Dana Hrubá: Šéfové / Lékařská péče

Rubrika: Literatura – Fejetony

Šéfové

Šéfové jsou zvláštní, nepříjemný a velmi dotěrný druh člověka, zpravidla parazitující na svých podřízených. Dá se říct, že některým z nich doslova pijí krev. Zákon však zatím nepovoluje jejich likvidaci, tudíž je jejich výskyt poměrně hojný.
Jejich podřízení se dělí na dvě základní skupiny. Ti první je nemohou vystát a raději se jim obloukem vyhnou a ti druzí jim pravidelně leští kliky u dveří a zásobují je švestičkami z vlastní zahrádky.
Šéfové jsou tzv. „na druhém břehu“ a někteří ambiciózní podřízení za nimi neúnavně pádlují.
A pokud přitom pádlem sejmou některého veslujícího soupeře, je to pochopitelně čistě náhodou.
Jakmile se některému silnému jedinci podaří dopádlovat na onen „druhý břeh“, zpravidla okamžitě ztratí část své paměti. Zato jeho selektivní schopnosti se velmi vytříbí. Říká už jenom to, co se mu zrovna hodí. Opevní se na svých pozicích tak dokonale, že „druhý břeh“ začne připomínat spíš opuštěné skalisko uprostřed oceánu.
Pracovní symbióza se šéfem bývá křehká, nevíte často vůbec, na čem jste. O tom svědčí výrok: „Tak dlouho jsme se smáli šéfovu vtipu, než jsme pochopili, že se jedná o pracovní úkol.“
Pokud vás chce šéf přimět k tomu, abyste pracovali lépe a radostněji (a pokud možno za nižší plat) pod heslem „nemožné ihned a zázraky do tří dnů“, má na výběr spoustu možností. Velmi oblíbená je „šuplíková metoda“. Jednoduše utrousí něco v tom smyslu, kolik má ve svém šuplíku životopisů lidí hodících se právě na vaše místo. Hojně využívaná je též „metoda cukru a biče“. V podání některých šéfů je to spíš jen „metoda biče“. Pochvala typu: „Vy jste tak šikovný, jenom mě o tom pořád nechcete přesvědčit!“ zkrátka moc nepotěší.
Pokud vám tato charakteristika vašeho šéfa ani trochu nepřipomíná, jste šťastlivci a měli byste si ho hýčkat. Patří k vzácné podskupině a měl by být přísně chráněn.

Lékařská péče

V našem zdravotnictví existuje široká škála služeb od těch na vysoké profesionální úrovni až po ty, co v nás vzbuzují pocit, že od středověku jsme zas tak moc nepokročili.
Když tak sedíte dvě hodiny v čekárně, už pomalu zapomínáte, proč jste tam vlastně přišli. Co se týká dochvilnosti, našemu zdravotnictví mohou konkurovat snad jenom České dráhy. Mnohdy na tom nic nemění ani to, že jste se objednali na určitou dobu a naivně doufali, že právě tehdy přijdete na řadu.
Konečně vkročíte do ordinace. Z rádia se line song: „Až mě andělé zavolají k sobě…“, takže jste tak správně naladěni na vyšetření. Lékaři většinou nějaký ten neduh vyšťourají a pak už si vás předávají pěkně z ručky do ručky.
Uvažovali jste, kterého lékaře byste si raději zvolili? Mladého začínajícího, nebo ve středním věku, z něhož čiší sebevědomí a rutina, či postaršího s třesoucíma se rukama? Těžká volba. Hlavně, aby zrovna neměl špatnou náladu. To byste se asi těžko zbavovali pocitu, že vysloveně obtěžujete.
Pokud si od své zdravotní pojišťovny vyžádáte výpis jednotlivých výkonů za uplynulý rok, pravděpodobně se budete divit, co všechno jste vlastně absolvovali. Nemělo by vás ani překvapit, že pětiminutová návštěva v ordinaci, z níž asi dvě minuty proběhly formou tlachání o ničem, je vykázána jako dvacetiminutová. Tomu říkám relativita času!
Fakt je ten, že obyvatelstvo se dělí na dvě skupiny. Té první skupině lékaři život prodlouží a té druhé skupině ho poněkud zkrátí. Statisticky je určitě ta první skupina mnohem početnější, ale kdo vám zaručí, že neskončíte v té druhé? Nějaká ta chybička se přece může vloudit. Takže si popřejme: Hodně štěstí. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 03. 2008.