Milan Prokš: Čtvrtý v háji

Rubrika: Literatura – Povídky

Přestože můj věk mě k tomu zdaleka ještě neopravňuje, i já si občas prožiju období jakési životní beznaděje a každodenní marnosti. Ne, nespletli jste se. Jsem to pořád ještě já, Tomáš Sláma, dvacet let, povoláním maturant elektrotechnické průmyslovky nepřijatý na vejšku, čekající na další přijímací zkoušky a toho času pracující (teda vlastně jen brigádnicky) jako řidič a zároveň děvečka pro všechno na soukromé klinice plastické chirurgie (PeChu).
Nebýt mého strýčka, který tam zastává funkci primáře, a nebýt mé dívky Dany, která se narodila s ušima formátu A 4 (jak tvrdí ona sama, já jsem si žádné nesrovnalosti nikdy nevšiml – ale to už se opakuju), asi bych ten nekonečný rok čekání vyplnil nějakými přiblblými brigádami spojenými s rozbalováním zboží v Hypernově, a nebo mytím skel u benzinové pumpy. Proč jsem začal tak zvesela? Protože nevím, co mám vlastně dál podniknout.
V zaměstnání (jak to zní vznešeně!) se mi zatím líbí, i když ježdění, čistého času stráveného za volantem, toho by podle mého gusta mohlo být daleko víc. Ale i při práci ve skladu kliniky a vůbec při jakémkoliv pobytu tam se dějou většinou samý zajímavý věci.
A taky mám možnost se dost často ochomejtnout kolem Olgy. Pamatujete? Olga Máslová, chodící parfumerie a taky tak trochu místní sexbomba, jinak hlavní manažerka kliniky. Prakticky od prvního setkání s ní si tykáme, teda ne že bych se o to nějak zvlášť zasloužil, to spíš Olga... Ono to bude mimochodem kromě jejího zevnějšku asi to nejpodstatnější, co mě na ní tak fascinuje. Ta její bezmezná rozhodnost. Ani stín zaváhání. Nikdy. Aspoň já jsem nikdy žádné váhání nezaregistroval.
„Nevadilo by vám, kdybychom si tykali?“
Ne, tak to nebylo...
„Nevadilo by vám, kdybychom si tykali?!“
Ano, ta přítomnost vykřičníku dává celému prohlášení jasný nádech neodmítnutelnosti. Taky proč bych odmítal. Velmi, ale doslova velmi rád s Olgou někam jezdím. S ní je v kabině dodávky vždycky všechno úplně jinačí. A když se mi ještě k tomu kolikrát povedlo, no, budu upřímnější – když se (jaksi samo) někdy povedlo přijít s ní do přímého (hohó!) tělesného kontaktu... Panebože, co to tady plácám, to jsem asi musel někde číst, omlouvám se. Zkrátka dvakrát jsem se o Olgu otřel, když jsme spolu něco vykládali z fordu vzadu u služebního vchodu.
Poprvé jsem jí nechtěně (skutečně nechtěně?) zavadil ramenem o levou část poprsí (kámošům bych řekl na rovinu o levou kozu, ale tenhle výraz se pro Olžino ňadro fakt nehodí), podruhé se mi podařilo se štosem šanonů v náručí přehlédnout manažerku Olgu skloněnou přede mnou v potemnělé uličce ke skladu. Snažila se zvednout cosi ze země. Jelikož byla zády ke mně, asi si dovedete představit, k jakému nárazu nevyhnutelně došlo. Myslím hlavně čím a ještě hlavněji na co. Nebo spíš do čeho.
Byla to vážně skvělá trefa! Podobnou scénu jsem viděl kdysi na videu na nějakém mejdanu, samozřejmě se jednalo o tvrdou pornografii. Jelikož nahrávka byla minimálně asi tak desátou kopií, nikdo z nás přítomných tehdy nemohl s určitostí tvrdit, co ta paní na obrazovce sbírala z podlahy a co ten pán, který se do ní zezadu naboural (a to doslova!) vlastně v naručí nesl. Ono to taky vůbec nebylo důležité.
No, tak v naprosto stejné situaci jsem se ocitl já s Olgou, jenom se dvěma drobnými rozdíly. Jednak jsem zřetelně viděl na obě zmíněná břemena, a jednak jsme oba byli poněkud jinak oblečeni než ti dva ve filmu. Ono by stačilo říct stručně, že jsme byli oblečeni. Bohužel. Takže... Takže opravdu nedošlo k tak dokonalému kontaktu. Škoda... Přesto se mi na moment zdálo, že se po mém nárazu Olga Máslová poněkud zamyslela. Váhla, strnula – sice jen na okamžik, ale poznal jsem, že tomu tak opravdu bylo.Její pohled dozadu přes rameno, ještě trochu v předklonu, do smrti, nebo teda alespoň hodně dlouho, nezapomenu. Na mé koktavé. „Jé, promiň... Já... já tě vůbec neviděl!“ přišlo až se zpožděním: „Co? Jo, ne... nic se nestalo, vlastně... ty promiň...“ Žádná vtipná replika, nijaký komentář nad věcí. Ona zkrátka taky koktala!
Potřeboval bych mít víc odvahy. Mám Danu rád, velice rád. Myslím. Zažili jsme spolu spoustu hezkého, ale Olga (Máslová), tak ta – ta mě vyloženě dráždí. To slovo je dost blbý, ale jiný se sem vážně nehodí. Osudovou otázku si nemůžu stavět zase až tak jednoduše: buďto Dana, nebo Olga. To vůbec ne. Já je potřebuju obě. Danu s její mladostí a naivitou, nerozhodností, která dokáže nechat vyniknout mé doposud mladicky váhavé úloze ochranitele, ale na druhé straně si neodpustím platonicky snít o vztahu s Olgou, kam bych mohl kdykoliv utéct od reality, schoulit se v jejím náručí a utopit své chmury v jejím hlubokém klíně...
Hezky, to jsou kecy! Ale jasné je, že opravdu kromě zevnějšku manažerky Máslové mě na ní obrovskou silou přitahuje stále více její suverénní vystupování, v její společnosti se cítím jako... jako u mámy... Hele, nejsem já nakonec nějakej mimoň? Sice jsem kdysi někde četl, že v podstatě každý muž (a že se rozhodně cítím být mužem, to tedy jo, zeptejte se Dany) si bezděky poměřuje svou budoucí partnerku se vzpomínkami na chování své matky, maminky... ale co je moc, to je...
Ona tedy Olga ani věkově není od mámy zase tak extra vzdálená, nebyl by to (TO!) vlastně z mé strany nějaký zločin? Nebo alespoň přestupek? Ale co, snad ne. Jistě ne.
Tůhle mi spolužák, který se jakýmsi zázrakem dostal na práva hned napoprvé (já na tu naivitu taky jednou dojedu, vždyť jeho otec je okresní soudce – zázrakům se ve většině případů musí nějak pomoci), zkrátka... hned v počátcích svého právního vzdělávání narazil ve skriptech na zásadní konflikt mezi přísnou dikcí psaného zákona a holou, byť obecně uznávanou praxí.
„Incest – pohlavní styk... mezi příbuznými v... řadě přímé,“ začal poněkud nesrozumitelně, za což mohlo několik prázdných lahví bublinek, „je naprosto jas... jasný trestný čin... takže, kdo se pohlavně stý... stýká s vlastní manželkou, tedy osobou příbuznou v řadě přím… přímé...“
To, že upadl na záda, polil se celý lepkavým obsahem skleničky a svou větu už nikdy nedokončil, tak to už na věci nic nemění. Podle jeho odborného výkladu se dá říct, že všichni denně potkáváme na ulicích spousty nepostižitelných pachatelů oficiálních trestných činů, zatímco smilníky, kteří si pro ukojení svého chtíče začínají tajně s osobami z „cizí stáje“, nechává trestní řád naprosto bez zájmu konat dál jejich...
Olga je pro mě taky „cizí stáj“, takže co... Tomáši, vzmuž se! Jednou prožít je lepší než stokrát přečíst... Fuj, to je vyšumělá fráze. Cožpak o to, já bych to rád zkusil, ale nebude se mi Olga smát? Nevysměje se mi? Nebude se mi posmívat? Nebude mě potom ztrapňovat? Nebo neztrapním se dokonce já sám?
Tak ať!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová http://www.bitmapsisters.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 03. 2008.