Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Kde jsem byl nejdál

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

52 zastavení s Josefem Hlinomazem
(část 6.)

KDE JSEM BYL NEJDÁL

Slavomír Ravik vzpomíná: Samosebou pro nás všechny to byla Amerika. To jsem neměl ani „tuchu“, že se tam jednou podívám osobně. Mí nejbližší přátelé se toho mého cestování obávali nejvíce – měli totiž strach, že mě, jako milovníka starého umění, udusí mrakodrapy a právě řady aut, o nichž psal Hlinomaz. Ten, co se aut týče, mimochodem pouze věděl, kudy se nalévá benzín. O oleji a jiné údržbě neměl ani potuchy. Takže bezporuchové řícení se vozidel ho nejspíše muselo ohromit. Když jsme s Hlinomazem mluvili o New Yorku, fascinovala mě jeho lítost, že se vlastně ocitl v Praze dávných let. Hledal v tomhle americkém Václaváku všechno, co u nás postrádal. Tak hledal například restauraci U Vaňhů, a hned vedle v pasáži střelnici, a Zlatou husu a Ambasador, párkaře, a ono tam nic z toho, co očekával nebylo a nebylo. Davy ho nesly ulicemi, které mu tolik připomínaly Prahu, ale on se v tomhle pražském hledání vlastně ani nevyznal, a dokonce se tam ztrácel. Což bylo poučení pro mě – takže jsem v New Yorku obraz předválečné Prahy (kterou jsem ostatně sám nezažil), ani nehledal. Ale lítost Pepíka Hlinomaze byla opravdová, a kdyby dnes žil, pak by určitě sakroval, protože by mu Václavák s reklamami, hamburgery a proměněnými fasádami nejspíše připomínal Ameriku. Takže se teď podívejme, copak nám o Americe vyprávěl před více než třiceti lety Mistr sám. Jedno je ovšem nesporné – že ho Amerika inspirovala, takže reklama a bizarní postavy vstoupily do jeho díla.
                                         ***
Nevím, co je dál, jestli New York anebo Niagarské vodořítiče (voda se tam daleko víc řítí než padá), zkrátka bylo to tam, kde nějaký ten kilometr nebo sto nehraje vůbec žádnou roli. No a byl to zážiteček. Něco jako velice živej sen. Když totiž letíte několik hodin a z výšky deseti kiláků se díváte střídavě do mraků a na zakulacenej oceán, kde semtam šplouchá se furt na jednom fleku škatulka vod sirek, a tamhle druhá, zaoceánské to velekoráby, řítící se kupředu tolika uzly za hodinu, že to není vidět, jmete se konzumovati jednoho vizoura se sodou za druhým, čímž hlavně zvyšujete odvahu k přistání - každou dávkou asi tak o dvacet procent. Měl jsem tedy asi tak tři sta procent odvahy. Tím se i stalo, že jsem byl natolik pod parou, že jsem na mou duši nevěděl, čím jsem nakonec víc opojenej, ale přeci jenom asi víc tím městečkem na dlani (to je ale dlaň) než tím destilátem.

A když se potom řítíte v "trafiku" a s vámi milión auťáků a naproti milión, všechno v několika proudech, a když se ženete nadjezdama a podjezdama, který jsou jednak s vámi rovnoběžný a jednak ve všech úhlech odbočující a zabočující nad vámi a pod vámi a všechno někam a zase někam jinam, vidíte vlastně změť betonových strád a všemi směry směřující autopády a´ la vodopády, ovládne vás jediná myšlenka, která se dá vyjádřit slovy: No né!

Jestli to byla Hudson, ta řeka, co jsme ji podjížděli v jednom z miliónů tunelů, nikdy jsem se nedozvěděl, protože všechno se řítilo jako splašený a na zjišťování takovejch volovin nebyl čas, neboť je nutné vejrat na rozsvěcující se a zhasínající a na plný pecky blikající a tedy potichu řvoucí písmena všech rozměrů a barev v exotickejch složeninách, který hulákají do prostoru svoje tajemný zaklínadla o psích konzervách s vitamínama a jinejch nesčíslnejch blbostech a vůbec, co všechno je za prachy k dostání. Zkrátka nasadilo mi to dvojitýho nelsóna, letěl jsem jako na tobogánu a mejklo to se mnou na Broadwayi, kde mě knockautoval sám Jack Dempsey, blahý paměti, kerej se jednou za večer uklání zákaznictvu ve svým vlastnoručním podniku nikterak levným, takže jsem ho viděl jenom na fotkách a ve fantazii. A taky tam měl za výkladem fotografie se všema boxerama, který porazil za těch deset let, co byl mistrem světa všech vah. Tunneye ale tam neměl, protože to byl ten jedinej, co ho za dva roky dvakrát vyklep, a tak prvně v životě zklamanej Dempsey bral po ty dva roky pouze půl miliónu ročně, a tak došlo pro něho k velice ošidný situaci, že za dvanáct let vydělal jenom jedenáct miliónů a eště jich z toho několik sežraly daně, takže za ten zbytek si holt pořídil ten podnik a eště mu něco zbylo na cigarety. Jestli je ale nekuřák, zřejmě na tom není tak kór zle.

   

Takhle zauvažuje našinec ve městě, který osvětluje mraky a taky zas jinak v momentě, kdy uchozený nohy vás donutí sednout si ve kšeftě s erotickejma časopisama a listovat asi půl hodiny nezávazně eště tak asi s dvaceti nebo padesáti jinými blbci. A zase leží tam milióny sprosťáren a milióny nahatejch ženskejch v prádle i bez prádla, v punčochách i bez punčoch a baráky se pak perspektivně sbíhají proti osvětlenýmu nebi a doma v hotelu na chodbě vám masírovač chodidel a lejtek promasíruje chodidla a lejtka a pucovač obuvi vypucuje obuv, to všechno zdarma, leč na protřesení těla na posteli musí se už hodit do zdi mince. Znovuzrozen můžete pak vyraziti do ulic a osvěžiti se v kteroukoliv dobu denní i noční čímkoliv, leč samozřejmě nikoliv zdarma. V kteroukoliv však hodinu prozpěvuje před místníma Supraphonama starej známej Ludvík Armstrong zvanej Satchmo anebo Fitzgeraldka, ta baba fantastická. A na televizoru v hotelu je milión programů s miliónem cowboyů a s miliónem gangsterů a s miliónem reklam a zase milión vitaminů pro milióny psů a na ulicích v miliónech výkladů milióny slečen, který na vás z barevnejch fotografií vrhají milióny úsměvů a usmívají se na vás buď dvojnásobným počtem miliónů rtů nebo dvojnásobným počtem miliónů velice ušlechtile utvářených a usmívajících se hýždí, samozřejmě dámských.

 

A v galerii moderního umění je zakoupeno milión umělců z celýho světa za milión miliónů dolarů, takže odtamtud jdete na večeři úplně, ale úplně zpitomělej. A našinec má pak dojem, že na ulici potkává milióny milionářů a na jedné z miliónů ulic a sice na dvaačtyřicáté, je milión biografů a nad nimi blejskají milióny blesků. A v jiný ulici je divadlo a čtu tam v neónu George Voskovec a místo Wericha je tam asi eště pět jmen a na chvíli si připadám ve Vodičkově ulici v letech třicátých a padá na mě takovej divnej smutek z toho, jak je svět malej a jak čas se nedá zastavit a ocitl jsem se na rozcestí, kde je tolik cest, kolik je lidí. A každej z těch miliónů jde jen po jedný z těch miliónů cest a tam jsem byl teda nejdál.


Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 03. 2008.