Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vidět Neapol...

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

52 zastavení s Josefem Hlinomazem
(část 7.)

Vidět Neapol...

Vidět Neapol a zemřít je rčení, které si dnes každý může vyložit po svém. Vypravíš se do Neapole a riskuješ ohrožení mafiány, v poslední době dokonce , že tam člověk utone nikoli v moři, ale v nahromaděných a neodvážených odpadcích. Také Josef Hlinomaz zažil svou Neapol, když ho tam zcela nekřesťansky okradli. Nejen o peníze, ale i o všechny doklady. Od té chvíle bylo staré rčení o kráse a nezbytnosti navštívit a vidět Neapol, Hlinomazem poněkud pozměněno.Než nám o tom poví on sám, poslechněte si, jak se po čase lidu italskému pomstil.
Jednoho dne jsem navštívil milého Josefa, který si se zlomyslnou radostí mnul ruce. I vyprávěl mně, jak si kterýsi Ital vybral jedno z Mistrových děl. Dohodli si schůzku, ale protože se Hlinomaz vzdával svých obrazů nanejvýš nerad, pořídil rovnou dvě kopie. Originál sňal ze zdi, uložil kamsi na skříň, a na stěnu pověsil kopii. Což našinec pochopí. Do skříně pak uložil druhou kopii. Cizinec, milovník umění, zazvonil včas. Pepík pravil, že má na stěně původní malbu, ale že si pořídil i jednu další variaci, aby si zákazník mohl vybrat. Samosebou znalec sáhl po „originálu“, zaplatil, a pln štěstí z dobrého kupu odcházel. Nu a šťastný Josef Hlinomaz bleskově pověsil na stěnu původní dílo.

Josef Hlinomaz vypráví tedy o Neapoli takto:

Jak vzpomínám na Neapol? Jsem trochu v rozpacích - uvidíte hned proč. Jezdil jsem před časem po Itálii sem a tam, naprosto bez zábran. Měli jsme na celý měsíc permanentky na všechny italské železnice, a tak jsme se přes den koupali a v noci se přepravovali. V Římě jsme snad byli čtyřikrát, v Benátkách pětkrát. Potloukali jsme se v sestavě: já, dívka a dva přátelé, čili tři dědci a jedna dívka mě velice nakloněná, s níž jsme si ještě furt sympatický. Tedy ve čtyřech jsme navštívili i Neapol - a nejednou. Když jsme tam přijeli poprvé, byl Vesuv v mlze, neviděli jsme ho. A tak jsme se courali a courali, až jsme šli kolem moře a našli místo na koupání. Koupaly se tam jenom dětičky, dítka ve věku od pěti do patnácti let, řekl bych. A kupodivu samí kluci, několik tisíc kluků, možná milionů. Co se dá dělat, je horko, vedro a moře je veliký.

A tak jsme šli mezi ně. Ale copak copak je to, vrhají se na dívku jako kobylky, sahají na ni ručičkama nikterak dětskýma, chtějí jí pomoci při převlékání, smějí se, chechtají, a hulákají, cizinka necizinka, to tu ještě nebylo. Domorodka by si mezi ty dětičky netroufla, to je jasný. Taktak jsme utekli, pronásledovali nás jako vosy, černovlasí pacholíci jižního typu od deseti do patnácti, a ti mladší k tomu děsně řvali a všichni se smáli, div se neusmáli, jak statečně jsme ochraňovali, tři gentlemani, dívku vlastními těly, celí spocený.
A přece jsme se vykoupali o dva kilometry dál. Ujal se nás obr, Ital zápasnického vzezření. Odpohlavkoval od nás další kopy nedospělých erotomanů a ještě nám hlídal šatstvo, zatímco jsme si medili v přeprůzračné, sluncem prosvícené vodě. A poznali jsme, že když se žena v Neapoli koupá mimo - pro nás neúměrně drahou - plovárnu, je to senzace, která rozbouří pobřeží natolik, že z mládeže stávají se žraloci.

koláž podle obrazu J.H. "Dostaveníčko na rybách"  výřez z obrazu J.H. "Poslední stanice"

Když jsme přijeli do Neapole podruhé, byl Vesuv zase v mlze. Měli jsme zaplacenou loď na Capri. Ej, jak se nevyplácí v cizině lakomství. Proč jen jsme nejeli taxíkem? To my ne, už jsme v tramvaji a kam se pražské tramvaje na neapolské hrabou co se týče nabitosti, když je špičkový provoz. Pracně vylézáme v přístavu. Jdu přes koleje, sahám na zadní kapsu - a portmonka pryč, šedesát tisíc lir pryč, pětset jinejch peněz pryč, dvě permanentky na železnice pryč, Capri pryč. Sicilie a Sardinie taky pryč, Italie pryč a na policii nám s nevšední ochotou dávají potvrzení, že všechno je pryč.
A policista jde s námi ochotně na nádraží a tam nám ochotně vydávají zavazadla bez zaplacení poplatku, protože poplatek je taky pryč. Jedeme do Říma, ukazujeme potvrzení a průvodčí velice zdvořile sepisuje s námi protokol a předává nás nádražní policii. Hledáme vyslanectví a když ho najdeme, zvoníme tak dlouho, až se v jednom z poschodí otevře okno. Slyšíme česky: "Tady nikdo není, přijďte zítra!"

Spíme tedy na nádraží a dívka praví: "Pojedeme stopem, cestu z Jugoslavie domů máme už naštěstí zaplacenou z Prahy. Bereme zavazadla a jdeme. S kuframakoláž podle obrazu J.H. "Dostaveníčko na rybách" po Římě se nechodí dobře. A tak si myjeme nohy v tý fontáně, co ji známe ze Sladkýho života. Tři hodiny a déle hledáme výpadní silnici na Terst.
Poznáváme Řím z té jiné stránky. Je velikánský a celkem bez památek. Ulice, ulice, jedna jako druhá, ptáme se a vyptáváme, marně, do Terstu netrefíme. Jsme vyřízeni a tu zastaví auto a Říman se o nás zajímá. Odváží nás na výpadní silnici směr Triest.

Neapol je ovšem nádherná. Ale proč umřít? Jenom vás tu okradou, vaše vina. V Neapoli musí se dávat pozor, to by mělo být nařízeno a zpovinněno. A místo "uvidět Neapol a umřít" by se mělo říkat "Neapol vidět a honem pryč". Jinak vám v Neapoli nikdo neublíží. A že v Neapoli je Vesuv pořád v mlze - jó to už jsem říkal.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2008.