Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (10)
Jak syrečky rum přežily

Kuchtík kráčel pražskou ulicí, míjel prodejnu občerstvení s honosným nápisem Mc Donald a nevzrušeně uvažoval, co že to vlastně je taková globalizace. S nostalgií a trochou smutku vzpomínal na časy, kdy na každém rohu stávala řeznická jídelna plná zájemců o drštkovou polévku, gulášek nebo kousek ovárku, kdy se po setmění rozzářila světla pouličních kiosků s opečenými klobásami. Říkávalo se jim páliprsty, pekli je na oleji podezřele připomínajícím vyjetý, kouzelně voněly celou ulicí a zachraňovaly poutníky před smrtí hladem až do časných ranních hodin. Nejen tak zvanou klobásou, ale i kouskem nenapodobitelně okoralého chleba a hořčicí sice řidší, ale o to více chutnající.
Kuchtíkovi dochází, že to vše souvisí se vzdalujícím se mládím a vzpomínky že nenahradí bagety, hamburgery, pizzy a podobné zhůvěřilosti. Dochází mu zároveň, jak mizí z potravinářských podejen pochutiny kdysi tak typické a pokud náhodou nemizí, probíhají div ne války o zachování názvů. Gothajslý salám, špekáčky, Polský salám, ani ten rum se nesmí, prý kvůli třtině, jmenovat rum. A kuchtík tiše děkuje za syrečky, které nám, jako jedno z mála, snad nikdo vzít nemůže.
A protože ví, že snad krom utopenců je ze syrečků, méně libozvučně nazývaných tvarůžky, možné připravit téměř vše, spěchá k dílu. Syrečky, tvrdošíjně trvá na názvu používaném po generace - dědeček František si do koloniálu jen těžko šel koupit balíček tvarůžků - přinesl do kuchyně z obchodu kuchtík již vyzrálé, na omak měkké a pružné, aby se v řezu neobjevil sebemenší kousek nevyzrálého tvarohu. Pokud je doma musel uskladnit, nikdy nepoužil ledničku, ale vonnou pochoutku vložil do sklenice, uzavřel a přechovával v mírně teplé místnosti. Od kuchyňského stolu nyní silou a mocí vyžene zájemce toužící po syrečcích jen tak posypaných sladkou paprikou a podávaných s máslem potřeným chlebem a přistoupí k přípravě pokrmu, za který bude veleben a navrhován na Nobelovu cenu.
Vhodný plát zadního hovězího s citem naklepe, potře plnotučnou hořčicí a na cibulce připraví míchaná vejce, která raději nesolí, protože chloridu sodného je v syrečcích dost. Plát masa pokryje, pokud je momentálně bohat, plátky šunky, v častějších dobách nouze ji nahradí měkkým salámem a na něj klade plátky podélně nakrájených syrečků. Roládu svine, omotá nití, na jejíž barvě vcelku nezaleží, a uloží do pekáčku z litiny, který předem vyzdobil kouskem sádla. Když mu někdo poradí, aby použil nějaký zdravý pokrmový tuk, bez varování vyráží do útoku a je agresivní.Velice zvolna poklad z Loštic peče, podlije trochu pivem a v troubě velice pozorně sleduje další vývoj. Roládu musí stále přelévat výpekem, ze stěn nádoby seškrabovat, co se napeklo, a vracet do omáčky. Když se potravina tváří dokončeně, vyjme ji, nakrájí na plátky a servíruje s kaší, nebo opečenými bramborami. Strávníci jsou v šoku. Nejen vytříbeně vyváženou chutí, ale i tím, že nikde v ovzduší necítí charakteristický odér mléčného výrobku z Moravy, který nám Evropská unie s laskavostí jen sobě vlastní nechala k volnému používání.

Místo dezertu kuchtík vypráví o půvabné blonďaté slečně, se kterou měl skoro vážné úmysly, a tak ji jednoho romantického večera pozval do svého doupěte. Neb byl, jak sám přesvědčivě vypráví, chlapec mladý, pohledný a inteligentní, nebylo nic divného na tom, že slečna v očekávání zajímavého vývoje věcí příštích pozvání přijala a dokonce se dostavila skoro přesně ve stanovenou hodinu. Kuchtík ji uvedl do vyzdobeného budoáru, ze kterého předem odstranil nevhodné dekorace jako prázdné láhve od rumu a postarší čísla pánských magazínů pokoutně dovezená z hříšné a ještě ke všemu kapitalistické ciziny. Blondýna bez zbytečného upejpání přijala doušek dezertního vína předem přelitého do lahve od Martini nalezené v popelnici nedalekého hotelu pro stranické funkcionáře a jemnou ručkou sáhla po jednom z lákavě vyhlížejících nabízených zákusků. Byly to, jak kuchtík neopomněl zdůraznit, speciální čokoládové pochoutky, jakési menší dortíky v čokoládové polevě se šlehačkovou dekorací citlivě posypanou jemnými hoblinkami z pravé desetiprocentní čokolády. Slečna dortík graciézně vložila do růžových úst a začaly se dít věci. Ústa se ještě jednou otevřela a projev, o kterém by si ani politik netroufl říci, že srdečný, trval bez přerušení dobrou čtvrthodinu. Vlastně šlo o monolog, ve kterém se o sobě kuchtík nedozvěděl takřka nic pozitivního. Klid a ticho nastaly v jeho příbytku až po posledním slově znějícím nějak jako idiot a hlučným prásknutím domovních dveří. „Pánové, ona řvala ještě na schodišti. Dodneška jsem nezjistil proč; nějak se mnou již nechtěla mít nic společného. Myslel jsem, že ženská může mít smysl pro humor… Kdyby tušila, co práce mi dalo ty syrečky máčet v čokoládě a ještě zdobit šlehačkou…“