, protože jsem počítal, že si to publikum zaplatilo lístek a že přišlo na kapelu a teď tady sedí - a prosím, páni umělci, teď se mi ukažte, zač jsem ty peníze vlastně vydal. A já mám tu zodpovědnost udělat všechno pro to, aby byl divák spokojený a aby s námi prožil pěkný večer. Já divákům za pěkný večer poděkuji. 

•  Jaké to je, se cítit, že nikdo nemůže přijít a .., no, může přijít.., ale prozatím nikdo nepřišel, kdo by Olympic překonal... Je to trošku na škodu, byli byste i rádi konkurovali a nebo naopak je to příjemný pocit, že...

Ne, není, ten boj neustále trvá, Olympic vydává neustále nové desky, např. teď jsme vydali tu Sopku, protože to je ten důvod proč, protože my nemůžeme hrát pořád tu Želvu donekonečna. Hrát ji asi můžeme, ale nemůžeme to brát, že zahrajeme Želvu a všichni si lehnou na záda. Tak to není. Lidi pořád musí mít pocit, že ten člověk na sobě pracuje a oni to zjistí jenom tak, když se vydá nová deska. A proto my každé dva-tři roky vydáváme novou desku, abychom tohleto těm lidem dokázali. Z té nové desky samozřejmě vždycky děláme programtour a tak dále a pak nám z toho vždycky něco zbyde. Určitě jste si všimla, že v tom programu hrajeme i písničky z 90-tých let, z roku 2000, z tohoto století, protože chceme tím říct, lidi my máme Želvu, my máme ale i Dej mi víc své lásky, máme Okno mé lásky, Jasnou zprávu, a asi bychom vystačili s tím programem, který jsme kdysi napsali a nahráli, ale my se s tím prostě neuspokojujeme, my chceme hrát také nové věci, chceme vám ukázat, že se nějak vyvíjíme, protože jenom ten vývoj má nějaký smysl, pak už to je revival. Proto pořád prostě vymýšlíme nové a nové, i když se to třeba nepovede. 

•  Ale na druhou stranu, ty písničky, které jsou sice staré, mají pořád své publikum. A to publikum přibývá, jsou to stále hlavně mladí lidé, takže vás musí jako autora strašně těšit, že ty písničky nezanikají s publikem starším a tou muzikou a stylem dřívějším, ale že jsou pořád „in“?

To je takové ověření toho, že ten první krok asi byl zásadní a nadčasový. Zvláštní je třeba to, že na nás chodí v průměru v podstatě pořád stejně staří lidi, pořád ti mladí, největší „gró“ toho koncertu jsou lidi mezi dvaceti a pětadvaceti lety, samozřejmě sem-tam sedí můj vrstevník-důchodce v koutě někde, je mu tam asi nedobře, protože tam nemá své kolegy, sedí tam sám a kouká jenom udiveně, že pořád ještě funguji. My jsme hráli teď v Ostravě-Vítkovích v ČEZ aréně, kde bylo asi pět tisíc diváků a kde jsem si všimnul, že jak je taková ta plocha na stání, tak v první řadě stál nějaký kluk. Mohl mít tak deset-dvanáct let a on naprosto jel ty písničky jednu za druhou, všechny ty texty, až jsem si říkal, to snad není možné, takovýhle kluk, říkal jsem si, počkej, v polovině toho koncertu dáváme Sopku, to je úplně novinka, to jsem zvědavý. On to znal, tak jsem na něj zavolal:
„Hej, ty tam, jak tam takhle stojíš, jak to, že to všecko znáš?“
- A on na mě křičel: „Já to mám rád!“
A já jsem se ptal: „Jak se jmenuješ?“
- „Já se jmenuji Daniel.“
„Fajn, tak pojď na jeviště, já tě vyzkouším!“
- A on: „Jak mám jít na jeviště?“
Obrátil jsem se na ty bodyguardy - „Chyťte ho a přetáhněte ho přes ten plot!“
Tak oni ho vzali a strčili mi ho na jeviště.
„A odkud to všechno znáš?“
- „Táta to poslouchá, my to doma furt hrajeme od rána do večera, já znám všecko od Olympiců, i tu novou desku, všecko znám.“
Tak říkám: „Pojď si s náma zazpívat!“
- „Jo, ale já ale prý zpívám falešně...“
"To nevadí." Dal jsem mu mikrofon do ruky se slovy: „Tak zpívej!“
- A on, že jestli může něco říct. Já řekl, že ano a on začal křičet do mikrofonu:
"Tati, já jsem tady, na jevišti!"
Akorát byla Želva na programu, tak zpíval s námi Želvu, měl velký úspěch, lidi mu tleskali, tak to bylo hezké. To byl dvanáctiletý kluk, dvanáctiletý kluk..! To není úplně normální? Já kdybych byl dvanáctiletý kluk a táta mi řekl, poslouchej tuto kapelu, tak já, jako starej rocker, věčně v opozici, bych řekl ne, tati, já nebudu, mně se líbí tahle kapela a tohle mě nebaví.

•  Někteří přirovnávají Olympic k českým „Rolling Stones“, zdá se mi to výstižné, je to pro vás lichotivé?

No, ono to není tak nepřirovnatelné, samozřejmě ti Stouni jsou slavní po celém světě, my jenom řekněme v Česku a na Slovensku, ale hrajeme přibližně stejně dlouho a držíme se v tom našem měřítku podobně jako oni v tom celosvětovém. Myslím si, že to sedí. Kde to naprosto nesedí, jsou možnosti. V tom jsme opravdoví chudáci. 

• Slovo a hudební styl „bigbít“ se snad vyskytuje pouze na české nebo spíše československé hudební scéně. Můžete vysvětlit vznik tohoto pojmu, jaký je to druh muziky a kdy přišel do Československa?

V podstatě je to rockenrol, povýšený na na nějaký rockmusik, nebo tak nějak. Proč to takhle vzniklo? Já si osobně myslím, že nejlepší vysvětlení asi je to, že výraz rockenrol byl zakázaný a bigbít byl trpěný, takže proto se tomu tak říkalo, aby divák věděl, na co jde a úřady byly v pohodě. Ve světě se používá ještě pojem beat, u nás bigbít. Někteří tvrdí, že výraz bigbít vznikl ze stejnojmenné písně od Fats Domina. Abych pravdu řekl, nikdo na to nemá jednoznačné vysvětlení. Studentská kapela Sputnici, ve které jsem hrál, měla program, který se jmenoval „U velikém rytmu“, a bigbít je veliký rytmus, takže i tam už nějak prosakovalo tohle slovo; já si myslím, že to vysvětlení moje je absolutně spravedlivé, že prostě bigbít úřady nerozčiloval a publikum vědělo, o co jde, zatímco rockenrol byl na plakáty nepoužitelný. To by úřad hned zasáhl...

2.část rozhovoru