V celkové historiografii o událostech Pražského jara 1968 a okupační intervence v srpnu  téhož roku dominuje téměř vždy na prvním místě  význam a činnost tehdejších médií. Soupis literatury, konferencí a výstav o tom je k dnešním dnům velmi obsáhlý. Patří k němu bezesporu  publikace, na nichž jsem měl jako autor či editor nebo účastník svůj podíl:

1. publikace  Na vlně 490 metrů (autor), vydalo Naše vojsko Praha 1990 v edici Magnet, 126 stran, vyšlo česky nákladem 140 000 kusů a slovensky 80 000 kusů,

2. publikace Byli jsme při tom (spoluautor), vydal Klub novinářů Pražského jara 1968 v roce  1993, 128 stran, nákladem 2000 kusů,

3. kniha Almanach českých novinářů  (editor), vydalo nakladatelství Libri Praha v roce 2008, 360 stran, nákladem 500 kusů,

4. jednotlivá čísla Zpravodaje Klubu novinářů Pražského jara 1968, vydávaného od prosince 1989 až dosud. Zakladatelem a prvním redaktorem jsem byl až  do roku 1994.

Ve všech se její autoři či spolupracovníci zabývají svým podílem na událostech v roce 1968, rád bych však upozornil zejména na první z nich, jejímž jsem autorem.

Zabývá se totiž jednou z významných iniciativ, které se zrodily hned v prvním dnu srpnové okupace, kdy se okupantům podařilo na krátkou dobu vyřadit vysílání Čs. rozhlasu a Čs. televize, obsadit redakce  předních listů nejen v hlavním městě, ale i v krajích. Namísto toho se začaly ozývat na různých vlnových délkách nejrůznější vysílače (nevím, zda o  jejich zmapování existuje přehled).

Jedním z nich byl svobodný vysílač se znělkou Jsme s vámi, buďte s námi!, narychlo zbudovaný a instalovaný v pražském podniku Tesla Hloubětín, který byl výrobcem rozhlasových vysílačů a instalovaný Městským výborem KSČ v Praze, jehož členem byl mj. Vladimír Kabrna, pracovník a funkcionář  podniku. Ironií osudu šlo o vysílač určený právě na export do Sovětského svazu.

Pracoval jsem od roku 1965 v Čs. televizi a je samozřejmé, že 21. srpna 1968 jsem byl u samého počátku, když jsme jako novináři očekávali výsledky jednání předsednictva ÚV KSČ přímo v jeho budově a namísto toho jsme byli kolem půl čtvrté ráno vyhnáni pod samopaly okupantů ven z budovy. Mezitím jsme již začínali s televizním vysíláním v Měšťanské besedě, ale zas jen do doby, než sem vtrhly hordy okupantů a opět jsme museli své pracoviště opustit. Náhradní vysílání pokračovalo ještě do doby, než byl vypnut hlavní televizní vysílač na Cukráku. Nevysílal ani rozhlas.

V tomto dopoledni bylo požádáno vedení Čs. televize o pomoc při zahájení vysílání rozhlasu, přihlásil jsem se k této činnosti a již odpoledne  téhož dne se ozval vysílač na délkové vlně 490 metrů  a jeho hlavním úkolem v prvních hodinách byly informace pro delegáty narychlo svolávaného XIV. sjezdu KSČ. Z jeho jednání jsme potom vysílali přímé záběry, které se odtud přenášely prostřednictvím našeho svobodného vysílače. Nad jeho činností již v prvních dnech vysílání  převzalo ochranu svým vyhlášením předsednictvo ÚV KSČ a osobně prof. Věněk Šillhán. Velmi podrobně o tom píšu ve své knize, která chronologicky popisuje jak události, tak obsah našeho vysílání během prvních sedmi okupačních dnů.

Tak vznikla bohatá dokumentace (o níž jsem od prvopočátku pečoval) a roztříděnou zatím po dnech jsem ji ještě začátkem září svěřil pracovníkovi Historického ústavu Čs. akademie věd dr. Vilému Prečanovi. Ten dokumentaci s obdivem přijal a hojně z ní citoval v knize krátce nato vydané Sedm pražských dnů (21. – 27. srpen 1968). Bohužel bez uvedení zmínky o jednom významném zdroji, z něhož čerpal a kterým byla moje  obsáhá dokumentace. S omluvou mi pak knihu přinesl na schůzku s písemným věnováním  „S poděkováním za spolupráci a velkou pomoc. Vánoce  1968. Dr. Prečan.“

Dokumentaci jsem uschovával po celou dobu okupace, abych ji ihned po listopadu 1989 nabídl vládní komisi, zabývající se studiem událostí let 1967 – 1971 a kterou vedl prof. Vojtěch Mencl. Oxeroxovali si tehdy na 1200 dokumentů a vrátili s tím, abych  o tom sepsal knížku.  Po vydání té publikace jsem ještě dále dokumentaci vnitřně uspořádal (zprávy ČTK, dálnopisy, texty vystoupení jednotlivců, snímky, letáky, noviny, články) vystoupení jednotlivých redaktorů vysílače, který jsem redakčně řídil, jakož i texty poznámky z mého bloku) a osobně předal do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, odkud jsem obdržel děkovný dopis ze dne  29. 3. 1993. Od té doby jsou tyto dokumenty také k dispozici, podle  informací jsou hojně využívány našimi i zahraničními badateli.

Historiky a vážné zájemce  bych ještě rád navíc odkázal na dosud žijící pamětníky událostí Pražského jara z řad novinářů, kteří se pravidelně scházejí ve svém novinářském klubu při Syndikátu novinářů ČR. Zpočátku bylo v něm téměř 900 členů, dnes je to již pouze 150 žijících členů. Po celou dobu existence se snažil Klub novinářů Pražského jara 1968 střežit  odkaz Pražského jara 1968, usilovat o nápravu křivd, které těmto novinářům způsobily mocenské struktury „normalizačního režimu“, přispívat k objektivnímu zmapování událostí Pražského jara, pořádat společenské, vzdělávací a kulturní akce.

Vždyť na základě „Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů exponentů a nositelé pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní akcí“ (z ledna 1971) bylo v této evidenci na 10 000 osob a mezi nimi téměř 500 novinářů. V normalizačních dnech nebyly 2000 novinářům vydány novinářské průkazy. O rehabilitaci po listopadu 1989  požádalo u Syndikátu novinářů 869 novinářů, mnoho novinářů  rehabilitovaly jejich mateřské redakce či vydavatelé, zvláštní rehabilitační komise  Čs. rozhlasu a Čs. televize.