Slavomír Pejčoch-Ravik: Všechny cesty končí v Sixtině

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Koho jsem potkal cestou    (8)

VŠECHNY CESTY KONČÍ V SIXTINĚ

 Ty cesty jsou čtyři a správa vatikánských muzeí je označila písmeny A, B, C, D... to podle délky, i když se trasy časem mění. Nejrychleji absolvujete muzea podle písmena A, s největší pečlivostí je budete studovat, budete-li sledovat trasu označovanou literou D. V té nejkratší, kterou se poženete sprintem, urazíte cestu od vchodu do Sixtinské kaple a k východu za 90 minut, nejdelší cesta prý trvá pět hodin.
A teď si představte, že muzea jako celek tvoří plochu 42 tisíce metrů čtverečních, posetých poklady, a že celková délka znamená sedm kilometrů chůze. Tedy i když půjdete šourem a jen očkem budete za chodu sledovat scenérie, které budete míjet, musíte „udělat“ půldruhého kilometru za hodinu.

Byl jsem tam dvakrát a vím, co vatikánská muzea znamenají. Kdyby chtěl člověk vskutku zažít dojmy, jimiž působí všechna vystavená díla, musel by bydlet v Římě a musel by se bezpočtukrát vracet na malé procházky vybranými celky. Pak by se ovšem takové návštěvy prodražily, neboť vstupné není právě nejnižší. Navíc jsou Italové stále přísnější – při první návštěvě stačilo povytažení novinářského průkazu. Při druhé jsem platil jako každý druhý.

Mám tedy své zkušenosti a vím, že musíte jít muzei opravdu mírným krokem; nechce-li člověk zahltit svou paměť zmatkem výjevů, plastik, nábytku, nástěnných maleb, pak se prostě na mnohých místech vůbec nezastavíte. Jinde si však dopřeje návštěvník zastavení. Pak zapíná své vnitřní video – a vychutnává předmět svého zájmu. To budou scenérie, které vám už nikdo nikdy nevezme.

Samozřejmě, že je vám líto, když míjíte sály plné antických byst, zvláště když víte, jak řečtí a římští sochaři dokázali portrétovat. Ve tvářích, které nám dochovali, se odráží fyzická krása, někdy oduševnělost, jindy mravní zchátralost, vychytralost a pomstychtivost prostých lidí i císařů. A Řím měl jen v prvním století po Kristu na trůně pěkných pár výlupků!
Projdete pomalu kouzelnou galerií map, čtyřiceti výseků italské krajiny, namalovaných na stěně v 16. století. Nemůžete se tuze věnovat chodbě dlouhé 160 metrů a plné antických plastik. Minete síň zvířat doslova nabitou soškami tvorů, které člověka zaujaly, anebo s nimiž sdílel jeden domov. Bylo by věru pozoruhodné porovnávat například, jaké byly tehdy rasy psů, jak zvládli antičtí sochaři nejrůznější kočky, které si ostatně (na rozdíl od psích voříšků) vždycky dokázaly uchovat svou tvář.

Laokoón Zastavíte se však na nádvoří Belvedere u sochy slavného Láokoónta. Láokoón byl věštec, který varoval Trójany, samozřejmě zbytečně, před zradou. Podvodník Sinón totiž Trójany přesvědčoval, že Řekové, kteří devět let marně obléhali Tróju, vzdali svůj boj a zanechali po sobě, na usmířenou, trójského koně. Láokoón zpochybnil slova zrádce, avšak bůh moří Poseidón, jinak též ochránce Řeků, zasáhl do průběhu dějství – vyslal dva ohromné hady, kteří zardousili nejen věštce Láokoónta, ale též jeho syny. Trójané tento zásah božstev přirozeně pochopili jako stvrzení Sinónových slov.
I rozbourali Řekové hradby, I vtáhli koně do města – a jak to dopadlo, to dobře víme. Podstatnější je, že Láokooón inspiroval v prvním století před naším letopočtem slavné rhodské sochaře k vytvoření jednoho z vrcholných děl antického výtvarného umění. Sousoší bylo objeveno roku 1506 při kopání základů v Římě. Protože bylo poškozeno, požádal nám již známý papež Julius II. Michelangela, aby plastiku doplnil. Michelangelo, jak lze jen tušit, tuto práci odmítl, neboť „svými schopnostmi na to nestačí!“

A tak dnes vidíme skvělé sousoší tak, jak bylo objeveno...

Při procházce muzei člověk rozhodně zpomalí v šesti komnatách, které obývali Borgiové, papež Alexandr VI., jeho syn Caesare a dcera Lucrezia. Objevíme zde i příznačného heraldického býka, symbol této rodiny. Komnaty Borgiů patří mezi 55 místností, v nichž je sbírka moderního náboženského umění. Sešlo se tu na tisíc obrazů a plastik, vesměs darů. A mezi slavnými jmény neschází Picasso, Chagal ani Gauguin.

Cestou mineme i Michelangelovu Pietu, k níž se zde můžete přiblížit na dotek – abyste zvážili, které z obou slavných sousoší je originál a které kopie. A pak jsou tu sály, které pokryl freskami Raffael a jeho žáci

                  Raffael, vlastní podobizna  papež Julius II.

Myšlenka pověřit tímto dílem tehdy 26 letého Raffaela napadla roku 1508 papeže Julia II. Mladinký Raffael a jeho ochránce Donato Bramante tuze Michelangelovi nepřáli. A naopak Michelangelo pociťoval averzi k Raffaelovi, který na Michelangelovo – a konec konců i naše gusto - byl autor spíše sladkých madon. Mnohá díla působí dojmem téměř manýristickým. Krom toho se zřejmě Michelangelovi příčilo, že se Raffael až příliš snadno nechával inspirovat u ostatních tvůrců, Michelangela nevyjímaje.
Proti Michelangelovi se Raffael zdál být povrchním. Raffael své umění neprotrpěl, neotvíral otázky a lidská duše pro něj (jako například pro papeže Jana Pavla II. ale i pro Michelangela) nebyla propastí.

Člověk se dostává tak daleko, jak daleko se protrpěl. A Raffael, obklopený pomocníky a žáky, se neprotrpěl tak daleko jako Michelangelo. J. Neumann tyto dva muže charakterizuje jejich srovnáváním s velkými hudebníky. Říká, že před Michelangelovým dílem myslíme na Beethovena, zatímco před Raffaelem nám zní v uších nejspíše Mozart.

freska Athénská škola Ale Raffaelovy malby přece jen půvabně ozdobily lodžie i čtveřici sálů, přičemž některé malby vskutku obohatily vatikánské komnaty. Dojímá přes vzdálenost staletí silou citu i realistickým ztvárněním osobností své doby. Zanechal například slavnou fresku, která se klaní tradici řecké filosofie. Tato tak zvaná Aténská škola však současně v postavách filosofů předvádí mistry výtvarného umění, Raffaelovy současníky. Platon se stal údajně Leonardem, v Herakleitovi, pro něhož byl svět ve věčném klokotání, prý objevujeme portrét Michelangelův.

Na jiné fresce, věnované Osvobození sv.Petra, zpracoval Raffael téma, které zvolil sám papež Julius II. Nebylo to náhodou – než se stal Julius papežem, sloužil jako kardinál u sv. Petra v okovech, a právě proto je i v tomto kostele jeho náhrobek, počítaje v to i Michelangelova Mojžíše. Na fresce ve Vatikánu je celá scenérie ponořena do měsíční noci. Avšak anděl, který přichází osvobodit Petra z okovů, září skrze mříže. Tak vstoupilo do fresky světlo.

Raffael sám nežil dlouho. Nebylo mu víc než 38 let, když jej náhle povolali do Vatikánu; chlapec se cestou zpotil a pot na něm uschl. Rázem se roznemohl a na Velký pátek roku 1520 zemřel. Michelangelo mu jistě odpustil, neboť tento mistr dláta i štětce se dovedl náramně rychle rozčílit, ale nikdy se nemstil... Mimochodem vatikánská muzea skýtají i pohled na dřevěný model sv. Petra vytvořený Michelangelem, o jehož skvělé kopuli byla řeč na jiném místě.

 Nesmíme zapomenout ani na muzeum Etrusků, kteří stáli zřejmě u zrození Říma. Byl to Tarquinius Priscus a stalo se tak údajně roku 575 před naším letopočtem. Etruskové zanechali po sobě skvělé odvodňovací systémy, vyřešili problémy kruhové klenby, kupole, jíž Řekové nepoužívali. Vynikli ve zlatnictví filigránskou prací, zdobením šperků granulemi zlata.
Často to byl pouhý prach, který připájeli přesně vyměřeným zahřátím. Prášek se uchytil na zlatém podkladě a zůstal právě tím, čím měl být, zlatým práškem, který ozdobil zlatou plochu. Na destičku o velikosti pouhých 15 krát 20 centimetrů tak dokázali Etruskové umístit i 131 zvířat a chimér. Půvabné jsou jejich bronzy, kovové plastiky i smolně černá keramika zvaná bucchero. Jejich město Hatria u ústí řeky Pádu pak dalo dokonce jméno Adrii, Jaderskému moři. Podle některých znalců byl dokonce z etruského jména „Rumlua“ vytvořen název Roma.

 Zrychlíte krok i v galerii tapiserií – a přece se zastavíte a zapnete své niterné „videonatáčení“, když stojíte tváří v tvář obrovskému gobelínu Poslední večeře. Tato galerie byla vesměs vytvořena z gobelínů, které – podle návrhu Raffaela a jeho žáků – vytvořily bruselské dílny.

egyptská kočkaV muzeu jsou i egyptské sbírky, včetně mnoha mumií, porfyrová vana o průměru 13 metrů, pocházející z Titových koupelí. A ovšem knihovny. Kráčíte nádherně zdobenými sály a cesta konce nebere. Vysoké dveře, jimiž jste vstoupili, se za vámi zmenšují a ztrácejí a vysoké dveře, jimiž tato cesta končí, jsou ještě v nedohlednu.
Tady se nachází na půl miliónu svazků, 7000 inkunábulí, tedy tisků ze samotného počátku knihtisku, a na 60 tisíc rukopisů. A to jsme cestou minuli vatikánskou obrazárnu.

Sixtinská kapleNakonec, jakkoliv se čtyři různobarevně značené trasy cestou rozbíhají a zase sbližují, všichni zamíří k dílu, které je nejnázornější ilustrací slov, která nepronesl nikdo jiný než Delacroix: „Skutečným počátkem moderního umění je Michelangelo.“

 V SIXTINSKÉ KAPLI,

kde končí čtyři trasy vatikánských cest, se probudí i smysly unavené dlouhou pěší túrou muzei. Náš Josef Mánes, který se do Sixtiny dostal až na konci života, tady klesl na kolena. Zadání bylo tentokrát nesmírně náročné. Na bočních stěnách již byly fresky šesti malířů, mezi nimi díla Botticelliho.
Strop kaple, kterou dal koncem 15. století zbudovat Sixtus IV., byl 40 metrů dlouhý, s valenou klenbou o rozpětí 13 metrů a navíc s rozmístěnými lunetami. A to všechno ve výšce 25 metrů a o celkové ploše 900 čtverečních metrů.
Sem tedy povolal Julius II. roku 1508 třiatřicetiletého Michelangela. 
Papeže prý k tomu ponoukal stavitel Bramante s Raffaelem, neboť chtěli „Michelangela odvrátit od sochařství, znajíce dobře, jak je dokonale ovládá...“
Tak to aspoň píše Vasari. Naopak Michelangelo toužil dokončit hrobku Julia II., velkolepý projekt, z nějž, jak víme, nakonec zbyla jen mohutná postava Mojžíše. Váhal však i proto, jak dosvědčuje Vasari, „poněvadž se mu malba klenutí zdála být velikým a těžkým úkolem při jeho malé zkušenosti s barvami...“
Koukal tedy, jak se toho zadání zbavit. Doporučoval tedy Raffaela. „Ale strop Sixtinské kaplečím víc se zdráhal Michelangelo, tím rozhodněji si toho žádal papež, prudký ve svém odhodlání a štvaný ještě Michelangelovými soupeři...“ Nakonec sochař povolil. Nepřátelé se zaradovali, protože „myslili, že pro nedostatek zkušenosti v malbě al fresco vytvoří dílo méněcenné a slabší maleb Raffaelových.“
Rozumíme-li Vasarimu dobře, měla být Sixtina rozsáhlým neúspěchem, na němž by tím více zazářilo mistrovství pětadvacetiletého Raffaela.

Kromě náročného zadání se hromadily ještě problémy. Bramante vystavěl lešení, jak nejlépe uměl: nadělal v klenbě díry a umístil tu lešení na silných lanech. Michelangelo si však ještě před započetím práce uvědomil, že po skončení díla bude problém zacelit vzniklé mezery v klenbě. Bramante odpověděl:
„To se rozmyslí potom, jinak se to nemůže udělat.“ Michelangelo však prosadil vlastní koncepci – „lešení na podpěrách, které se nedotýkalo zdí, na kterémžto způsobu se učil později Bramante i mnozí jiní“, píše Vasari.
„Lešení stavěl chudý tesař, kterému Michelangelo daroval zbytečná lana, aby je prodal; z výtěžku za lana pořídil tesař výbavu pro svou dceru.“ Pak vznikly problémy s pomocníky – Mistr najal několik lidí z Florencie a nechal je na zkoušku pracovat. Zpozoroval záhy, že jejich styl neodpovídá jeho pojetí, a strhl tedy ze zdi všechno, co namalovali. Dokonce před nimi zavřel kapli. A tak jestli mu vůbec někdo od této chvíle pomáhal, byl to jen pomocník, který míchal barvy.

Když byla hotova třetina, objevila se plíseň – neboť Michelangelo neznal vlastnosti římského vápna. A když dal papež odstranit lešení, aby se podíval na část stropu, zjistil Michelangelo, že obrazy působí drobněji, než se domníval. Zvětšil tedy měřítko figur. A pak tu byla netrpělivost papeže, který by rád zhlédl, pokud možná ještě zaživa, velkolepost díla.
„Stěžoval si několikráte Michelangelo,“ píše Vasari, „že nemohl pro spěch, ke kterému ho nutil papež, dílo provést tak, jak by si přál... Jedenkráte mu odpověděl: „Skončím, až budu sám uměním provedení uspokojen.“
„A my si přejeme,“ řekl papež, „abyste uspokojil naši vůli a provedl práci rychle.“

G.Vasari, sám umělec, si dovedl představit námahu Mistra, který čtyři roky, od roku 1512 vleže zvládal malbu obrovského stropu. „Malbu prováděl za veliké námahy, maluje bez přestání s obličejem vzhůru obráceným, čímž si tak pokazil zrak, že nemohl číst dopisy, ani se dívat na kresby, než zespodu, což mu trvalo několik měsíců.
A já o tom mohu vydat svědectví, neboť jsem maloval v paláci vévody Cosima pět klenutí velikých pokojů, a kdybych si nebyl sestavil stolici, ve které byla hlava podepřena a ve které jsem vleže pracoval, nebyl bych skončil nikdy. Ale Michelangelo byl denně víc a více zaujat prací, novými poznatky a pokroky tak, že se necítil unaven.“ Dokonce se na noc ani nesvlékal, neboť i v noci, když se probudil, se světlem na čepici pokračoval v práci. ostatně své utrpení vtělil i do jednoho ze sonetů:

„Z té trýzně krk mi zduřel, vole vláčí,
to kocourům tak roste v Lombardii
či jinde kdes, kde škůdnou vodu pijí,
a pupek vzdýmá se a k bradě tlačí.
K nebesům vousy ježím, téměř stáčí
v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí,
a štětec, jak se z něho barvy lijí,
přejnou mě strakatinou shůry smáčí.
Kyčle mi vhřezly v břich a dech se ouží
a na zadek mě rovnováha zmáhá
a jak bych bez očí byl, vrávorám.
Kůže má povislá se vpředu dlouží
a vzadu zase nadost nedosahá,
jak syrský luk se křivím, napínám.
A tak co v hlavě mám,
vyjde co tvar jen potvorný a zlý.
Kdo z hlavně křivé rovně vystřelí?
Ten výtvor mrtvý, mdlý,
ty, Jene, obhaj čest mou a mé chtění.
Nejsem zde na místě. A ve mně malíř není.

 A přece přes všechen vnitřní vztek a nedostatek sebejistoty vzniklo dílo, které se stalo vrcholem výtvarného umění. Papeži se Michelangelovo podání jevilo skromným. „Kaple by se měla obohatit barvami a zlatem, vypadá chudě“, namítal. „Svatý otče“, odpověděl Michelangelo, „za oněch časů lidé se nezdobili zlatem a ti, co jsou tam namalovaní, nebyli příliš bohatí, ale svatí lidé, kteří pohrdali bohatstvím.“

stvoření Adama, detailPocit, který nás jímá při vstupu do Sixtinské kaple, není jiný než v dobách Michelangelových. Usednete na lavici, nejlépe hned na počátku Sixtinské kaple, abyste pohodlně mohli zvrátit hlavu.
A vysoko nad vámi Bůh, nadnášený andělíčky, jak ve vichru natahuje prst k prstu Adamově. Symbol stvoření člověka.
Poposednete kousek dál a sledujete první hřích a vyhnání z ráje, potopu, a uvědomíte si, že my všichni jsme tenkou nitkou propojeni s oněmi pradávnými lidmi, kteří přežili všechny katastrofy, jimiž byl lidský rod proséván a zkoušen. A pochopíte, jak by řekl G.K. Chesterton, že svět je jen velice křehkou křišťálovou koulí, kterou stvořitel drží v ruce, ale může ji též každou chvílí upustit...

Když si našinec uvědomí nepravidelnost stropu, tak žasne, jak se s tou plochou dokázal vypořádat Michelangelo. V ústředních polích jsou ústřední témata Starého zákona, přesněji knihy Genese. Kolem těchto výjevů jsou postavy mladíků.
A ještě níž se nacházejí proroci a Sibyly, které předvídají velkou událost, příchod Krista. A v dalších polích jsou dramatické výjevy Starého zákona: David a Goliáš, Judita, která přišla pomstít svůj lid a zavraždit Holoferna, je tu oblíbená hrdinka Židů, Ester, která se vyznamenala v babylonském zajetí, i měděný had, jímž Mojžíš vyléčil na poušti svůj národ, stíhaný jedovatými plazy.

Nádherně vypráví o Michelangelově díle jeho ctitel Vasari. „Prorok Jeremiáš sedí se zkříženýma nohama, loket opřený o koleno a rukou probíráSibyla Delphská se ve vousech, druhou ruku má volně položenou v klíně; hlavu má skloněnu starostmi, smutkem, myšlenkami a hořkostmi nad svým národem.“
Lépe nemohl vystihnout postavení izraelských proroků ani Michelangelo sám. „Nad vchodem do kaple prorok Zachariáš, který listuje v knize, hledaje cosi tak vášnivě, že nepozoruje ani nepohodlnost své pozice. Ta postava je překrásná výrazem stáří...“

 Ze Sibyl je okouzlující zejména Sibyla Delfská, kterou snadno poznáte podle modrého pláště, šátku na hlavě a svitku papyru, který komusi ukazuje. Když jsem viděl některé postavy v krámcích kolem Vatikánu na prsou triček, uráželo mě za Michelangela zneuctění Sixtiny.
I když s odstupem času, samozřejmě potají, lituji, že jsem si nekoupil tričko se Sibylou Delfskou. Přirozeně že bych s ním nechodil na ulici. Jsem ostatně „pánem v letech“. Ale docela soukromě bych se možná potěšil. Možná i zastyděl. Bůhví.

 Než opustíme nadobro Sixtinskou kapli, nesmíme zapomenout na Poslední soud, který tvoří protipól stvoření světa a lidí. K tomuto úkolu se Michelangelo do Sixtiny vrátil po čtvrt století a práci zasvětil sedm let. Začal v devětapadesáti, skončil, když mu bylo šestašedesát. Tentokrát byl zákazníkem papež Pavel III.

Na velkolepé scéně je 293 postav s ústředním výjevem Krista na pozadí vyvolených a zatracených. V postavě zmučeného muže po Ježíšově pravici, jímž je sv.Bartoloměj, zpodobnil údajně Michelangelo sám sebe. Součástí scény je i převozník antického podsvětí Charón, který se již chystá odrazit s bárkou plnou odsouzených.Michel.Poslední soud,detail

G.Vasari nám zanechal vzpomínku na jinou postavu děje. „Michelangelo“, píše, „byl již hotov s více než třemi čtvrtinami celého díla, když se papež Pavel přišel na práci podívat do kaple v průvodu pana Biaggio di Cesena, mistra ceremoniáře, velmi úzkostlivého muže.
Na otázku, co o tom díle soudí, odpověděl ceremoniář, že se nehodí nikterak na to posvěcené místo, že ta malba s tolika nahými těly, které hanebně ukazují svou nestoudnost, není vhodným dílem pro papežskou kapli, nýbrž pro nějaké lázně nebo pro nějakou hospodu.
To rozhořčilo Michelangela a pomstil se ceremoniáři tím, že ihned po jeho odchodu vymaloval jeho věrnou podobu v pekle jako postavu... „jejíž nohy ovíjí veliký had uprostřed shluku ďáblů.“ Ceremoniář si prý na tuto Michelangelovu pomstu stěžoval papeži, který však pravil, že by mohl pomoci, kdyby byl ceremoniář v očistci, „ale nad peklem jako papež nemám žádnou moc.“

 Pro papežskou volbu, pro konklave, si tedy církev sotva mohla vybrat důstojnější a vznešenější prostor. Pro nás, návštěvníky, je to také nejkrásnější završení vší nádhery, kterou jsme absolvovali ve Vatikánu. Sestupujete z muzea stejnou spirálovitou rampou, klesajícím chodníkem, jímž jste předtím vystupovali. I tahle cesta, lemovaná bronzovým reliéfem, patří k velebné důstojnosti Vatikánu.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 03. 2008.