Irena Voštová - Miloš Bařinka: Rok osmičky (2)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

 „SKLÁDÁNÍ ÚČTŮ“

Kanada byla opravdu první zemí, jež svým postojem k českým a slovenským emigrantům strhla lavinu pomoci a především pochopení celé problematiky okupace. Nejde jen o fatální osmičku, ale i o nový fenomén lidské pospolitosti, která zrodila, nebo lépe řečeno, obnovila prvky známé již z roku 1918 – z doby vzniku první republiky. Je docela zvláštní, že národ, který dokázal v dobách relativního klidu na sebe nevražit, závidět, třeba i zrazovat, se ve chvílích ohrožení sjednocuje, umí pracovat v nebývalé pospolitosti a dokonce stát v čele průkopnických státnických myšlenek a činů. Nebyla vyhlášena republika, nebyla vláda, nikdo neschválil právní normu státu, doznívala první světová válka, ale Češi a Slováci již měli perfektně zorganizovanou vlastní armádu – legie - jejich jménem mohl nejen T.G. Masaryk, ale celá velitelská garnitura suverénně vystupovat před světovou veřejností, hájit zájmy a zejména existenci republiky, která ještě vůbec neexistovala a nebylo zřejmé, zda bude. Chceme mluvit o schopnostech státnicky se chovat v mezních situacích.

V roce 1968 se před torontskou radnicí sešly snad všechny emigrační vlny a ta poslední z osudového srpna zavdala příčinu ke známému projevu Josefa Čermáka. Nikdy slovy neplýtval, ale pokud něco řekl, a k tomu také veřejně vystoupil, vždy šlo o podstatu.
Požádali jsme dr. Čermáka o autentický záznam tehdejšího projevu:

„Sešli jsme se dnes večer v hněvu nad brutálním činem a ve smutku nad svou zdánlivou beznadějí. Sešli jsme se, abychom protestovali proti znásilnění malé země – Československa. V roce 1956 mnozí z nás protestovali proti masakru v Maďarsku. Nikdo nemůže říci, nad čí tragedií budeme truchlit zítra.
Ti z nás, kteří přišli ze zemí za železnou oponou, a zvlášť ti z nás, jejichž kořeny jsou v hlíně Československa, děkují lidu a vládám svobodného světa za jejich účastenství a za kroky, které podnikli proti sovětské agresi. Chápeme pohnutky jejich nechuti udělat víc. Je možné, že žijeme v čase, kdy se musíme snažit zachránit mír, alespoň na chvíli, i za cenu oběti cti. A přece – pamatujme na Mnichov! Chceme doufat, že západní svět nezapomene varování československých událostí, a současně se modlíme, aby hrozba války se nezměnila ve válku.

V posledních třech desetiletích obloha nad střední a východní Evropou byla temná a těžká slzami. Cena, vynucená komunismem, přesahuje představivost všech, kdo neochutnali hořkost této šílené tyranie. Je to cena, kterou národy za železnou oponou platí za nás za všechny. Je na nás, abychom byli hodni jejich oběti. Jestliže nemůžeme poslat naše tanky proti sovětským tankům, je naší povinností, abychom se zasvětili vznešeným ideálům svobody, abychom se domáhali silnějším a stále naléhavějším hlasem svobody pro všechny, neboť náš hlas je slyšet za železnou oponou a stále silněji se ozvěna vrací. Jednoho dne ona ozvěna nabude síly uraganu, proti níž sovětské tanky budou bezmocné.“
(Citace z knihy It all began with Prince Rupert český překlad J. Č.)

Na opačném konci nemocné planety, v malém Československu, panovalo nadšení, ale brzy bylo spojeno s nejistotou a velkým zklamáním. Po první euforii s projevy typu „To si nemohou dovolit, západ se za nás postaví apod.“ nastalo vystřízlivění. Politická realita si vybrala svoji daň. Nejen, že se republika na dlouhou dobu stala zemí okupovanou a centrálně řízenou, ale došlo i na to „státnické a moudré chování“. Totiž na nutnost smířit se s realitou mezní situace.
K tomu byli občané neustále vyzýváni vedením strany. Chovejte se státnicky! Realita však spíše připomínala „Mnichov“ než atmosféru první republiky. Tentokrát měli pravdu ti, kteří zemi opouštěli, a ti, kteří zůstávali, se chovali zmateně a nebyli daleko od zrady ideálů.
V republice začala normalizace s nezbytnými prověrkami: “Jak jste se choval a kde jste pobýval v srpnu 1968? Schvalujete nebo neschvalujete příchod a pobyt spřátelených armád?

Proč jste veřejně vystupoval proti vstupu armád? Co dělala vaše manželka, manžel, děti?
Uvědomujete si, že svou odpovědí rozhodujete o svém budoucím osudu?“

Prověrka, obvykle pro organizované komunisty, končila rozhodnutím: „1. Povoluje se zůstat v KSČ 2. budete vyškrtnut 3. budete vyloučen!“ Jiná možnost nebyla. A docházelo přímo k orgiím v myšlenkových zvratech, v nevoli podřídit se a v touze neztratit postavení a ubohé výhody. Bojovali o svá embéčka, chaty, bankovní přísliby, výjezdní doložky, prosili své chlebodárce: „Alespoň vyškrtnout“!!! To jim zaručovalo přežití v zaměstnání. Kolikrát už! Kardinálský klobouk vítězil nad hranicí pravdy!

Avšak také „mlčící“ většina, nehybná masa, která jen zdánlivě o ničem nerozhoduje, již pochopila. PŘEŽÍT – třeba jako hnůj země – vždyť na hnoji nakonec vyrostou nejkrásnější květy. Vyvíjela se zdánlivě bez známek života, ale v podzemí doutnalo. Ne prudce, spíše tiše prorůstaly drobné kořínky v silné pletivo. Byly však zkroucené a slabé jako charaktery těch ušlápnutých lidí. A rostlo i komično – z absurdních situací, z neschopnosti vládnoucí garnitury. Hodiny a hodiny prožívali občané na schůzích. Neschopni vymýšlet a tvořit, jen těžko se zotavovali z šoku. Odmítali být aktivní, zajímat se o realitu. Svůj volný čas trávili ne debatami a radostnou pospolitostí, ale na svých chatách a zahrádkách (opravdu se rozrostly) pěstovali hrášek, vyprávěli si vtipy, pěstovali falešnou idylu, kterou po čase považovali za normu života.

Na druhé straně političtí vězni, kteří - odsouzeni v monstrprocesech - prožívali ve vězeních nejen krušné chvíle, ale i hluboký myšlenkový vývoj, těšili se na propuštění a žili v naději, že se na svobodě setkají s pochopením – zažili po návratu hluboké vnitřní zklamání. Obě skupiny byly odděleny širokou propastí nepochopení a dokonce nezájmu a strachu.

Projevovala se i paradoxní snaha „pochopit socialismus“, zastřít svědomí. Dá historikům ještě hodně práce rozluštit tento vývoj a psychologům mnoho experimentů nalézt – aspoň v modelových situacích – všechny absurdity, včetně té - bojovat za změny politického režimu vlastními nástroji komunistů. Vyvracet absurdity režimu požadavkem jejich realizace.

K dovršení slabosti také v celosvětové politice zasáhla řada negativních jevů (studentské bouře v Paříži a jinde). Světová veřejnost, zejména mládež, těžko rozlišovala pravdu od tisíckrát opakované lži. Ve zvláštní konstelaci se budou historické peripetie rozplétat dlouho a těžce. Svět je jiný než před dvaceti nebo čtyřiceti lety.

Ti, kteří „zůstali“ v republice, i ti, kteří „odešli“, vychovali za dvacet nebo čtyřicet let dvě až tři generace mladých lidí a ti již budují svůj život. Možná ještě nevědí, že podstata bude stejná, že sdělená zkušenost není prožitá, ale i je čeká mnoho životních zkoušek, radostí a bolestí. Být na ně připraven, je důležité a ten, kdo tuto práci musí vykonat, jsou generace, které již zúročují prožité.

Dnes jde o správné vyhodnocení historie, o skládání účtů a o to, aby byla historie nekompromisně, ale také přijatelně sdělena a upevněna v myslích nových generací.

Co myslíte skládáním účtů, pane doktore Čermáku ? Je to zajímavá kapitola ve Vaší knize FRAGMENTY ze života Čechů a Slováků v Kanadě a také v knize It all began with Prince Rupert, kterou jste v angličtině napsal právě pro mladou generaci Čechů a Slováků.

A on nám odpověděl pasáží ze svého proslovu na kongresu Českého a slovenského sdružení v Edmontonu v r. 1998: „V poslední době slyšíme hlasy, mezi nimi i hlas Václava Havla, že národnost je pro moderního člověka irelevantní, že je přítěží, která by měla být hozena přes palubu dějin a nahrazena pocitem všelidské přináležitosti ke kosmickému řádu. Možná je to pravda, i když moudrost napovídá, že všechno časem pomine, naše pravda i pravda všech ostatních. Má ale v tom případě smysl, aby ti z nás, kteří hodlají žít i umřít v cizině, trávili volný čas na kongresech, zabývajících se specificky českými či slovenskými záležitostmi? Myslím, že ano. Možná už jen proto, že většina z nás potřebuje něco vyššího než jsme sami a menšího než vesmír. Cítím se v této kontroverzi trochu jako Karel Čapek v polemice s Juliem Fučíkem o lidech víry uhlířské. Čapek se postavil na sentimentální stanovisko služky. Já si vždycky vzpomenu na potomka českých sedláků v Saskatchewanu Geralda Norka, který se česky učil tak, že při orání svých obrovských lánů si na traktoru přeříkával české povídky a básničky.

Když jdete krásně udržovanými hřbitůvky v Kolíně v Saskatchewanu nebo v albertské Praze, vidíte mnoho pomníků s českými jmény, ale najdete jen několik „posledních mohykánů“ kteří dosud česky mluví. A napadnou vás verše z Horovy básně Zpěv rodné zemi:

„Jak kapky jsme se rozpršeli po široširém světě tom… jak kapky jsme se rozpršeli a jako déšť jsme vsákli v zem…“
Smrt není tragédií. Tragédií je žít a zemřít, aniž bychom za sebou zanechali poctivou stopu. Tragédií je žít a zemřít, aniž bychom ochutnali nahořklou příchuť věrnosti. A věrnost svému původu je hrdým svědectvím našeho češství. A přece všichni chceme zachovat stopu těm, kteří přicházejí na naše místa. Vysvětlujme jim, vyprávějme o tom, co bylo. Oni pochopí.

Pokračování...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 02. 2008.