S kameramanem a režisérem Markem Jíchou o (ne)zapomenutelném písničkáři

Docent Marek Jícha je vedoucím katedry kamery pražské FAMU. Kromě kamery se jako hodně dalších filmařů, věnuje i souvisejícím oborům, především režii. Takto se podílel i na nedávno dokončeném hodinovém dokumentu o prvorepublikové hvězdě první velikosti, Karlu Hašlerovi.
V režijní dvojici s Josefem Lustigem a s významným osobním přínosem Thomase Haslera, syna Karla Hašlera, natočili film věnovaný člověku, který tvořil a zpíval nejen o Praze, ale především o svobodě. A za tuto svobodu zahynul v roce 1941 v koncentračním táboře Mauthausen.

Proto je ve filmu paralelou vyprávění Arnošta Lustiga, jemuž ve stejném táboře zahynula velká část jeho rodiny. Spolu s Thomasem Haslerem provází spisovatel Arnošt Lustig diváka posledními dvěma roky Hašlerova života.

Je s podivem, říká Marek Jícha, jak národ na tohoto výjimečně nadaného a neuvěřitelně tvořivého a všestranného umělce zapomněl. Ale síla Hašlerovy osobnosti, která nás okamžitě uchvátí, začneme-li se jeho osudem blíže zabývat, legendu polozapomenutého písničkáře Karla Hašlera opět oživí, slibuje si Marek Jícha.      

•  Jste šéfem katedry na FAMU a zároveň sám tvoříte. Diskutujete se svými studenty o tom, co právě točíte vy sám? A konkrétně o tomto filmu? Ještě jsme neuvedli, že dostal název Písničkář, který nezemřel.

Samozřejmě, studenti se ptají a bedlivě sledují, co my, pedagogové, děláme. A neustále se rozmýšlejí, jestli jsme opravdu ti správní profesoři, kteří by je měli učit. My se snažíme vést tuhle školu v duchu tvůrčí dílny. Pro FAMU je právě typické, že tu učí skuteční filmaři, takže si různě „odskakujeme“ k práci a pak se zase vracíme do školy nabití novými impulsy a studenti na to pochopitelně reagují.

V případě filmu o Karlu Hašlerovi je pro studenty třeba zajímavé, že vznikl úplně novou digitální formou, tzv. „Digital Cinema“, což je jakási třetí cesta mezi filmem a televizí. Vlastně nová samostatná forma, jejímž výstupem je zcela univerzálně použitelné dílo – jak pro TV, tak pro film i další použití.

 

•  Ale po obsahové stránce? Je možné přiblížit osobnost Karla Hašlera, kterého nám připomínaly v minulých letech hlavně estrádní pořady socialistické televize jako tvůrce sentimentálních textů o krásné Praze, také jinak a přitažlivěji? Proč by nás vlastně měl jeho příběh tak zajímat? Předpokládám, že to nebude dokument ve stylu „pro pamětníky“.

Přiznám se, že i já jsem znal před natáčením tohoto dokumentu jen pár Hašlerových písniček právě z těchto zábavných pořadů. A teprve prací na filmu jsem pro sebe Karla Hašlera objevil. Domnívám se, že i pro většinu diváků to bude stejný objev – a to velmi překvapivý.

Film sleduje poslední dva roky umělcova života, které byly spojeny se ženou, již miloval, a s níž měl syna Thomase. Ten se však již narodil po smrti otce. Matka, paradoxně brněnská Němka se synem v jeho osmi letech emigrovala do USA. Nikdy mu neřekla, kdo byl jeho otec, ale zanechala mu dopis, který Thomas dostal až poté, co zemřela. Teprve v něm se více než šedesátiletý Thomas dozvídá, že je nemanželským synem významného českého umělce a začíná zjišťovat, kdo vlastně Karel Hašler byl a proč se stal legendou. V neuvěřitelném pátrání po českém otci americkému občanu Thomasovi pomáhá v Praze Arnošt Lustig, který právě dokončuje knihu o smrti Karla Hašlera v koncentračním táboře. Toto pátrání tvoří osu filmu.

 

•  Kým tedy opravdu Karel Hašler byl, když ne pouze lidovým písničkářem?

Film objevuje a ozřejmuje mnoho jeho podob. Byl především jedním z nejslavnějších herců éry němého filmu u nás, hrál přes deset let v Národním divadle, později vedl Lucernu, účinkoval v kabaretech a varieté. Byl ale také scénáristou, producentem, s nástupem zvukového filmu se stal předním tvůrcem filmové hudby a písniček. Hned první český zvukový film Tonka Šibenice z roku 1930 byl uveden dvěma jeho písničkami. Napsal jich snad stovky. Byl vynikajícím zpěvákem, stvořil vlastně legendu českého písničkáře, na niž pak navázali ti současní. Množství práce a velikost uměleckého odkazu, který za sebou zanechal, je neuvěřitelná. A s humorem, o který jsme dnes jaksi naprosto přišli, nás upozorňuje na to, že nad penězi, nad vulgaritou a estetickou jednoduchostí kýče se vznáší stále i otázka o svobodě ducha jedince i ducha a kulturnosti celého národa.

Karel Hašler byl ale také člověkem, který se zabýval politikou, a především velkým humanistou. Svými politickými písněmi pobuřoval nejprve rakousko-uherskou moc, ale později brojil převážně proti všem, kteří se zpronevěřili ideálu demokracie. To se mu také stalo osudným. Po okupaci Československa nacisty byl zatčen a surově zabit v  Mauthausenu. Němci ho polili studenou vodou a nechali venku na prosincovém mrazu zmrznout jako ledovou sochu.

 

•  Ze shlédnuté ukázky je zřejmé, že film opravdu není sentimentální vzpomínkou, ale spíš  vzrušujícím dramatem, kdy je divák od začátku napnut, jakou pravdu o umělcově životě přinesou další minuty. Čím může být pro diváky dokument kromě nevšedního Hašlerova osudu a vlastně i příběhu jeho syna a dále i průvodce Arnošta Lustiga ještě zajímavý? 

Film vyjevuje hlavně sílu osobnosti Karla Hašlera. Dokument, který má 62 minut, nemůže ale říct všechno do hloubky. Budeme možná kritizováni za detaily, které tam nejsou. My jsme ale točili film nejen pro diváka českého, ale i pro amerického, je to vlastně česko-americká koprodukce. A proto musí splnit více požadavků. Kromě toho, že by měl českým divákům ukázat neznámou historii objevenou dopisem Thomasovy matky, tedy i to, proč se člověk, který celý život bojoval za svobodu, zamiloval do Němky (chtěl si ji i vzít, ona se zase snažila pomoci mu po jeho zatčení), jsme chtěli vyvolat atmosféru doby, v níž Hašler tvořil a zpíval. Film je plný unikátních archivních záběrů na místa, která již dnes vypadají úplně jinak – Malá Strana, Zlíchov, kde Hašler žil, ale i Staré zámecké schody. Zazní zde velké množství původních nahrávek, z nichž je patrné, že Hašlerův projev nebyl žádný patos, ale velice originální a podmanivý zpěv. Ten film je zkrátka plný Hašlera. Původní nahrávky jsme dostali k dispozici zdarma od významného českého sběratele Gabriela Gössela. Opravdu to není sentiment o tom, že Praha je krásná, chce přinést Hašlerovo poselství, že krásná je svoboda.

 

•  A jak to vypadá s uplatnění dokumentu? Zatím se promítal jen jednou, premiérově, vloni 20. prosince, dva dny před výročím Hašlerovy tragické smrti.

Jedná se o česko-americkou koprodukci, což je u nás docela unikátní, dělají se spíš koprodukce s evropskými zeměmi. Je proto k dispozici v češtině i angličtině. V USA se o distribuci stará Thomas Hasler (je vlastně vzděláním žurnalista a podniká v oblasti řízení a obchodních informací). Je také aktivním členem několika krajanských sdružení a pro Čechy v USA bude toto téma také jistě zajímavé.

Napadlo nás také nabídnout film Japoncům. Do Prahy hodně jezdí a mají rádi českou hudbu. Doma film nabízíme ČT (již podruhé, před natáčením o něj z neznámých důvodů nejevila zájem), přihlásili jsme jej na Finále Plzeň a na filmový festival do Jihlavy. Doufáme, že se najdou i další možnosti. Vyjde také jako DVD včetně originálních Hašlerových písní.

Máme podporu Státního fondu kinematografie, který na natočení přispěl, a doufáme, že se jej podaří rozšířit tak, jak by si to Karel Hašler zasloužil.

MAREK JÍCHA, kameraman, střihač, režisér a producent

Od roku 2003 vyučuje na FAMU, v současné době je vedoucím katedry kamery. Založil filmovou společnost LAMPA film PRAHA. Pedagogicky činný je i při výuce FAMU International nebo pro American University Washington D.C. a  New York University. Píše  odborné články pro časopisy Cinepur, Film a Doba a působí jako porotce na filmových festivalech.

Natočil 10 celovečerních filmů - Žiletky (Z. Tyc), Pramen života - Der Lebensborn (M. Cieslar), Vaterland – Lovecký deník (D. Jařab), Skřítek, Gympl (T. Vorel); 14 dokumentárních filmů – Masky, šašci, démoni (R. Adler), Somewhere Better (M. Erdevički), Válka v paměti žen (D. Smržová), Řek Zorba (G. Aghathonikiadis); několik experimentálních filmů; 40 televizních klipů a řadu televizních pořadů. Za řadu filmů byl jako kameraman také oceněn. Byl dvakrát nominován na Českého lva a v roce 2005 získal cenu Asociace českých kameramanů za nejlepší kameru v hraném filmu.