O tom, jak jsem začal cestovat Milý Josef Hlinomaz cestoval rád – zvláště k moři, v němž se dozajista rochnil jako delfín. Byl však také skromný, neboť ti, kdož dostali výjezdní doložku a devizový příslib, se museli chovat za našimi hranicemi velmi skromně. A tak jednou vyrazil náš hrdina do Itálie, a již v Praze, za české peníze, si zaplatil jízdenku z jedné strany Apeninského poloostrova na druhou. A tak se tedy ráno rozložil na jedné straně Itálie, samosebou na mořském břehu, vesele se slunil, dospával, a hlavně se vydatně koupal. Když se sluníčko chýlilo k západu, usedl Hlinomaz do vlaku a putoval nočním vlakem na opačnou stranu, ovšemže zase k mořskému břehu. Což mu v našich chudinských poměrech trvalo jen tak dlouho, než jej na neapolské straně obrali o všechny peníze. Došla nálada, opustily jej peníze, snad i doklady, a také jeho dámský doprovod. Pepík sám se tedy přepravil do Jugoslávie, kde měl rovněž předplacený pobyt. Nálada tedy nebyla valná, zklamání veliké. Když mi tuhle příhodu Mistr jednoho dne vyprávěl, dodal i pointu. Na jugoslávské půdě došlo k jistému nedorozumění a Hlinomazův protějšek v debatě nebo spíš v konfliktu použil výrazu: „Ty nádvorníku“. Hele, povídal mi Hlinomaz, já proti Nádvorníkovi, co by hudebníkovi, nikdy nic neměl. Měl jsem ho dokonce rád. Ale když došlo na urážky, a dokonce vyloženě na Nádvorníka, tak já jsem se neznal. Zkrátka došlo na facky, a řekněme si rovnou, že to musely být „dardy“, neboť Josef Hlinomaz byl řádný pořez, a co se mě osobně týče, nerad bych mu stál v okamžiku nenálady v cestě. I když šlo vlastně o dobráka, který se takto popral asi poprvé a nejspíše i naposled. Takže jeho zážitky, také díky našim finančním poměrům, nezačínaly právě nejlépe. Dejme mu však slovo, neboť o svých cestách bude Josef Hlinomaz vyprávět nejlépe. Vždyť si je také prožil. Kdy že jsem začal s cestováním? Já a moji kamarádi jsme bydleli před válkou v koleji - bylo nás tam devět set. S Honzou Karlem, co je teď ředitelem nějaké té iksletky v Příbrami, jsme se tehdy rozhodli, že by bylo dobré poněkud si zacestovati. Na cestu vydělali jsme si hyeněním. Odhlásili jsme se od stravy, a kolej nám vracela nevím kolik korun denně. Hyenění bylo trojího druhu: nóbl, méně nóbl a ještě méně nóbl. Ti ze študáků, kteří se nemohli zúčastnit oběda nebo večeře, při snídani oběd a večeři prodávali, a bylo jich vždycky dost. Vykřikovali po způsobu kamelotů: "Prodám voběd", "Prodám večeři". Ceny se pohybovaly od 50 haléřů do dvou korun jako při dražbě. Levnější bylo flákání se po jídelně a vyhledávání jedinců, jejichž žaludek nebyl ten den v kondici, anebo jedinců mlsných, kteří vezmouce moučník do ruky, odcházeli znechuceni od netknutého hlavního chodu. Nejnenóblejší způsob bylo ovšem požírání zbytků na talířích. Ale nebylo to tak zlé - mezi tolika lidmi je vždycky spousta nejedlíků knedlíků a nejedlíků vůbec. A běda jednotlivci, který, než se dotkl oběda, si odskočil a omylem položil vidličku s nožem na talíř vedle sebe a ne křížem. Jednou mě takový vracející se přistihl, an odcházím s jeho řízkem v ruce, zakousnuv se doň. Velmi hlasitě protestoval. Ale já mu ukázal na talíř s osiřelými bramborami se slovy: "Podívej se na nůž a vidličku, na celým světě to znamená, že se dojedlo." On ovšem šel do kuchyně oznámit, že se vzdálil a "hyeny mu sežraly" oběd a dostal nový, takže se nic nestalo. Zkrátka za dva měsíce to hodilo na cestu na Balkán na měsíc, za tři měsíce na luxusní. Neboť jelo se po Dunaji. I napsalo se do Vídně na Erstedonaudampfschoffahrtgesellschaft a odtamtud poslali kartičku, opravňující na poloviční cestovné, což činilo z Bratislavy rovných 30 Kč. Spalo se ovšem na palubě v teplákách s vlastní dekou a s ruksakem pod hlavou a trvalo to tři dny se zastávkami v Budapešti a Bělehradě. Podruhé jsem jel s Poldou Pavlem, co je teď profesorem na iksletce v Písku. On jeho tatínek byl u železnice, takže Leopold to měl až na hranice zdarma. Stavěli jsme se v Bukurešti, to bylo eště v dobách, kdy jste potkávali všude spousty důstojníků, samé zlato jako v operetě, ale vojáci chodili bosi. Dali jsme si v restauraci kuře a láhev vína, číšník nás okradl, dali jsme mu spropitné a přepočítávali jsme si hned, kolik to dělá v korunách. V Bulharsku to bylo podobné. Po mých předešlých zkušenostech sedli jsme ve Varně na loď a šupity do Istanbulu, tam se dostalo v přístavu načerno místo za tři sta - čtyřista leva. Všechno jsme si prohlédli včetně Malé Asie. Už na lodi jsme se seznámili s divnou partou: tři Němci z reichu, dva Rakušané a jeden Holanďan, který nosil tropickou přílbu. V Německu už byl dávno Hitler, bylo to asi dva roky před válkou.
Ale představte si to překvapení, ti Němčíci ho vůbec nebaštili, naopak. A taky šli v Cařihradě na německé vyslanectví, říkali, že z nich něco vyrazej, že jsou studenti a chtěli, abych tam šel taky, že nemusím nic dělat, že řeknou, že jsem hluchoněmej. Mně se to ale eklovalo, a tak jsme si s nima dali schůzku. A skutečně je obdarovali a oni tam ještě ukradli veliký demižón s vínem. A celý den nás potom i s Rakušanama a Holanďanem hostili a to nejen tím demižonem. Plyne z toho poučení, že všude na světě není mládež jako mládež. Tihle například byli všechno jiný než Hitlerjugend. Stejně ale asi tu válku nepřežili, měli na tu dobu, co pak přišla, ten nejhorší věk. Takže to byly ty začátky toho cestování - a snad se na to podíváme jindy ještě z jiný stránky. |