Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: O ušlechtilosti lidstva a košatosti světa

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

52 zastavení s Josefem Hlinomazem  (18)

U příležitosti čtyřicátého výročí srpnových událostí vzpomínám, jak se v té době projevoval milý Josef Hlinomaz.

Je to vskutku k nevíře, co všechno si mohl (občas i s maléry) milý Pepík dovolit. Po kariéře divadelní pracoval v souboru Barrandovských ateliérů. Tak měli páni režiséři tuto svéráznou postavu doslova na dosah, což bylo o to cennější, že šlo o figuru veskrze nenapodobitelnou. Srpen roku 1968 trávil milý Josef v Jugoslávii, kde si v závětří užíval své dovolené - ovšemže bez strádání, protože milí Jugoslávci, kteří měli Čechy odjakživa v lásce, zahrnovali turisty nejrůznějšími pozornostmi v pevném i tekutém stavu.  Když přešla  tato vlna lásky a  také první  dramata  okupace Československa, Josef se vrátil  do Prahy.  V rozhlase se jej zeptali , copak teď říká  socialismu.  Já nevím, kterej socialismus máte na mysli, odvětil  pohotově  Pepík. Já znám totiž socialismy dva - ten nacionální a ten internacionální. Tedy oba stojej za pěkný hovno, dodal, a jednou jich nebude žádná škoda. 

               Výřezy z obrazu J.H. : Ženy ve spolupráci s policií Výřezy z obrazu J.H. : Ženy ve spolupráci s policií
 
Výroky tohoto druhu strana a vláda v čase normalizace neodpouštěla. Proto bylo zajímavé, jak dopadnou normalizační prověrky na Barrandově. My, publicisté, jsme to měli těžké - rovnou se nás zeptali: "Copak říkáš, soudruhu, vstupu vojsk?" Odpověď musela být jednoznačná ano či ne. Nejinak ale tomu bylo i v případě Josefa Hlinomaze.  Zeptali se jej : "Copak říkáš, soudruhu, vstupu sovětských vojsk?" Josef Hlinomaz se zamyslel a posléze přímo haškovským stylem odvětil: "Víte, já mám všechny lidi rád. Dokonce kdekoho doma rád uvítám. Akorát kdyby mi někdo bez ohlášení a bez zaklepání vstoupil do bytu, dostal by pár přes držku." Komise věděla, že hovoří se šprýmařem, který je může v lepším případě rozesmát, v tom horším znemožnit. Pokusili se přesto ještě jednou Josefa Hlinomaze vyzkoušet opakovanou otázkou, ale dostalo se jim téže odpovědi, a protože tuto figuru na Barrandově potřebovali, a protože Hlinomaze pokládali za mistra humoru, nakonec mávli rukou a prověrku skončili.

Výřezy z obrazu J.H. : Ženy ve spolupráci s policiíV téže době pozvali na ministerstvo kultury všechny "přední herce", tedy i Hlinomaze, který se poněkud opozdil. Kdoví, jaké tehdy měli soudruzi na ministerstvu záměry - Josef, který se poněkud opozdil, vstoupil do sálu s pozvánkou v ruce. A hele, pravil, já tady čtu, že jde o pozvání  předních herců, ale jak se tak koukám, už jsme tady zase všichni. Sál se rozesmál, režie byla "rozhozená", a navíc po nějaké skleničce se počali všichni rozcházet. Blížila se hodina představení. Zůstal tu tedy rozverný herec sám se soudruhy z nejrůznějších orgánů. Čas plynul, nálada se jak se patří rozproudila, a došlo na debatu, zdali se ještě máme pokoušet o socialismus s lidskou tváří, anebo jde-li v tomto programu o pravicové darebáctví. To si již Josef Hlinomaz před rozparáděnými soudruhy nebral servítky, a pravil, že by udělali nejlépe, kdyby šli se socialismy všeho druhu do prdele. To je autentický záznam Pepíkova tvrzení. Opilí soudruzi, kteří ztratili pud sebezáchovy, se začali řehtat, jako by šlo o představení s Hlinomazem na předscéně. A tímto smíchem náš hrdina poodhalil, jak hluboká byla skutečná politická víra všech zúčastněných soudruhů. Nu a autor tohoto výroku potom poslal své sdělení dál divadelním světem, aby poodhalil skutečnou tvář a hloubku víry normalizační elity. Tak takový byl Josef Hlinomaz v éře normalizace.
Jaký měl Josef Hlinomaz náhled na košatost světa v éře normalizace a co říkal ušlechtilosti lidstva, vyjadřuje takto:
 
Tedy - co si myslím o všenestejnosti a všehorůznosti? Všechno je jiné než všechno ostatní. Vezměme cokoliv na zeměkouli, dvě zrnka písku nebo obilí, dvě trávy, dvě švestky, dvě pecky. Ničeho není dvě, stejné a shodné. Analogicky v celém vesmíru není ani jedno jedno, které by bylo jako druhé. - Tím pádem i každý lidský mozek je jiný než všechny ostatní, každý má jiné talenty a talentíčky a netalenty a netalentíčky.
 
Nejsou ani dvě situace, které by se opakovaly, a ani v mikrokosmu není nic stejného, ani v čase, ani v prostoru. To je pomyšleníčko, že ani dvě molekuly, ani dva atomy, jakékoliv téže hmoty nejsou "das selbe", jedno a to samý. Nás lidi už napadly všelijaký věci, například, že ve Vesmíru by mohla být ještě jedna anebo nekonečné množství zeměkoulí jako naše, ale všimněte si, nikdy to nebyl - ani ve fantazii - týž svět, s týmiž dějinami. To nejde, to každý ví, to každý zná.

Výřez z obrazu J.H.: Zvolna postupující civilizace Obraz J.H. Snídaně na zábradlí
 
Z toho ze všeho plyne, že matematika zachází s čísly, jejichž jednotky jsou pouze teoretické. Obrovské množství čehokoliv je si ovšem podobné jako vejce vejci rovněž, a všechno to má zákonitosti, který se dají vyzkoumat. Zajisté však, že daleko víc nás zajímají zjevy vzácné, extravagantní, které zasluhují si obdiv nejen svou vyjímečností, ale hlavně tím, co se do takové jedné hlavy vejde. A tak si vzpomínám na Emericha Ivanča, Rusína, který za mého mládí jezdil po středních školách a pořádali s ním představení. Páni profesoři měli logaritmické tabulky a dávali pěti- či šestiletému Emerichovi úkoly a on zpaměti počítal tím způsobem, že si poskakoval polkovým krokem a trochu si pro sebe zpíval. Profesor například vykřikl: "Milióndvěstěosmdesáttisíctřistatřicettři na šestnáctou " a Emerich trochu poskakoval a trochu prozpěvoval, pak se na vteřinu zastavil a vykřikl do sálu strašlivé číslo, které se hemžilo trilióny, bilióny, milióny, tisíci, sty, desítkami a jednotkami a páni profesoři si to zapsali a jali se listovati v logaritmech a za chvíli se jednohlasně shodli, že odpověď byla správná. A pak zase řekli nějaké děsivé číslo začínající trilióny a chtěli z toho, dejme tomu dvanáctou odmocninu a dítě poskakovalo, zpívalo a tančilo a zase vykřiklo a zase to bylo správně. A tahleta hra trvala asi půldruhé hodiny a představte si, že ten Emerich nebyl vůbec unavenej, hrál si, a hrál by si tak třeba celý den a bylo vidět, že se ohromně baví a že ho to vůbec nezmáhá. Měl už holt tenkrát v hlavičce kyberneta, a přitom to bylo dítě normální, sympatické, krásné a roztomilé a ostatní jenom koukali a nevěděli, co si myslet. Zkrátka - před takovými zjevy dostává člověk mindrák.
 
Faktem ovšem je, že některé věci jsou si podobné, například šrouby, hřebíky, matice, karburátory a rozdělovače. Proto technické vědy klapou, aeroplány lítaj, auťáky jezděj, lodě plavou a čím víc dovedeme dělat součástky podobné si k nerozeznání, tím dál můžeme i do vesmíru.
 
Ale živá bytost si najednou něco usmyslí, začne se chovat jako blázen, zahodí a rozšlápne podmíněný reflex a objeví tajemství a přijde třeba na něco, na co ještě nikdo nepřišel. Mnoho žabiček různým labužníkům jistě cukalo stehénky, než se nad nimi zamyslel ten elektrikář, co pak na základě cukatury přišel elektřině na kloub, místo, aby nad stehénky bezmocně kroutil hlavou. Jinému lupne v bedně a napíše symfonii a jiní pak pomocí nástrojů naženou dohromady změť zvuků a je to nádhera. A jakýchkoliv příkladů na cokoliv je rovněž množství nekonečné. Není to fantastické? Není různost a rozmanitost ze všeho nejkrásnější? Furt se něco děje a výstředníci a lidé od ostatních nejodlišnější, dokopávají všechno dál a dál, furt něco někam jde. To už bylo od počátku světa, tedy toho našeho...Přesto, milý čtenáři, kterej máš mozek přecpanej závity jako šroub odtud až do středu Země, na některé "proč" jsi sám a jak kůl v plotě - a sám si na ně musíš hledat odpověď.

            Výřez z obrazu J.H.: Dámská volenka Výřez z obrazu J.H.:Dámy na zábradlí
 
Od nepaměti, my, lidstvo, mimo jiné máme i ušlechtilé snahy. Jde jen o to, z jakého hlediska se na to díváme. Jsme masožravci a vegetožravci, tedy všežravci. Ti ušlechtilejší z nás jsou tedy ušlechtilými všežravci. A jestliže si člověk - všežravec všimne, že v jistém smyslu je i zvíře, a sice šelma, bezohledně požírající jiné tvory jako každý jiný dravec, je nucen posuzovat svoji ušlechtilost i z tohoto hlediska. Nábožensky zdůvodněno by to mělo svoji logiku asi takovou: ostatní tvorstvo bylo stvořeno pro nás, živočišstvo a rostlinstvo je tu proto, aby nás živilo a aby nám sloužilo. Smysl ostatního živého je živit nás, umírat pro nás. V Indii ovšem naopak jsou místa, kde kráva má větší cenu než člověk.
 
Od nepaměti některým lidem to nešlo s tou ušlechtilostí pod fousy a protože ušlechtilými být chtěli, stali se aspoň vegetariány. Někteří šli ale ještě dál a živili se například mlékem laně, kterou považovali za přítelkyni. Ivan Olbracht si vymyslel pána, který se živil sýrem, protože nechtěl ani rostlinu zabíjet, ačkoli nevím, dá-li se dost dobře říci: zabil jsem jablko, hrušku, pomeranč, citron či kedlubnu. Švestku nebo višni můžeme snad zbaštit a z pecek mohou furt ještě vyrůst stromy, ne?
 
Nechme to teď ale všechno stranou a podívejme se na to z hlediska moderní vědy a etiky. Jednostranná strava není zdravá, že? A tu tedy obrovská většina z nás pojídá všechno co jí přijde pod ruku a na co má chuť, i když většina tvorů, které pojídáme, vyznačuje se zejména v raném mládí nesmírnou roztomilostí. Mnozí z nás jsou tak hodní, že by kuřeti neublížili. Ale když jiní kuřátko odpraví, slupnou je jako malinu s čistým svědomím. A králíčky a zajíčky a telátka a prasátka a srnečky a jelínky a kanečky a koroptvičky a bažantíky a nevím co ještě všechno. Nedáme pokoj ani chobotnicím, ačkoliv, vem je ďas, nejsou sympatický. Bereme to šmahem hlava nehlava a raději ty mladší než ty starší a je nám všechno fuk, žereme, nikoho nešetříme. A ještě odsuzujeme kanibaly, kteří si přece řekli, že všichni, ale všichni, tedy tvorstvo - jsme si rovni, a rozdílu nečiníce, velkoryse se přidali ke zvířatům...
 
Foto Josefa Hlinomaze Zkrátka, když už jsme takoví, mělo by nás aspoň občas napadnout, že jsme chytřejší a nadanější než ostatní tvorové, a to tedy asi jsme. Ale s tou ušlechtilostí je to taky zatraceně relativní. Za ušlechtilce se uznáváme, pokud jsme ušlechtilí sami k sobě, už proto, že je to vzácnost. Milujeme třeba ušlechtilé koně. Slouží nám a závodí pro nás v Chuchli. Dozávodí a favorit nefavorit, šup s ním na jatka nebo k řezníkovi. Ať už byl první, druhý nebo poslední. A tu tedy jsmeť my lidstvo taky pěkní neřádi. Samozřejmě jinak to nejde. Pochutnáváme si na jehněti a mě občas napadá, jakou krásnou ovečku to právě pojídám. A domýšlím: pozor s tou etikou, vopatrně! A opravdu, co by si asi o nás myslela čuňata, kdyby měla čunčí etiku? A jak by nás asi nazýval dobytek vůbec?
Celkově co z toho všeho plyne? Podívej se na sebe, homo sapiens, a zamysli se. A podívej se do zrcadla (dívám se) a nežer tolik (hm), a nevytahuj se, a netvař se tak pitomě. Tohle snad taky patří k ušlechtilosti - anebob že bych se snad mejlil?
 
Pokračování....
Předcházející díly najdete zde

Obrázky z archivu autora upravila pro tisk © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 08. 2008.