Kniha Slavomíra Ravika POKLADY POD NÁMI seznamuje čtenáře jak s poklady nenalezenými, které se změnily v báji, tak s těmi objevenými, nad nimiž lze jen žasnout. Záběr knihy je široký a důkladný: od legendárního pokladu Inků až po poklady třetí říše, od pokladů zakopaných kdysi do země až po poklady v dávno potopených lodích. O jedné takové nešťastné lodi vypráví následující ukázka z knihy.

ZNOVUOBJEVENÍ VASY

Byl srpen a psal se rok padesátý šestý, když vplul do části stokholmského přístavu zvané Strömmen mladý muž na nepatrném člunu. Už podle výzbroje – háku, který byl zavěšen na laně – bylo jasné, že nejde o žádného ze stokholmských rybářů. Přesto byl tento muž na jednom z největších lovů historie. Po několika hodinách práce se hák pod hladinou zasekl do nějakého tělesa. Mladý muž svinul lano a vylovil z mořských vod kus dřeva. „Tady to musí být. Nemohu se mýlit!“ vykřikl. Tím mužem byl švédský vědec Anders Franzén, jemuž se v dané chvíli podařilo splnit dávný dětský anebo spíš studentský sen. Franzén totiž ještě jako student četl jakousi novinovou zprávu o dělech, která se nalezla u skalisek nepříliš vzdálených od Stokholmu. Byla vylovena současně s vrakem nebo se zbytky lodí pocházejících ze sedmnáctého století. Jistý vědec v této souvislosti prohlásil, že takový nález by byl zcela bezvýznamný, kdyby se našla potopená Vasa, válečné plavidlo ležící někde na dně Strömmenu.

Byla to vlastně náhoda, že se lidé dvacátého století o tomto plavidlu vůbec dozvěděli. Že dokonce znali přibližné místo, kde by Vasa měla být potopená. Až do roku 1920 se totiž přes tuto loď převalovaly nejen mořské vlny, ale i vlny lidského zapomnění. Ale právě tehdy, před bezmála sto lety, se kterémusi rybáři podařilo vylovit v Baltu sedm bohatě zdobených děl. Našel je poblíž malého ostrůvku Vikstenu, a jak prohlásili historici válečného loďstva, šlo o plavidlo Riksnyckeln. Ale co bylo v této souvislosti obzvláště významné – při studiu materiálů, které měly upřesnit význam tohoto nálezu, našli stokholmští vědci ve Švédském říšském archivu také dokumenty o zániku Vasy. Materiály, které do té chvíle nikdo neznal.

Těchto a mnoha jiných dokumentů, starých knih, map se chytil Anders Franzén jako první stopy a od té chvíle se specializoval i jako vědec právě na Vasu; bylo jen přirozené, že se snažil plavidlo opředené pověstmi také najít – a pokud možno i vylovit. Ze starých foliantů a z krabic s archivními materiály se postupně vynořovala dávná historie, přesné popisy tohoto nešťastného plavidla. Loď patřila k flotile Gustava Adolfa II.(1594-1632) a potopila se na své první plavbě 10. srpna roku 1628. Trojstěžník Vasa měl 64 děl, posádka čítala 433 mužů, z nichž 50 zahynulo při katastrofě. Délka trupu na palubě představovala 50, šíře 13 a výška ve středu lodi 12 metrů. Celkový výtlak 1400 tun. A konečně poslední údaj: stavba trvala plné dva roky.

                       

A teď si představme, že se píše rok 1628, je 10. srpna a vlajková loď má vyplout na svou první plavbu. Běží už desátý rok třicetileté války a král Gustav Adolf II. chce urychleně doplnit svou válečnou flotilu v severní Evropě. Švédské loďstvo je vázáno blokádou Gdaňska a dalších baltských přístavů a Vasa měla posílit co nejrychleji pohotovostní flotilu u Schärenu. Tentokrát se však spěch, s jakým byla loď vypravena, nevyplatil. 10. srpna 1628 loď v plné slávě vyplouvá. Kapitán Sofing Henssen nechává plavidlo vléci několik set metrů za stokholmský přístav. Pak dává příkaz k rozvinutí plachet a loď ověnčená vlajkami vyplouvá k širému moři. A tehdy, před tváří tisíců diváků, se stalo cosi neočekávaného. Do plachet fregaty se opřel prudký nárazový vítr a Vasa se položila na bok. Loď nabírá vodu dokořán otevřenými střílnami spodní paluby, odkud byla před chvílí odpálena čestná salva.

 

Jak praví dobová zpráva, loď se „během několika minut potopila s napjatými plachtami, s celou vlajkoslávou a se vším, co bylo na palubě“. Tedy i se 133 muži posádky a s 300 vojáky, kteří obsluhovali děla. Naštěstí se utopilo jen asi padesát osob. Král Gustav Adolf prý tehdy jen suše poznamenal: „Špatně stavěna, špatně manévrována.“ Stavitel lodi a kapitán si tudíž museli odpykat dlouhodobé vězení. Teprve současní znalci dokázali zrekonstruovat pravé příčiny tragické nehody: král Gustav Adolf, bez ohledu na mínění ministerské rady, dal postavit na horní palubu ne 52, ale 64 kanonů, aby zvýšil palebnou sílu nového plavidla, a Vasa tak byla nejen přetížena, ale nerovnoměrné rozmístění zátěže ještě narušilo její stabilitu. Na loď i na pohromu se ovšem časem docela zapomnělo. Zmizela v soudních aktech, která nebyla nikdy docela uzavřena, v tlustých svazcích archivních dokumentů a zpráv. Ale sedmnácté století o lodi přece jen vědělo a snažilo se mnohé z pokladů, ba dokonce celou loď ještě zachránit. Anglický inženýr Jan Bulmer se pokusil o vylovení celého plavidla, leč přecenil síly, možnosti a technické prostředky své doby. To jediné, co se mu vskutku povedlo perfektně a co ocenili teprve potápěči a odborníci dvacátého století, bylo napřímení lodi. Bulmer Vasu ležící na boku postavil na kýl. Další zájemce – Němec Hans Albrecht von Treileben – se zase snažil z vraku vylovit všechno, co se dalo odmontovat z paluby. Roku 1644 se mu podařilo zachránit většinu bronzových děl. Jak se mu to podařilo, když měl k dispozici jen potápěčský zvon, je dodnes záhadou. 

  
  
  

A tím také všechny práce, ale i vzpomínky a celá historie končí, aby se znovu vrátily o dobré tři stovky let později. Přesněji řečeno roku 1956, kdy, jak víme, objevil polohu Vasy vědec Anders Franzén. Vzápětí se potopil k lodi potápěč Per Edwin Fälting, který patřil ve Švédsku k nejschopnějším mužům v oboru. Jakmile muž ve skafandru klesl ke dnu, zabořil se až po hruď do bahna. Všude kolem byla hluboká tma umocněná ještě zvířeným kalem. Ale tu Fälting, tápající bezmocně kolem sebe, nahmátl dřevěnou stěnu. Za chvíli se z telefonu na palubě ozývá první zpráva. „Lezu po lodním boku a jsem u čtyřhranného otvoru... Nyní stojím o několik metrů výše u dalšího otvoru.“ Byl to tedy vrak lodi s dvěma řadami střílen nad sebou. Franzén věděl, že takovýchto lodí nebývalo mnoho, a osud těch, které byly historií zaznamenány, podrobně znal. Potápěč tedy nemohl šplhat po žádné jiné lodi než právě po Vase.

Ale právě v té chvíli se před mladým vědcem vynořila celá řada složitých problémů – nejen organizačních, ale i technických a finančních. Ani tak bohatá země, jakou Švédsko bezesporu je, neměla dostatek prostředků na takovéto účely. Prodávalo se tedy pivo se značkou Vasa, pořádala se veřejná sbírka, část nákladů přislíbila uhradit kterási švédská společnost. Nešlo totiž o malou částku peněz – předběžně se počítalo se sumou asi 10 milionů švédských korun. Konečně se Franzénovi podařilo zapojit do práce i námořní školu, která mohla docela dobře provádět výcvik svých potápěčů na takovémto nesmírně složitém úkolu. A pak byly práce – v roce 1958 – konečně zahájeny. Začalo se dokonalým průzkumem lodi. Krátce nato se mohlo přistoupit k přípravám na vyzvednutí plavidla. Potápěči nejdříve z bezpečnostních důvodů sňali přední stěžeň, vysoký 24 a půl metru. pak začali vynášet z lodi všechnu zbytečnou přítěž, všechno, co bylo možné z lodi odmontovat a co mělo nějakou hodnotu. Tak se zachovaly dokonale zachované figury zdobící příď Vasy – lvi chystající se s široce rozevřenou tlamou a se zvednutými tlapami ke skoku. Tito lvi, vytesaní z dubového dřeva, vážili kolem dvou tun. Z lodi byla vyzvednuta i zbývající bronzová děla, přední ležatý stěžeň a páka kormidla. Celkem šlo o 700 předmětů. Téměř rok trvaly přípravné práce. Až teprve v srpnu 1959 přišel nejdůležitější okamžik – vyzvednutí obrovského kolosu na hladinu.

Vasa vážila celkem asi 700 tun, z toho kamenná zátěž představovala tři sta tun. Loď byla přikrytá pětimetrovou vrstvou bahna, které naštěstí plavidlo dokonale konzervovalo. Loď se však mohla násilným vytržením z hutné, hluboké vrstvy na dně poškodit. To byl důvod, proč začali potápěči hloubit proudem stlačené vody pod Vasou šest tunelů. Každý byl dlouhý dvacet a široký jeden metr. Lze si představit míru rizika, jemuž byli potápěči vystaveni – vrak se mohl uprostřed práce uvolnit, klesnout ke dnu a rozdrtit potápěče pracující pod trupem. Tunely bylo provlečeno dvanáct ocelových lan, která tvořila hustou ocelovou síť. Pak byla lana upevněna na dva plovoucí pontony, které se vznášely na hladině. Do pontonů byla napuštěna voda, a jak tělesa klesala do hlubin, navíjela se k nim ocelová lana. Pak se z pontonů voda opět vypumpovala a jejich vztlak, který v té chvíli činil tři sta tun, začal loď nadnášet.

Jakmile se Vasa zvedla z bahna o 4 metry, dopravili ji Švédové na předem připravené místo, kde ji mohli znovu opatrně usadit na kýl. V roce 1960 se tato operace opakovala dvakrát a zabrala celkem čtrnáct dní. Tak se podařilo Vasu dostat do nevelké hloubky a potápěči začali plavidlo švédského krále zvolna, opatrně zbavovat staletého bahna. A znovu odmontovávali další část výzbroje, aby co nejvíce snížili váhu pro poslední, vrcholný okamžik, kdy se bude Vasa zvedat na hladinu.

 

Konečně v dubnu roku 1961 zakotvily nad vrakem dva pontony s jeřáby. K lodi sestoupili potápěči, vyztužili trup dřevěnými tyčemi a loď se centimetr po centimetru začala zvedat. Když se 24. dubna 1961, čtyři roky po započetí potápěčských prací, konečně vynořovala na hladinu, přihlížely znovunarození Vasy tisíce diváků a nad stokholmským přístavem hřměly slavnostní salvy z bronzových děl. Jako tenkrát, před více než třemi stovkami let... Nejdříve se vynořily dvě vyřezávané sochy zdobící plavidlo. Později anděl, který rozpínal  svá dvoumetrová křídla. A vědci začali objevovat další detaily, například sluneční hodiny, které snad byly spojeny s lodním kompasem. Vyjímali lafety děl, zbytky uniforem, cínové nádobí, truhlice, množství mincí v kožených peněženkách, dělové koule, sudy na máslo a mnoho dalších předmětů, pocházejících ze sedmnáctého století.

A pak už následovala jen závěrečná fáze – přeprava do suchého doku, oprava, konzervování – syntetická hmota vstřikovaná do dřeva ztvrdla v nezničitelný materiál. Zatím bylo všechno dřevo neustále udržováno ve vlhku, aby se celá konstrukce lodi nerozpadla dřív, než bude nakonzervována. Dnes je tedy Vasa vystavena – s plachtami a novou vlajkoslávou. Byla zrekonstruována podle originálních plánů a vypadá právě tak jako před třemi stovkami let, jako před svou první, nešťastnou plavbou. Je to jediná loď na světě zachovaná z této doby. Je také dokladem vyspělé lidské techniky, lidského umu a fantastických možností doby, v níž žijeme. Vylovení a oprava lodě stály hodně – a tak kdo si chce královskou loď prohlédnout, musí zaplatit také královské vstupné.