Slavomír Pejčoch-Ravik: Andělská pevnost / Římská náměstí / O svaté Anežce

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Koho jsem potkal cestou    (9)

Andělská pevnost

Císař Augustus+Andělská pevnost - koláž Vlastně to původně nebyla pevnost, ale takzvané Hadriánovo mauzoleum, z něhož se až staletími stalo skvělé útočiště římských papežů, Andělský hrad. Nebyl to originální projekt – už ve 4. století před Kristem stálo slavné mauzoleum v Halikarnasu. Podle tohoto vzoru, hodného následování, začal budovat císař Augustus (27.př.Kr. – do roku 14 našeho letopočtu) mohutnou válcovitou stavbu o průměru 88 metrů na mocné čtverhranné podestě. Uvnitř bylo zbudováno 12 komor, nahoře navršena hlína, v níž rostly stromy, a na nejvyšším vrcholku stála socha císaře.
Krom císaře Augusta tu byli pohřbeni mnozí císařové prvního století: Tiberius, Caligula, Claudius, Vespasianus, Nerva, ale i příbuzenstvo císařů, například Marcellus, jemuž bylo budováno takzvané Marcellovo divadlo, zachované Augustovo mauzoleum stojí v Římě dodnes, samozřejmě bez sochy císaře, bez stromů na vršku.

                Císařové Vespasianus a Claudius

Vstupy chrání mříže a vnitřek stavby místo římských císařů ovládly kočky. Byl jsem svědkem, když milostivě prolézaly mřížovím, když se přiblížili jejich přátelé – manželé se psem, přinášející žrádlo. Pes se o kočky otíral, jako by byl příslušníkem tohoto velkého kočičího houfu. Vzpomněl jsem si v té chvíli na slova, která na ostrově pronesl císař Napoleon, ale která mohl pronést i kterýkoliv z císařů, kteří tu byli pohřbeni. Tehdy Napoleon generálovi Bertrandovi, který ho doprovázel, řekl:
„Zapálil jsem tisíce srdcí. Ale k tomu bylo potřeba osobní přítomnosti, pohledu, hlasu. Stačilo slovo a strhoval jsem všechny... Ale dnes, kdy jsem vyhnancem na skále, kdo by pro mne ještě bojoval, kdo by mně dobýval říše? Jaká je propast mezi mou bídou a vládou Kristovou! O něm se káže v celém světě,všude ho mají rádi, modlí se k němu, on stále žije... Věřte mně, já se v lidech vyznám, a proto vám to říkám: Kristus byl víc než člověk.“

Nu a totéž mohl říci druhý římský císař Tiberius, který nastoupil po Augustovi jen proto, že všichni ostatní potenciální kandidáti zemřeli. V říši zavládlo intrikářství a Tiberius, stíhaný ztrátami svých nejbližších, propadl šílenství. Podezření trestal popravou nebo vyhnanstvím, do evangelií a do dějin vstoupil jen díky tomu, že za jeho vlády došlo v Jeruzalémě k ukřižování Ježíše. Nakonec nezbylo než Tiberia udusit přikrývkami.

                 Císařové Caligula a Tiberius

Caligula (37 – 41) nebyl lepší. Za necelý rok promarnil milióny, které nastřádal Tiberius, koupal se ve voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octě, jedl ze zlatých mís a stavěl lodi vykládané drahokamy. Jeho zásada : „Ať mě nenávidí, jen když se mě bojí“, jej však přežila a proměnila se v tichou zásadu moci, která tíhla k totalitě, anebo která o ni jen usilovala. Přitom se sám děsil snů a nespal denně víc než tři hodiny, při bouři zalézal hrůzou pod postel – až ho oddělali pretoriáni.

 Tak buďte pozdraveny kočky, které v hodně „obnošeném“ mauzoleu římských císařů budujete své pelechy!

 Takzvané Hadriánovo mauzoleum se dochovalo v lepším stavu. Zřejmě proto, že o ně pečovali nejenom římští císaři, ale také papežové, kteří si z mauzolea vybudovali poslední obrannou baštu, kterou dokonce propojili krytou chodbou s Vatikánem. Dílo bylo hotovo zakrátko – stavělo se tu mezi lety 135 až 139 a poslední z císařů, kterého tu pohřbili, byl Septimius Severus. Potom začlenili praktičtí Římané mauzoleum jako baštu nebo hrad do římského opevnění.

Nakonec se změnil i název. Roku 590 řádil v Římě mor a papež Řehoř v modlitbách za ochranu města spatřil, jak z pevnosti sestupuje archanděl Gabriel a zasouvá meč do pochvy. Tento mocný bronzový anděl (vytvořený v 18. století Verschaffeltem) stojí dnes na samém vrcholu překrásné pevnosti. Cihlová mocnost svou červení ovládá břeh – na mocném spodním podstavci stojí ještě okrouhlá citadela o průměru 64 metrů a výšce přes 50 metrů. Celek se snad rovná 84 metrům, korunovaným archandělem Michaelem. Andělská pevnost s mostem

Dojem pevnosti ještě zvyšuje jeden z nejstarších římských mostů, most sv. Anděla, jinak Ponte S.Angelo z třicátých let druhého století po Kristu. Přes všechny války tři pilíře zůstaly zachovány doposud. Most nejprve ozdobili na protilehlém břehu dvojicí světců v mramoru, sv. Petrem a Pavlem. Potom si však přiobjednali u sochaře Berniniho deset andělů, kteří bez přehánění patří k vrcholům barokního sochařství. Bernini zvládal řasení rouch s takovou perfektností, že místy máte dojem, že se předváděl divákům jako exhibicionista.

Tady, před Andělským hradem dal do rukou desíti andělů symboly tragického Ježíšova ukřižování. Jeden z nich drží v rukou kříž, jiný hřeby, další palici, jeden ukazuje roušku sv. Veroniky, do níž Ježíš otíral a otiskl svou tvář. Neschází tu ani kopí, jímž probodli mrtvé tělo, ani tyč s houbou, kterou, namočenou octem, přiložili k Ježíšovým rtům. A ovšem nesmíme zapomenout na trnovou korunu a na Ježíšovo svlečené roucho, o něž metali kostky katovi pacholci. Jeden z andělů drží toto zřasené roucho i s kostkami.

Až do takových detailů sahala Berniniho bravura. Přidáme-li ještě cit, s nímž pracoval, jaký div, že jsme v Římě po jeho dílech pátrali a že jsme se do něj zamilovali téměř jako do Michelangela. Mimochodem Berniniho sochy není tak nesnadné rozpoznat – ochráncem tohoto mistra (1598 – 1680) se stal rod Barberini, který aspiroval na papežskou tiáru, a heraldickým symbolem této rodiny byla včela. A právě tou signoval G.L.Bernini své sochy, takže podle včely poznáme téměř spolehlivě i Berniniho autorství.

Přejděme tedy most a vydejme se širokým dřevěným nájezdem, jímž dozajista mohli vjíždět i koně, jen s občasnými mírnými stupni, do nitra pevnosti. Pucciniho Tosca, která začínala v chrámu S.Andrea della Valle, pokračovala v paláci Farnese a vrcholila tady, na Andělském hradě, vám cestou do nitra pevnosti může znít v uších, aby doladila hluboký dojem, který tato pevnost vyvolává.
Míjíte nejrůznější kamrlíky, které snad sloužily jako vězení, ale dospějete nakonec i k rezidencím papežů, v nichž nepracovali jen pevnostní stavitelé. Tady zaměstnali i Michelangela, pracoval tu Bramante a na velké kamenné kouli objevíte včelu, důkaz, že tu byl i Bernini. Papežské komnaty si tady nemohly dovolit luxus dnešního Vatikánu, ale pokud jde o komfort, žili si tu mnohem pohodlněji než na středoevropských hradech, kde si páni rytíři tuze komfortu nedopřáli.

Berniniho kouli s včelou najdete mimochodem na takzvaném Andělském dvoru, kde stojí i socha mramorového anděla, opuštěné obranné zařízení a hromada bělostných koulí. Jednu z nich se pokoušel ukořistit jeden náš přítel – ale nevyvedlo se. snad neměl vhodnou brašnu, snad byla váha příliš veliká. Mně se zalíbila spíše včela vytesaná na samotném kameni v zahradě paláce Barberini. Ale vytušil jsem, že kámen se včelou bude řádně veliký a bude uložen hodně hluboko, protože takováto myšlenka již za poslední čtyři století musela napadnout ledaskoho.

Výhledů, ramp a galerií, z nichž bylo možné ovládnout prostor před pevností, bylo mnoho. Vystoupíte na první ochoz, pak se dostanete do kryté galerie, z níž můžete pozorovat Řím skoro jako na dlani. Když máte štěstí, pak se dostanete až na horní rampu k bronzovému andělovi a tedy k místům, z nichž se vrhla z Andělského hradu zoufalá Tosca.

Naposledy užil papež Andělského hradu jako útočiště roku 1527, když Řím pustošili vojáci zajisté zbožného katolického císaře Karla V., tehdy se tu před rozlícenými Habsburky skryl papež Klement VII. Pak tu bylo i vězení. Mezi „basisty“ byl velký mistr sochař a klenotník Bevenuto Cellini, ale také Giordano Bruno, kterého na jednom z římských náměstí upálili. „Dobytkové“, konstatovala paní, která stála vedle mě pod pomníkem G.Bruna, na němž najdete i medailon Mistra Jana Husa. A to pravila dáma...

Ale tahle krutá epizoda nemění nic na skutečnosti, že Andělský hrad patří mezi skutečné perly Říma...

ŘÍMSKÁ NÁMĚSTÍ

Když si před sebou rozprostřete mapu Říma, zjistíte, že město dělí řeka Tibera na dvě části. Protože přitéká z horního okraje vaší mapy, neunikne vám, že pravé straně řeky dominuje Vatikán s Andělským hradem, na levém břehu je historický Řím se svými četnými chrámy, s antickými památkami, fontánami a náměstími. Město nemívalo klasické centrum. A jestliže se tu vůbec jakési centrum nebo spíše dopravní křižovatka vytvořila, pak se tak stalo v minulém století na Benátském náměstí.
Tak tedy „civilní Řím“ nám začíná náměstím „del Popolo“, z něhož vodíte ulicí Corso až na dominantní památník Viktora Emanuela II. Září svou bělobou a už z dálky je nejviditelnější dominantou této části města, ale také Benátského náměstí.
 

   Benátské náměstíčko Pomník Viktora Emanuela

Je to stavba z přelomu století a Viktor Emanuel coby sjednotitel Itálie si jej stejně zasloužil. I když dílo mohlo být do města zasazeno citlivěji a mohlo mít snad i decentnější rozměry. Takto se z bílého mramoru a traventinu vytvořila obluda, jíž sami Římané říkají „psací stroj“.
A vy nemusíte mít ani fantazii, abyste si představili stařičkou remingtonku, která možná byla pánům architektům snad i předlohou.
Tam, co máte na psacím stroji písmena, jsou široká a dlouhá schodiště. Nad nimi, uprostřed remingtonky, je oltář vlasti s hrobem neznámého vojína.
A ovšem i jezdecká socha Viktora Emanuela II. Nu a tam, kde jsou kovové páčky s písmeny, celá nástavba psacího stroje s páskou a s mohutným válcem, tam je monumentální řada bělostných sloupů, završení památníku dlouhé 72 metrů. A úplně na okrajích střechy se nalézá dvojí čtyřspřeží.

Než byla tato stavba hotova, naskýtal se divákovi asi docela jiný pohled – bylo vidět na Kapitolské náměstí, které ztvárnil Michelangelo, a byl volný průhled na Forum Romanum. Na druhé straně si tuhla remingtonku snadno zapamatuje zahraniční turista, a když se zdá, že by snad mohl zabloudit, stačí malý záblesk bělavé remingtonky a už jste doma.

Mimochodem, na tomto živém Benátském náměstí, které je současně živou dopravní tepnou, se nachází i Palazzo Venezia, Benátský palác, který byl dlouho rezidencí benátských vyslanců. Mimochodem z balkónu tohoto paláce promlouvával legendární Duce, Mussolini. Jemu zřejmě bělavá remingtonka, kterou měl na náměstí plném davů před očima, nevadila. Spíše naopak. Pompézní okázalost fašismus přímo miloval.

Palác budovali deset let od roku 1455 pro papeže Pavla II. údajně podle projektu vynikajícího architekta Leona Batisty Alberta. Tento palác je jedním z prvních exemplářů římského renesančního stavitelství.

Benátský palácA když tedy pokračujete v prodloužené ose od Náměstí Popolo přes Benátské náměstí s remingtonkou dál, dostanete se ke Coloseu. Vůbec nejstarší náměstí Říma, totiž antická fóra, se nalézají napravo a nalevo této cesty těsně před Koloseem. Na celé této trase kopírující s odstupem tok Tibery, můžete kdekoli odbočit, vnořit se do ulic a uliček starého Říma, a ať jdete kamkoli, nikdy nebudete zklamáni.
Buď narazíte na nějakou fontánu, která tu zdobí kdejalé náměstí, dohromady jich tu je prý 300, anebo to bude kostel, jichž je v Římě na 550. možná povalený antický sloup, půvabný baráček ověšený květinami nebo plácek. Vyberete-li si navíc měsíc, v němž vás nesužují vedra, bude dojem dokonalý. Jedno z těch náměstí, která se mi nejhlouběji zapsala do paměti a něž bych se rád vrátil v kteroukoli dobu denní i noční, je náměstí Navona.

Už z leteckého pohledu je patrné, že nejde o ledajaké náměstí. Připomíná spíše cirkus nebo sportovní stadion a dlouhý světlý ovál, který lemuje střed náměstí, tento dojem jen zesiluje. Byl to vskutku cirkus vybudovaná císařem Domitianem, který panoval v letech 81 – 96 našeho letopočtu. Od roku 86 se tu předváděly sportovní turnaje, bojovali tu mezi sebou gladiátoři, ale trýznili tu údajně i křesťany, mimo jiné i sv. Anežku, která má na náměstí svůj chrám. Chrám sv.Anežky římské

O původním účelu tohoto náměstí svědčí i jeho protáhlý tvar, který se náramně blíží rozměrům původního cirku. Cirkus byl dlouhý 240 metrů a široký 65 metrů a jeho zdivo se dodnes uchovalo v základech domů, které obklopují náměstí.

Jaký div, že nezvyklé rozměry a poměrná odlehlost od ostatních živějších cest ponoukala mocné i mnohem později k pořádání nevídaných atrakcí. Byly tu karnevaly, zaplavili náměstí vodou, aby tu mohli znázorňovat námořní bitvy, pořádali tu i rytířské turnaje. Dnes tu šumí trojice krásných fontán, celé náměstí je plné stojanů s malířskými výtvory, jakýsi římský Montmartre.

A okolo široko daleko jsou kavárny, restaurace, cukrárny a náměstíčko žije i v noci. Malíři pracují i za nočního osvětlení a my jsme si na závěr bohatého dne dopřáli zmrzlinu. Tady si opravdu můžete vybrat dle libosti i dle chuti polevy, na něž nejsme vůbec zvyklí. Mají tu i kaštanovou.

Jak praví pověst, právě tady se potkali dva mistři svého oboru Bernini a Borromini. Oba tvůrci počínajícího dynamického baroka bylo od sebe vzdáleni narozením jen jeden rok. Původně byli ve vztahu učitele a žáka. Pak se stali přáteli a nakonec soky. K práci na náměstí se dostali oba současně zřejmě v době, kdy již jejich vztahy nebyly nejlepší. Borromini pracoval na kostele sv.Anežky, Bernini budoval fontány.
Tu ústřední, která se mu mimořádně vyvedla, zbudoval v letech 1650 – 1651 na objednávku papeže Inocence X. Jeho Svatosti nestačil uprostřed náměstí holý egyptský obelisk, a tak si vyžádal jeho dekorativní přizdobení. To, co tu vykonal sochař Bernini, překonalo jistě i papežskou fantazii. Vytvořil tu fontánu čtyř řek s mocnými alegorickými sochami Nilu, Gangy, Dunaje a Rio de la Plata.
Byly to nejenom řeky, ale současně i symboly čtyř tehdy známých světadílů. V té době se již budoval chrám sv.Anežky (Agnese in Agone). Prvními staviteli byli Girolamo Rainaldi a jeho syn Carlo. Ti začali před půlí 17.století a o něco později roku
1653 byl povolán stavitel Borromini, výrazný a ojedinělý stoupenec dynamického baroka, které se v Římě prostě neujalo. Na náměstí Navona se mu však dramatický efekt vydařil. Zprohýbal průčelí a vybudoval dvě štíhlé věže a mezi nimi kupoli.
Tato kombinace kupole a věže až náramně připomíná chrám sv. Mikuláše na Malé Straně i se všemi doprovodnými efekty. Štíhlá věž vedle kupole působí ještě štíhleji a odvážněji, než kdyby stála osamocena a kupole naopak vedle štíhlých věží budí dojem větší mohutnosti, mocnějšího nakupení hmoty.

Lid obecný, který znal vzájemné pnutí mezi Berninim, jemuž štěstí přálo, a Borrominim, který se v Římě tuze neprosadil, si vymyslel legendu, že jedna ze soch na fontáně před chrámem se odvrací odporem, druhá napíná ruku, aby zadržela řítící se fasádu. A naopak Borromini prý postavil na průčelí sochu, která rezolutním gestem chrání stavbu. Ve skutečnosti jde jen o hříčku fantazie, neboť fontána již byla hotova, když se do práce na chrámu pouštěl Borromini.

 Kro toho najdeme na náměstí i další dvě fontány – jsou stejně krásné jako fontána čtyř řek, i když nedosahují té mohutnosti a dynamiky. Ve fontáně čtyř řek je totiž zakleta dynamika a teatrálnost baroka, najdeme tu i lva a koně, palmu a různé květy a k tomu všemu z tohoto spletitého nakupení dramatických výjevů tryská vzhůru nehybný egyptský pilíř, údajně pocházející z antického Maxentiova cirku.

          Fontána čtyř řek s obeliskem Neptunova fontána

Neptunova fontána sice pochází ze 16. století, ale dominantní sochu Neptuna sem dodali až v minulém století. Maurova fontána vznikla ve stejné době jako fontána Neptunova, avšak Maura sem dodal již roku 1653 sochař Bernini. A tady bychom již mohli uvažovat o mírné zlomyslnosti pana sochaře, jemuž se snad příčilo, že právě Borromini dostal na náměstí mnohem větší zakázku. I obrátil Maura s holým pozadím směrem k domu, v němž bydlel Borromini. Když tedy stavitel ráno vstal, a pohlédl z okna na náměstí, první, co mu padlo do oka, byl právě maurský zadek.

Borromini byl ve skutečnosti jistě nešťastný stavitel. Neuplatnil se na velkých projektech a je asi škoda, že nebyl přijat jeho průbojný návrh lateránské baziliky. Na kostele S. Andrea della Valle pracoval jako kameník, stejně se živil, jak víme, i ve svatopetrské bazilice. Nakonec si Francesco Borromini v 68 letech (roku 1667) nad nevydařenými sny a představami zoufal. Probodl se zklamáním, že se mu nepodařilo vyjádřit vlastní sny a uplatnit nesporný talent.

O SVATÉ ANEŽCE A PÁLIU

Anežka římská, jíž byl zasvěcen Borrominiho chrám na náměstí Navona, je mučednicí, která patřila k poslední vlně pronásledovaných křesťanů. Byla údajně zabita za císaře Diokleciána a její jméno Agnes bylo prý odvozeno od řeckého slova „agne“ čili čistá, cudná. O způsobu jejího umučení jsou spory – nejčastěji se mluví o probodnutí dýkou nebo stětí. Bylo jí jedenáct nebo dvanáct let a kat sám prý strnul nad útlostí dětské postavy, když jí obnažil hrudník.

Anežka však dodnes žije v církevní tradici a den, který je jí zasvěcen, patří v Římě mezi slavné události. Toho dne v chrámu svaté Anežky jsou opatem požehnáni dva beránci ozdobení stužkami. Děje se tak 21. ledna a od té doby až do Velikonoc je vyměřen život těchto na chvíli slavných a posvátných zvířat.
Pak totiž beránky v košících z vrbového proutí odvážejí do Vatikánu, mimochodem kousek stužky nebo trocha beránčí vlny prý chrání před intrikami a urychluje církevní kariéru. Věřím, že už z tohoto důvodu musejí být beránkové pečlivě střeženi – neboť kdo z těch, kdož se pohybují kolem Vatikánu jako kolem mocenského centra církve, by nerad udělal rychlou kariéru?

PaliumDříve šli beránci do papežského sídla pěšky, nyní je v hustém dopravním ruchu raděj převážejí. Ve Vatikánu je v síni sv. Jana Křtitele očekává papež a četní hodnostáři. Opět jim požehnají a nechají je odvézt do kláštera benediktinek sv. Cecílie a tam je čeká další mše , kadidla a žehnání. O Velikonocích jejich sláva končí. Jsou obětováni a z jejich vlny je utkán pás široký 5 centimetrů, z něhož je vyrobeno pálium, jakási bílá štola, kterou při velkých slavnostech nosí přes ornát papež a ti z arcibiskupů, jimž bylo pálium přiděleno.

Krom pásu kolem ramen je na páliu jeden proužek bílého pásu na hrudi a druhý na zádech. Na povrchu má tato liturgická součást oděvu vysokých hodnostářů našito 8 křížů. Odborně se mu říká „pallium sacrum“. Jak je patrné, nenosí se pálium v každém kostele , při každé příležitosti – církevní pravidla jsou i v tomto ohledu přesná a dosti přísná. Mimochodem, jak víme, jsou pália vyráběna benediktinkami a v Římě ukládána ve zvláštní truhličce ke hrobu sv. Petra.

A tak dodnes vzpomíná církev na jedenáctiletou holčičku, která položila život za víru, i na rozpaky kata, o níž vypráví sv. Ambrož. I otrlý muž byl konsternován útlostí své oběti.Sv. Anežka římská

 Do chrámu jsem se nikdy nedostal, ač jsem byl v těch místech několikrát a v různých hodinách. Naposledy byl večer, když jsme prohlíželi v nočním pološeru fasádu, kterou vytvářel Borromini. Jen v jednom kulatém otvoru, který vznikl odstraněním ciferníku, se svítilo. Jediné světlo v celém areálu. Tam je apartmá Silvio Berlusconiho, vysvětlila mi Miroslava Nečasová, která studuje média, zejména italská. Tisk je v její náplni. Tudíž jsme měli sobě blízko i odborně tím spíš, že mě tisková specialistka celou dobu v Římě provázela.

Z okna svítilo namodralé světlo a já jsem přemýšlel, zda pan Berlusconi právě sleduje své televizní kanály, nebo sedí ve vaně, nebo se zabývá obojím. Komunizmus se mi věru pod kůži nedostal. Životní zkušenost a pozorování lidí mě ale také přesvědčilo, že všechno se koupit nedá. Jsou dary, jichž se dostává nemnohým. A tady před kostelem římské Anežky jsem si byl jist, že některé věci by neměly být k dostání vůbec, a to za žádné peníze...

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

obrázky © z autorova archivu

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 03. 2008.