Středověká krčma:
„Tak co, panenko, nažrala ses dobře?“
Hospodského otázka slečnu kupodivu nevyvedla z míry. Očekávala něco podobného.
„Co si dáš k chlastu?“
„Malé pivo, prosím.“
„Hubu drž, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsně, ale přesto srší vstřícným vtipem.
Dívčina vzhlédla a mile se na něho usmála.
Nevěříte, že by bylo něco takového dneska možné?

A co tohle z hospůdky včera odpoledne:
„Tak, co to bude?“ Mladičká obrýlená servírka cvaká propiskou k zaznamenání naší objednávky.
„Dobrý den,“ pronáší na uvítanou můj spolustolovník Václav, „slečno, nemračte se tak, podívejte se, jak je krásně!“
„Tak dáte si něco?“ opakuje děvče v minisukni důrazně svou otázku, tentokrát už zjevně podrážděně.
„Sprajtku, jestli máte nechlazenou,“ snažím se zachovat dekórum.
Vašek se ale nedá jen tak lehce. „Já si dám velkýho Mušketýra,“ pronáší s pohledem zabodnutým do nápojového lístku, „a nebo všechny tři. Athose, Porthose…“
„No tak jo, sprajtku a velký pivo,“ protočila obsluhující oči v sloup a zmizela kdesi uvnitř podniku. „A tu sprajtku vám ohřeju v horký vodě.“
Myslí to vážně? 

Zapadající slunce za kostelem protáhlo stíny a milosrdně hřeje na tvářích návštěvníků zahrádky před pohostinstvím. Je skoro jedno, jestli je to na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze, nebo na náměstí Svobody v Brně…
„Tak prosím,“ sází po chvíli drobná osůbka už znatelně ochotněji pití na stůl, ovšem spolu s kávou, původně objednanou manželským párem u vedlejšího stolu.
„Kdo chtěl to kafe?“ Václav se rychlostí blesku ujímá role pomocného číšníka a podává kouřící šálek dále.
„Děkuju,“ sice trochu provinile, ale přesto s náznakem úsměvu špitla servírka.
„Nemáte vůbec zač, slečno.“ Návnada zabrala, stačí zaseknout. „Já jsem Vašek, a vy?“
Natažená pravice trčí v prostoru, trochu se obávám o kamarádovo ego. Na tři vteřiny se svět zastavil, ptáci ztichli – dokonce i to sluníčko jakoby bliklo…
„Monika.“ Udici přijala, pochutnává si na návnadě.
„A promiňte, dneska nemám nějak náladu.“
„Monika, to je krásné jméno,“ zalichotí zkušeně Václav, jakoby zapomněl na svou první manželku. Taky Moniku. Ale to už je dávno, to se nepočítá…
„Mám před sebou celý víkend službu, a ti Pražáci jsou takoví divní… Já jsem z jižních Čech, u nás je to jinačí.“
Samozřejmě, že to chápeme, děvče, ale nutil tě někdo? Pohostinství, to je řehole. Slovním základem, a nejen slovním, je přece – host! Host do domu, Bůh do domu!
„Vítej, děvečko. Chceš se nachlemtat pramenité vody, nebo svlažíš své rty douškem medoviny?“
I z této drsné středověké mluvy je jasně cítit pokora, úcta a ochota. Na rozdíl od moderního: „Tak, co to bude?“ Pradávný obsluhující měl jistě také své problémy, ale nechal je dokonale za dveřmi krčmy. Venku, před pohostinstvím. Protože host do domu…
Ale nemylte se, ony dva různé přístupy nejsou od sebe vzdáleny staletí, jen pouhých pár desítek kilometrů. Ve stejné epoše, ve stejném čase, ve stejné zemi.
Zasvěcení jistě tuší – středověká Dětenická krčma, zhruba v půlce cesty mezi Jičínem a Mladou Boleslaví. Kromě ducha doby se zde podařilo vykouzlit báječnou atmosféru pravého pohostinství. Pohostinství ne jako označení lokálu, ale pohostinství v pravém slova smyslu, kdy host je pánem, kdy host je skutečným hostem.
Takže odpověď na otázku: „Pohostinství, nebo po hostinství?“ Neopisujme z cizích krajů, nešpiclujme za velkou louží, nesnažme se zavděčit něčím, co nám není vlastní, tradiční. Čerpejme raději z naší bohaté historie, z dědictví našich dávných předků, pro které bylo samozřejmostí, že host a pohostinství mají společného mnohem víc, než jenom pouhý slovní základ.