Není žádným tajemstvím, že památky svého druhu lákaly fanatické sběratele odjakživa. Antika, zejména císařský Řím byl doslova pokladnicí světové kultury, a od té doby vlastně každé dílo, které se stalo předmětem aukcí nebo krádeží, putovalo z ruky do ruky.
I když tvůrci dnešních pokladů žili za časté v nuzných podmínkách. Ze všech sběratelů, (zejména u nás) a v souvislosti s třicetiletou válkou a se švédskými žoldáky se ovšem nejčastěji hovořívá o sbírce Rudolfa II., která se stala obětí švédského drancování. 

 Rudolf II. žil vlastně až na samém konci renesanční epochy - zemřel o čtyři roky dříve než Shakespeare. Ke sbírání uměleckých památek přispěl - jak se zdá - především Rudolfův pobyt na dvoře španělského krále Filipa II.
Vybrané sbírky, uložené převážně v Escorialu, zřejmě dokázaly probudit vybraný cit pro skutečné kulturní poklady. Rudolf sám se stal sběratelem nového typu - především znal hodnotu výtvarných děl, a tak si - jako skutečný znalec - dokázal získat i přiměřený respekt. Je například známo, že dokázal rozpoznat v nabízeném Dürerově díle mistrný padělek. Když přicházely na Pražský hrad poškozené obrazy, sám císař nařizoval, jak mají být opravovány. Ale Rudolf II. měl i základní vlastnosti vášnivého sběratele - znal historii všech soch, obrazů a děl výtvarných řemesel, po nichž toužil, a dovedl trpělivě a dlouho čekat na příznivý moment, na chvíli, v níž mohl s jistotou sáhnout po kýženém exempláři. Dokázal si také vybírat spolehlivé agenty, kteří mu zprostředkovávali nákupy celých sbírek. A navíc nabízel angažmá opravdu vynikajícím umělcům a řemeslníkům.

Co se agentů týče, přijal Rudolf II. do svých služeb Jacopa de Strada, italského humanistu, dobrodruha a spekulanta v jedné osobě. Jacopo se vyznamenal už při pořádání sbírek ve službách německých Fuggerů i na dvoře bavorského vévody. Jeho činnost však přece jen vyvrcholila teprve na Pražském hradě - v letech 1576-1588, kdy Jacopo spolupracoval se svým synem Ottaviem.
Dcera Kateřina byla favoritkou Rudolfa II. a porodila císaři několik dětí. Jacopo de Strada, sám sběratel, byl ideálním nákupčím i správcem Rudolfových pokladů. Jednak znal cenu umění, udržoval široké obchodní styky a zaměstnával agenty ve všech významnějších městech. A navíc jako ctitel velkého umění ukájel svou vlastní vášeň prostřednictvím prakticky neomezených možností císařské pokladny.

I pokud jde o umělce pracující na císařském dvoře, měl Rudolf II. šťastnou ruku. V jeho službách pracoval právě tak Kašpar Lehman, vynikající řezač skla, jako celá garnitura malířů, mezi něž patřil mimo jiné Bartolomeus Spranger, Leander Bassano da Ponte, Hans von Aachen, Jan R. Byss a mnozí jiní mistři rudolfinské doby.
Švýcarský hodinář Burgi se představil na Hradě dárkem hessenského lanckraběte - uměleckými hodinami s hvězdami a planetami. I on byl přirozeně okamžitě přijat do služeb. Do Prahy se přistěhovala také nizozemská rodina Vredemanů de Vries, z níž pochází slavný Adrian, který vyzdobil královskou sbírku vynikajícími plastikami.
Ve službách Rudolfa II. pracoval rovněž rytec Jiljí Sadeler, jehož rodina se přistěhovala z Nizozemska. Z italské rodiny Miseronů pak zaujal Rudolfa především nejstarší člen rodiny Dionys Miserone, bývalý leštič a rytec drahokamů - ten se stal správcem Rudolfovy klenotnice.

Do Prahy se v rudolfínské době stěhovali i řezbáři a zlatníci, hodináři, medailéři, truhláři a zbrojíři. Rudolf II. ani financemi, ani tituly nešetřil. Zaplatil 12 000 dukátů za antickou Gemmu Augusteu opředenou mnoha pověstmi. Miloval díla Correggiova, Brueghelova, právě tak jako Tintoretta.
Co se Dürera týče, patřil Rudolf II. mezi největší sběratele jeho děl ve své generaci. Za Dürerovu Růžencovou slavnost (která dnes patří do sbírek Národní galerie) byl ochoten zaplatit jakoukoli sumu, která bude požadována. A když byl konečně obraz  vynesen z chrámu sv. Bartoloměje v Benátkách, nesli ho silní muži pěšky celou cestu až do Prahy.

Roku 1588 koupil Rudolf od Židů Markuse Majzla a Rabiho Jakuba skvostný zlatý pohár za 2500 tolarů. Nebylo divu, že všechny umělecké poklady Rudolfovy sbírky byly nakonec odhadnuty na 17 milionů zlatých. Kolekce sama pak byla jednou z největších, jaká kdy byla vytvořena. Byly tu řezané gemy, nádoby z křišťálu, šperky z českých granátů, výrobky z řezaného skla, kompasy, glóby, astronomické přístroje, sbírky hodin, plastik, celé obrazové galérie, díla Dürerova, Raffaelova, práce Brueghelovy, Tizianovy, Correggiovy, Holbeinovy a Cranachovy. A také iluminované rukopisy, hřebíky z archy Noemovy, preparovaný krokodýl, exotické mořské ryby, kořen mandragory či žlučové kaménky velblouda, které měly rozptýlit císařovu melancholii.
V těchto prapodivných zvláštnostech přírody ještě dozníval vkus předchozích staletí, ale zároveň se tu promítal i vliv alchymie a působení okultních věd, které kvetly zvláště silně právě na Rudolfově dvoře. Například Gemma Augustea měla být klíčem k řešení astrologických tajemství, zatímco rohu jednorožce byla připisována mocná síla, která může ovlivnit transmutaci kovů.
Zuby zkamenělého žraloka měly zase pomoci při určení jedu v potravinách. Zvláštní moc pak byla po dlouhá staletí připisována některým nerostům - především drahokamům a polodrahokamům.

Vracíme-li se po více než třech staletích zpět k rudolfínským sbírkám, objevíme mezi vynikajícími exempláři řadu unikátních děl, která mají svůj zvláštní životní běh. Šla z ruky do ruky a symbolizovala tak do jisté míry osud, který velmi často potkal celé sbírky. Zvláště kolekce, kterou uspořádal císař Rudolf II., může v tomto smyslu patřit ke školním případům. Mezi díla hodná zvláštní pozornosti patřila na příklad značně zcestovalá Correggiova Leda. 
Během dlouhých staletí své existence navštívila italskou Mantovu, Španělsko, Prahu, Švédsko, Brusel, Řím, Paříž a Berlín. Toto vynikající dílo, které bylo původně v majetku mantovského Federiga Gonzagy, se dostalo do rudolfínských sbírek, aby je v závěru třicetileté války ukořistili Švédové.
Ze Stockholmu pak obraz s královnou Kristinou putoval nejdříve do Bruselu, pak do Říma, až se posléze obchodní transakcí dostal počátkem 18.století do galérie vévody Orleánského.
Později syn Filipa Orleánského kvalifikoval obraz jako neslušný, dal vyříznout z celé kompozice jen hlavu a zbytek poručil spálit. Leč ke zkáze nedošlo - a zrenovovaná Leda se roku 1752 dostala do majetku pruského Bedřicha II. Nějaký čas visela v zámku Sanssouci; až za napoleonskýczh válek zatoužil po této kořisti sám Bonaparte. Ale německý generál Blücher nakonec "zachránil" Correggiovo dílo pro berlínskou galerii.

Dramatický osud měla i tzv. Gemma Augustea, antické dílo, které je připisováno umělci Discordiovi.
Nejdříve byla tato gema v inventáři klášterního pokladu chrámu Saint-Sernin v Toulouse, a to už roku 1247. Papež Pavel II., který usiloval o její získání, neváhal nabídnout skutečně horentní sumy peněz. Slíbil postavit kamenný most přes řeku Garonnu, vyplatit 50 000 zlatých a zdvojnásobit prebendu kostela. Město odmítlo.
Po čase však získal gemu úskokem francouzský král František I. - antický kámen se pak během náboženských válek za záhadných okolností ztratil, aby se pojednou objevil ve sbírce Rudolfa II. Pak ležel zapomenut spolu s jinými poklady na Pražském hradě až téměř do sklonku 18.století. Teprve když roku 1782 komise vyslaná Vídní zkoumala trosky rudolfínských sbírek, byla gema znovu objevena a přepravena do vídeňských sbírek. Drobnější předměty, rozbité a poškozené medaile, mince a gemy byly při této příležitosti vyházeny do Jeleního příkopu.

Tato drobná epizoda pak velmi přesně ilustruje neslavné finále rudolfínských sbírek. První velkou a osudnou ránu zasadili sbírce Rudolfa II. především Švédové - stalo se tak roku 1648, prakticky až v závěru třicetileté válečné pohromy.
Švéd Olaf Granberg nám dostatečně srozumitelně popsal nedozírný dosah tehdejší konfiskace. Napsal, že "byla to nádherná sbírka královny Kristiny, dovezená sem roku 1648 z kořisti pražské, z oné proslulé sbírky císaře Rudolfa, dovezená do Stockholmu roku následujícího a sloučená v tomto městě s kořistí z jiných měst...
Sbírka tato byla ohromná. Více než 100 soch z mramoru, z bronzu, tisíce mincí zlatých, stříbrných i bronzových, asi 200 kusů vyřezávaných ze slonoviny, na sta vzácných prací z drahokamů, křišťálů a korálů, 200 kusů vzácné keramiky, hodiny, zbraně, knihy, rukopisy atd. Bylo tu na 500 obrazů, děl nejslavnějších, zejména italských mistrů."
Švédský vojevůdce Königsmark, který Prahu obsadil několik měsíců před vestfálským mírem, se obával, že bude příměří uzavřeno dříve, než bude s to odeslat kořist.
Proto ve spěchu, v listopadu 1648, vypravil do Stockholmu po Labi pět nákladních lodí s uměleckými díly. Po odchodu švédských vojsk zůstaly v Praze jen prázdné rámy, rozbité sochy a některá poškozená díla. Růžencová slavnost mistra Dürera zůstala - snad proto, že byla už v těchto dobách silně poškozená a že ji tudíž švédští vojáci nepokládali za příliš atraktivní dílo.

Leč ani Švédsku nebyly tyto poklady dopřány - když se královna Kristina zřekla trůnu, přestoupila na katolickou víru a odcestovala do Itálie, vzala s sebou značnou část královských sbírek, především značný díl kořisti získané v Praze. Tato poklady pak ještě rozhojnila  o antické skulptury získané z vykopávek - ke konci života vlastnila 122 skulptur. Dědic těchto pohádkových pokladů pak ve finanční tísni odprodal prakticky všechno. Například 240 obrazů - mezi nimiž bylo nejméně 66 vynikajících děl Rudolfovy galerie - putovalo počátkem 18. století do Francie, do sbírek Filipa Orleánského.
Odtud byly obrazy počátkem 19. století rozprodávány do celého světa. Jednotlivá díla visí dnes ve Vídni, v Londýně, v Paříži, v Richmondu, v Antverpách, v Mnichově, v Berlíně, v Drážďanech, v New Yorku, ve Philadelphii, v Leningradě a ještě v dalších městech.

I medaile, mince a literaturu rozptýlili dědici do mnoha soukromých kolekcí. A mnohé exempláře ze sbírek, které zůstaly ve Švédsku, pak roku 1697 pohltil obrovský požár královského zámku.
Na čas se Habsburkové snažili slávu a bohatství pražské sbírky obnovit. Stalo se tak především zásluhou mladšího bratra císaře Ferdinanda III. - Leopolda Viléma, jemuž  byla svěřena správa Vlámska (zemřel roku 1662). Tento muž vládl na severu Evropy ve chvíli, kdy Anglií otřásla buržoazní revoluce a kdy byly hromadně rozprodány sbírky popraveného krále Karla I., sbírky vévody z Buckinghamu a Arundela.
Arcivévoda Leopold Vilém získal například během deseti let svého působení v Bruselu 517 italských a španělských děl, 880 prací německých a nizozemských malířů, 343 kreseb a 542 skulptur. Zčásti putovaly tyto poklady do Vídně, zčásti do Prahy, aby tu pokryly mezery po předchozích ztrátách.
A tak roku 1685 bylo na Pražském hradě opět 551 obrazů. Nejlépe byli zastoupeni Benátčané - díly Tiziana, Veronesa a Tintoretta. V galérii byly vystaveny i obrazy rodiny Bassanů, byl tu největším a nejkrásnějším souborem, jaký se kdy podařilo shromáždit nad Alpami, reprezntován D. Fetti. A ovšem i Cranach, Dürer, Holbein, Parmigiani, Andrea del Sarto ...

                    

Arcivévoda Leopold Vilém vlastnil okolo 40 děl Tiziana, z nichž je dodnes polovina pokládána za práci tohoto mistra. Měl výtečný výběr Veronesových prací, některá Rembrandtova díla a okolo deseti děl staršího Brueghela. A navíc vlastnil jednu z největších sbírek gobelínů, která byla kdy vytvořena.

Co se pražské obrazárny týče, začalo v 18. století postupné stěhování vzácných vybraných prací do Vídně.
A když se dostala věčnými válkami do finanční tísně císařovna Marie Terezie, pokračovala likvidace pražské sbírky rozsáhlým rozprodejem do rukou saského kurfiřta a polského krále Augusta III.
Roku 1742 to bylo 84 obrazů, dalších 23 bylo odprodáno v následujícím roce a v rozmezí let 1748 až 1749 bylo dalších 69 významných obrazů prodáno za 50 000 zlatých. Byla to díla Tintorettova, práce Jacoba Bassana, Andrey del Sarto, soubor Domenica Fettiho i dílo Rubensovo.
Dnešní díla pražské hradní obrazárny, jejichž hodnotu se podařilo památkářům dešifrovat v šedesátých letech a o jejichž existenci neměl nikdo na Hradě do té doby ponětí, jsou sice nádherným, ale přece jen nepatrným torzem někdejší slávy.

A konečně nejhorší kapitolou je pětidenní dražba zbytku rudolfínských sbírek, která proběhla  roku 1782. Na pořad se dostaly umělecké předměty složené v šackomoře, ve skladišti a ve staré zbrojnici Pražského hradu. Hlava, vedená jako Dürerova práce, byla při této příležitosti oceněna na 1 zlatý a 12 krejcarů.
Poškozená Dürerova Růžencová slavnost představovala zlatku, dílo Giorgionovy školy 1 zlatý a 20 krejcarů. Tizianova Madona měla stát 2 zlaté. Obraz připisovaný Brueghelovi byl ohodnocen 30 krejcary. Chlouba sbírky Rudolfa II. - Ilioneus - byl zařazen do skupiny "tří starých rozbitých soch z mramoru bez hlavy, rukou a nohou". Celkové ocenění představovalo 30 krejcarů. Slavný Ilioneus byl plastickým ztvárněním nejmladšího syna thébské královny Nioby, který se stal - i se šesti bratry - obětí pomsty boha Apollóna. Dílo pochází ze třetího století př.n.l. a Rudolf II. je pořídil za 34tisíc dukátů - přitom byl přesvědčen, že nekupuje draho. Nu a v tak zvané josefínské dražbě koupil právě Ilionea vetešník Laudon. Od něj odkoupil nádhernou skulpturu milánský kameník, který chtěl Ilionea zpeněžit jen jako materiál. Dalším držitelem se stal vídeňský antikvář Barth, který pak už jen zprostředkoval odprodej do mnichovských sbírek - jmenovitě do majetku bavorského krále Ludvíka I. (za 6000 zlatých).

Leštěné a ryté kameny byly pak v dražbě tříděny jen podle barvy, majestátní listiny byly pokládány za "staré pergameny", a jak praví fáma, stala se Tizianova Leda s bohem Diem převtěleným v labuť v očích odhadců jen "nahou ženskou s husou“. Na této trapné, ostudné podívané vydělal nejvíc přičinlivý tiskař Schönfeld, který koupil nejcennější předměty za babku, aby je vzápětí s přiměřeným profitem prodal do ciziny.

Jak jsme již viděli, byly největším rizikem pro historické sbírky války. V Praze a ve střední Evropě vůbec to byla zejména válka třicetiletá, kdy kontinentem táhly nejenom rabující armády, ale i chtiví znalci.
Vášnivý sběratel Maxmilián Bavorský (1598-1651), vůdce katolické Ligy, šel v nevybíravosti svých prostředků tak daleko, že vědomě využíval třicetileté války k obohacení svých kolekcí. Uděloval dokonce armádám táhnoucím na sever Evropy pokyny o rozmístění uměleckých děl, dával velitelům informace, kde se například nacházejí Dürerova díla, jak lze tyto unikáty rozpoznat, jaké iniciály jsou pro mistra typické.
Ba dával příkazy i pro přepravu uměleckých předmětů nepřátelským územím. Obrazy a díla užitého umění měla být zajištěna průzkumem, transport museli provázet mušketýři. Není divu, že za Maxmiliána II. představovala jen rodová sbírka více než tisíc naprosto výjimečných děl.

 Tedy i autor tohoto vyprávění o sbírkách si zřídil ze svého bytu klauzuru, což je, jak se dočítáme ve slovníku, uzavřené, volně nepřístupné místo, jako v klášteře.
Tady jsem se svou knihovnou, do níž přispěly mnohé autority, ale obklopují mě také profesoři, kteří mě vyučovali. Na polici mám kámen, odloupnutý z vězeňské cely na ostrově If, kde měl být vězněn Dumasův hrdina Edmond Dantes alias hrabě Monte Christo.
Naleznete tu i destičku kararského mramoru z lomu, v němž hledal Michelangelo kámen pro svého Mojžíše. V kompletním díle T.G. Masaryka najdete i jeho podpis s osobními poznámkami. Na stěně visí portrét Josefa Hlinomaze, ale též Čapkův rukopis, projev k tryzně za T.G. Masaryka.
V poličce věnované Havlíčkovi jsou i dvě pouzdra na doutníky, která kdysi patřila obhájci Karla Havlíčka - dr.Josefu Fričovi.
Sedím  u řezaného stolu, jehož obdobu bylo možné zhlédnout  ve filmu Giordano Bruno. Tam seděl za deskou, podpíranou řezanými figurami, papež. Najdete tu i obraz vytvořený v irácké Basře - a na něm téměř biblické postavy, chudáci Orientu, nad nimiž se klene duha, vytvořená shodou okolností našimi národními  barvami. U snídaně na mě shlíží dědeček, který se utopil na Titaniku, a ve skříni mám plomby na láhve s mým jménem. Dědeček totiž alkohol s rodinnou značkou na olověných pouzdrech prodával.
Takže tohle všechno je malé potvrzení slov Květy Fialové. Ale tím otřesnější je vzpomínka na lačné dědice, kteří kdysi chtěli vztáhnout ruce po této klauzuře. Ne pro vzpomínky, ani kvůli hodnotě soustředěné literatury, ale pro eventuální finanční prospěch. Hodnotu ovšem tvoří celek a vzpomínky, které jsou nezpeněžitelné. A tudíž zbývá už jen jeden povzdech, který by měl být přidán k dosavadním úvahám.
Jde o slova Oscara Wilda, který se o svých současnících vyjádřil ne zrovna lichotivě. Napsal totiž, že "dnes známe cenu všeho a neznáme hodnotu ničeho."
A tak se vracíme zpátky k Rudolfovi II., který měl bezpochyby větší sbírky, ale stejnou potěchu z děl, která mu připomínala minulost i původ, i bývalé majitele a kupce. Též minulost, která se neopakuje.

***
Související článek:   Barbro Bursell – Jitka Vykopalová: Válečné kořisti či válečné loupeže? Úvahy 360 let po Třicetileté válce