Ta malá hnědovláska mi na první pohled padla do oka. Žabec nevyjančenej, v pravém slova smyslu. Kousek po vyučení, kolik jí může být? Sedmnáct, osmnáct? Výška, jak by řekl kolega Švarc, jeden tisíc pět set milimetrů, postavička drobná, ale skvěle vysoustružená. A hlavně ty oči… Ďáblík…

 „Nejdřív se převlíkněte… Maruško, zaveď holky do šatny a ukaž jim, co a jak.“
Obě dívky, stojící schlíple v koutě kanceláře, byly k nám do prodejny přiděleny hned po ukončení učňáku. Větší, Barbora, celkem nezajímavý typ. Dvanáct do tuctu. Ta menší, Jana, však už víte… Na první pohled kamarádky. Stejné boty, stejné puntíkaté pracovní pláště, stejný melír ve vlasech. A taky stejné, trochu telecí chování. V jejich věku pochopitelné, přesto kukuč té malé vyjadřoval něco navíc… Aspoň mně to tak tehdy připadalo.
Jedno je však jisté – od té doby jsem nevynechal jedinou (skutečně jsem přesvědčen o tom, že vážně ani jedinou) příležitost, jak být Janě na blízku. A ona to, mrcha, na tuty věděla…
Taky už bych mohl mít rozum, řeknete si. Bodejť by ne. Na půli cesty ke čtvrtému křížku, za sebou tři poukázky na nesmrtelnost – dvě holky a uprostřed kluka.
„Krásné děti, tebe musí mít pán Bůh rád.“
No nevím, sice toho pána ještě neznám, ale asi na tom něco pravdy bude. A spolumajitelka mých potomků? Jak ta mě musí nenávidět. A proč? Protože jsem se narodil jako chlap. A taky proto, že se tak chovám. Hlavně občas. A právě to mi nikdy, nikdy neodpustí. Tak proto. A basta. Sama si o to řekla. Nevěříte?
„Prosím tě, dej mi pokoj. Najdi si na to nějakou jinou.“
No nekecám.
A teď tu jedna je.
(Vždyť je to ještě dítě, chlape nešťastnej!)
Nešťastnej? To zrovna ne. Ale občas pěkně… nasranej, jinak to nejde říct. Kdo nezažil, nepochopí. Kdo má alespoň jednu podobnou zkušenost, ten ví svoje.
Těšíte se celej blbej den na večer, a pak to přijde: první pokus o kontakt pod peřinou – němé odstrčení (tep 85), druhý pokus – temné zavrčení (tep 110), třetí, tentokrát důraznější nárokování své odměny… Tepová frekvence letí úplně nejvýš, ve spáncích buší tamtamy nespravedlnosti a překrvený mozek okamžitě spřádá plány na odvetu. Určitě to budeme mít někde v sobě už z doby lovců mamutů. Nedáš, nevadí. Moji porci zadního mamutího tedy nabídnu některé další v pořadí. Však je jich plná jeskyně.
Ale co teď… Teď, v tuhle chvíli… V naší „jeskyni“ jsme sami dva. Počkej, ty budeš litovat! (Není to popěvek z nějaké přitroublé dechárny?) Čeho bude litovat? Vždyť mě sama nutí jít se vyskákat jinam… K jiné… Na jiné… Do jiné… Prostě… Je to vůbec zahýbání, když mě k tomu vlastní žena nutí? Pane Plzáku?
„Nechcete, pane vedoucí, něco v lahůdkách?“
Vyprdni se na lahůdky a pojď sem ke mně nahoru, děvče…
Jana stála pod schody, vedoucími do patra.
V kanceláři s oknem pouze do světlíku bylo k zalknutí. V mé hlavě taky tak.
„Vemte mi jednu sudetskou pečeť.“
Jana naštěstí špatně slyšela, ale domyslela si, o jakou čokoládu jsem projevil zájem. Ten trapný fór by mi u ní asi neprošel.
A už je tady. Pár cupů po železných schodech a mám ji před sebou. Samotnou, bezbrannou, s očima visícíma na mých… Jen ji rozbalit a nakousnout.
Ani jsem si nestačil nic rozmýšlet, semlelo se to ráz na ráz. Vlastně ještě o mnoho rychleji.
Teda takový mrně, podívejme se, co ty mladý holky dneska dokážou. Co kdybych si ji vzal dneska večer domů?
„Ivo, to je Jana. Víš, jak jsi tuhle povídala, abych… Že jako abych si na to našel jinou. Tak to je ta jiná. Prosím tě, zastrč se kousek dál, ať se sem všichni vejdeme. V kolik vstáváš? Já mám odpolední. A Jana taky, takže…“
Ta by se asi posrala. A nebo taky ne. Co když to myslela skutečně vážně?
Na takovéhle úvahy ale teď není vůbec čas. Dusno kanceláře je totam. Líbání za jedna, přítulnost za jedna, šikovnost za jedna, zkrátka prospěla s vyznamenáním…Ježiš, ta to bere fofrem! Kde se to mohlo tohle dítě naučit? A hlavně kdy?
No, tak to už je na tykání… Ale až potom, teď mám myšlenky úplně jinde. Jana mě dotlačila na židli (na moji starou, rozvrzanou židli) a během několika vteřin mi pokryla klín svojí melírovanou hřívou…
Co když někdo přijde? Co když přijde… Ať si všichni trhnou nohou!
Ježíšikriste!!! Copak to jde, když si ještě vykáme?!

Pak už to šlo ráz naráz.
Na sedadle spolujezdce mého bavoráka usedala Jana daleko častěji než Iva (ještě jsem vás vlastně pořádně neseznámil – to je moje manželka). Dokonce několikrát usedla v mém voze i na sedadlo řidiče. Sice jaksi opačně, ale… Tedy zády ke směru jízdy. A obkročmo… A ochotně … A ráda… A bez zábran… A samozřejmě bez kalhotek. Jasná obloha…
Ještě teď, po letech, mi běhá při vzpomínce na ty jízdy mráz po zádech. Skutečně.
Přeskočím v čase, a to o dost. O několik let.
Krásných, šťastných let. To, co jsem nedostal doma, vzal jsem si jinde. Ne, vlastně jsem ani nemusel brát. Bylo mi dáváno a to plnými doušky. Párkrát jsem si i myslel, že se v tom utopím.
A ejhle…
Najednou bylo všechno jinak:
Kde jsi byl, cos tam dělal, kdy přijdeš domů – to všechno spolu s mou častou nepřítomností v domácnosti, samozřejmě i s trochou změněného chování, a taky… To je zajímavý, že první pochybnosti začne mít každá ženská v oblasti čichové. Že občas člověk přijde později, to se dá běžně pochopit. Že na ni (myslím na Ivu) už tak často a hlavně urputně po večerech nenaléhám, si trochu zvráceně dokáže vysvětlit jako úspěch svého důsledného odmítání, ale… že člověk na sobě začne přinášet pach konkurence – to už kontrolky v hlavě roztančí laserovou šou.
Poplááách!!! Ten mizera mě možná poslechl! Vždyť on se snad kurví s nějakou jinou!
A teď, opět trochu paradoxně, přijde první logické zhodnocení: Vždyť já od tý coury ještě něco chytnu! Pánové, abyste se nemýlili. Fakt, je to pravda. City, děti, peníze – to všechno počká. Hlavně, abych něco nechytla! Že by zase doba lovců mamutů? Ježíšmarjá, kolik z našeho chování si vůbec dokážeme ovládnout sami za sebe.