Miroslav Sígl: Pražské jaro před 40 lety a jeho novináři

Rubrika: Publicistika – Historie

V celkové historiografii o událostech Pražského jara 1968 a okupační intervence v srpnu  téhož roku dominuje téměř vždy na prvním místě  význam a činnost tehdejších médií. Soupis literatury, konferencí a výstav o tom je k dnešním dnům velmi obsáhlý.Fotografické koláže copyright ©Jiří Škoch Patří k němu bezesporu  publikace, na nichž jsem měl jako autor či editor nebo účastník svůj podíl:

 

1. publikace  Na vlně 490 metrů (autor), vydalo Naše vojsko Praha 1990 v edici Magnet, 126 stran, vyšlo česky nákladem 140 000 kusů a slovensky 80 000 kusů,

 

2. publikace Byli jsme při tom (spoluautor), vydal Klub novinářů Pražského jara 1968 v roce  1993, 128 stran, nákladem 2000 kusů,

 

3. kniha Almanach českých novinářů  (editor), vydalo nakladatelství Libri Praha v roce 2008, 360 stran, nákladem 500 kusů,

 

4. jednotlivá čísla Zpravodaje Klubu novinářů Pražského jara 1968, vydávaného od prosince 1989 až dosud. Zakladatelem a prvním redaktorem jsem byl až  do roku 1994.

 

Ve všech se její autoři či spolupracovníci zabývají svým podílem na událostech v roce 1968, rád bych však upozornil zejména na první z nich, jejímž jsem autorem.

 

Zabývá se totiž jednou z významných iniciativ, které se zrodily hned v prvním dnu srpnové okupace, kdy se okupantům podařilo na krátkou dobu vyřadit vysílání Čs. rozhlasu a Čs. televize, obsadit redakce  předních listů nejen v hlavním městě, ale i v krajích. Namísto toho se začaly ozývat na různých vlnových délkách nejrůznější vysílače (nevím, zda o  jejich zmapování existuje přehled).

 

Fotografické koláže copyright ©Jiří ŠkochJedním z nich byl svobodný vysílač se znělkou Jsme s vámi, buďte s námi!, narychlo zbudovaný a instalovaný v pražském podniku Tesla Hloubětín, který byl výrobcem rozhlasových vysílačů a instalovaný Městským výborem KSČ v Praze, jehož členem byl mj. Vladimír Kabrna, pracovník a funkcionář  podniku. Ironií osudu šlo o vysílač určený právě na export do Sovětského svazu.

 

Pracoval jsem od roku 1965 v Čs. televizi a je samozřejmé, že 21. srpna 1968 jsem byl u samého počátku, když jsme jako novináři očekávali výsledky jednání předsednictva ÚV KSČ přímo v jeho budově a namísto toho jsme byli kolem půl čtvrté ráno vyhnáni pod samopaly okupantů ven z budovy. Mezitím jsme již začínali s televizním vysíláním v Měšťanské besedě, ale zas jen do doby, než sem vtrhly hordy okupantů a opět jsme museli své pracoviště opustit. Náhradní vysílání pokračovalo ještě do doby, než byl vypnut hlavní televizní vysílač na Cukráku. Nevysílal ani rozhlas.

 

V tomto dopoledni bylo požádáno vedení Čs. televize o pomoc při zahájení vysílání rozhlasu, přihlásil jsem se k této činnosti a již odpoledne  téhož dne se ozval vysílač na délkové vlně 490 metrů  a jeho hlavním úkolem v prvních hodinách byly informace pro delegáty narychlo svolávaného XIV. sjezdu KSČ. Z jeho jednání jsme potom vysílali přímé záběry, které se odtud přenášely prostřednictvím našeho svobodného vysílače. Nad jeho činností již v prvních dnech vysílání  převzalo ochranu svým vyhlášením předsednictvo ÚV KSČ a osobně prof. Věněk Šillhán. Velmi podrobně o tom píšu ve své knize, která chronologicky popisuje jak události, tak obsah našeho vysílání během prvních sedmi okupačních dnů.

 

Tak vznikla bohatá dokumentace (o níž jsem od prvopočátku pečoval) a roztříděnou zatím po dnech jsem ji ještě začátkem září svěřil pracovníkovi Historického ústavu Čs. akademie věd dr. Vilému Prečanovi. Ten dokumentaci s obdivem přijal a hojně z ní citoval v knize krátce nato vydané Sedm pražských dnů (21. – 27. srpen 1968). Bohužel bez uvedení zmínky o jednom významném zdroji, z něhož čerpal a kterým byla moje  obsáhá dokumentace. S omluvou mi pak knihu přinesl na schůzku s písemným věnováním  „S poděkováním za spolupráci a velkou pomoc. Vánoce  1968. Dr. Prečan.“

 

Dokumentaci jsem uschovával po celou dobu okupace, abych ji ihned po listopadu 1989 nabídl vládní komisi, zabývající se studiem událostí let 1967 – 1971 a kterou vedl prof. Vojtěch Mencl. Oxeroxovali si tehdy na 1200 dokumentů a vrátili s tím, abych  o tom sepsal knížku.  Po vydání té publikace jsem ještě dále dokumentaci vnitřně uspořádal (zprávy ČTK, dálnopisy, texty vystoupení jednotlivců, snímkyFotografické koláže copyright ©Jiří Škoch, letáky, noviny, články) vystoupení jednotlivých redaktorů vysílače, který jsem redakčně řídil, jakož i texty poznámky z mého bloku) a osobně předal do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, odkud jsem obdržel děkovný dopis ze dne  29. 3. 1993. Od té doby jsou tyto dokumenty také k dispozici, podle  informací jsou hojně využívány našimi i zahraničními badateli.

 

Historiky a vážné zájemce  bych ještě rád navíc odkázal na dosud žijící pamětníky událostí Pražského jara z řad novinářů, kteří se pravidelně scházejí ve svém novinářském klubu při Syndikátu novinářů ČR. Zpočátku bylo v něm téměř 900 členů, dnes je to již pouze 150 žijících členů. Po celou dobu existence se snažil Klub novinářů Pražského jara 1968 střežit  odkaz Pražského jara 1968, usilovat o nápravu křivd, které těmto novinářům způsobily mocenské struktury „normalizačního režimu“, přispívat k objektivnímu zmapování událostí Pražského jara, pořádat společenské, vzdělávací a kulturní akce.

 

Vždyť na základě „Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů exponentů a nositelé pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní akcí“ (z ledna 1971) bylo v této evidenci na 10 000 osob a mezi nimi téměř 500 novinářů. V normalizačních dnech nebyly 2000 novinářům vydány novinářské průkazy. O rehabilitaci po listopadu 1989  požádalo u Syndikátu novinářů 869 novinářů, mnoho novinářů  rehabilitovaly jejich mateřské redakce či vydavatelé, zvláštní rehabilitační komise  Čs. rozhlasu a Čs. televize.

 

Fotografické koláže copyright ©Jiří Škoch

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 03. 2008.