Měl jsem zážitek, který bych nevyprávěl, kdyby později samovolně nepokračoval. Stal se v ruchu zlínského tržiště Pod kaštany. Osahávám hlávky salátu, zkouším, která má pod zelenými suknicemi nejsvůdnější buchétku, jsem z toho celý rozjařený, a zčistajasna slyším: „Pane, dejte si pozor na peněženku.“
Nějaká dáma naznačuje, abych se ohlédl vpravo: vidím Romku se třemi dětmi. Nejstarší dcera je asi dvanáctiletá, na sponě ve vlasech jí sedí tropický motýl.
„Pani, my nekradnem,“ povídá matka chraplavě a ke mně dodává: „Pan se nemosi strachovat.“
Hledíme si do očí.
„Poďme pryč,“ tahá ji děvče za rukáv. Kluci vyplázli na dámu jazyk a rodina odchází. Každý se za ní otáčí, ztratila se v lidském proudu. (Peněženku mám, ujišťuji se. Ty posero, namítá svědomí.)
„Kde se tu nabrali cigáni?“ říká kdosi a kdosi přitakává:
„Ve Zlíně ani v okolí nebývali, ať táhnou na Slovensko.“
Mizím bez salátu.

Za pár dnů jsem se setkal s historikem Davidem Valůškem. Ne náhodou jsme zašli do kavárny Balkán express s atmosférou historického vagonu ujíždějícího do minula – někam na jihovýchod.
Při džbánku červeného jsme probrali všelicos, dojeli jsme až do frenetického Sarajeva a pod vlivem vína z balkánských hroznů (hroznů hněvu?) se mi vybavil zážitek z tržiště.
David prohodil, že ve Zlíně žilo před válkou opravdu jen několik cikánů, zato v nedalekých Luhačovicích jich byly desítky. „Napsal jsem o nich studii, jeden výtisk ti dám,“ říká a nazítří slib splnil.

Studie D. Valůška sleduje jeden lidský život. V době levných vtípků a zvětralých úvah vzácnost. Ten na kost holý příběh mě chytil, přečetl jsem ho za pět nebo dvacet minut – nevím. Začíná písní z Březinky: Kon man chala, to man chala, a Sasos ma zamarela.
Devla, Devla, chasuvava, bo me sfero na dykhava. Hrdina se jmenoval Jaroslav Herák. Narodil se jedenáctého dubna 1915 v Luhačovicích. Adresa jeho rodičů Václava a Magdaleny – nic moc: „v poli“, přestože patřili mezi první Romy, co povýšili „cikánskou boudu“ na domek (základ osady), který si nechali jako výraz touhy po sblížení s „normálními“ občany i pojistit. Jaroslav vychodil obecnou školu, měl nadání na zpěv, tělocvik a psaní, byl ukázněný.
Do prvního zaměstnání nastoupil v šestnácti letech. Vystřídal jedenadvacet zaměstnavatelů, nejčastěji nádeničil při opravách silnic, regulaci potoků a kopání kanalizace. Často, aby v období bez práce a bez podpory přežil, musel žebrat. Nejen sám pro sebe, zamiloval se do Jaroslavy Holomkové, oženil se s ní, narodili se jim dva chlapci, František a Alois.
Přestěhovali se do domku čp. 558, který si postavili a dvacátého osmého prosince 1939 pojistili u Rolnické pojišťovny na šest tisíc korun. Patnáctého března 1943 byli s ostatními Romy odtransportováni do Osvětimi – Březinky. Jejich majetek byl zabaven, rozprodán, rozkraden.
Po „vytěžení“ srovnali „normální“ občané domky a osadu se zemí. Jaroslava zemřela s dětmi v plynové komoře. Jaroslav se pokusil o útěk. Chytili ho a se zadrátovanými ústy pověsili na šibenici. Z šedesáti osmi luhačovických Romů se konce války dočkali tři.

Nikdo dnes neví, kde romská osada bývala. Překvapilo mě to. Navíc jsem měl dojem, že píseň Kon man chala odněkud znám. Přemýšlím…a náhle vzpomínka: je po válce, mám tři roky, ztratil jsem se, stojím v parku u železniční trati, hledím na směsici povozů, domků, věcí, lidí a zvířat.
Děti si hrají, slyším kokrhat kohouta, štěkat psa. Na schodech do předsíně sedí opička, dávám jí kus rohlíku, strká si ho do tlamky, všichni se smějí, paní v pestré sukni mi podává talíř s rajskou omáčkou a velikou bramborou. Velice mi s nimi chutná.
V přítmí domku zpívá muž písničku: Kon man chala… Devla, Devla… bo me sfero na dykhava. (Jakživ se odtud nedostanu, Němci mě umučí. Bože, Bože, shořím, já už svět nespatřím.) Z vyprávění rodičů vím, že mě po hodině hledání uviděli, jak nasycený zážitky ukazuji k mrakům a říkám: „Bojí se vás, utíkají.“
Nebe se po nich slehlo.