Po stopách potomků Vojtěcha Friče v  Paraguayi
Andreou Fajkusovou o našich indiánských bratrancích

„Někdy ani nemusíte mít zvlášť dobrodružnou povahu, abyste se ocitli například v indiánské vesnici na břehu řeky Paraguay, kde v rákosí polehávají krokodýli, na vyprahlé savaně se pasou krávy a indiáni, žijící v domečcích z palmového dřeva, mají své šamany,“ říká Andrea Fajkusová. Mladá hispanistka pracuje hned od ukončení studií překladatelství a tlumočnictví v Radiu Praha. Zakotvila zde ještě jako studentka na praxi na základě inzerátu, aniž do té doby věděla, že taková rozhlasová stanice vůbec existuje. Radio Praha – pod křídly ČRO – vysílá již přes 70 let informace o naší republice ze svých šesti redakcí (česká, německá, anglická, ruská, francouzská a španělská) různojazyčně do celého světa.
Andrea vypráví, že jako malá moc ráda četla dobrodružné knížky. Byl mezi nimi i Dlouhý lovec od Alberto Vojtěcha Friče, českého cestovatele, etnografa, botanika a spisovatele, který mezi roky 1901–29 podnikl osm cest do Jižní Ameriky. Tehdy ji ale vůbec nenapadlo, že by se jednou do míst, o nichž Frič píše, mohla podívat. A už vůbec netušila, že se tu potká i s Fričovými potomky.

•  Co bylo tedy účelem vaší nedávné cesty do Paraguaye?

Dostala jsem se tam jako tlumočnice občanského sdružení Checomacoco, které pomáhá obyvatelům jedné indiánské vesnice. Kromě tlumočení jsem samozřejmě natočila obrovské množství materiálu pro Český rozhlas – Radio Praha. A bylo o čem točit! Cestovali jsme tři týdny po Paraguayi, z toho týden jsme strávili v indiánské vesnici Puerto Esperanza, do níž se dostanete z hlavního města Asunción nejprve autobusem a pak lodí. Je to asi 1 000 km cesty až do provincie Alto Paraguay, kde neexistují silnice, jen nezpevněné cesty.

 

•  Co je Checomacoco za sdružení a jaký je smysl jeho existence?

Toto sdružení vzniklo před třemi lety. Jeho zakládajícími členy jsou Pavel Frič, vnuk cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, s manželkou Yvonnou. Smyslem činnosti je podpora indiánských potomků cestovatele Friče, kteří žijí ve zmíněné paraguayské vesnici Puerto Esperanza. O tom, že zde český cestovatel zanechal dceru jménem Herminia Ferreira Fric, kterou zplodil se svou indiánskou ženou, se donedávna u nás nevědělo. Až česká výprava filmařů, která v roce 2000 pátrala po stopách A. V. Friče v oblasti Gran Chaka poblíž hranic s Brazílií, objevila v indiánské vesnici poblíž řeky Paraguay dosud žijící Hermínu. Narodila se někdy v roce 1905 nebo 1906 a prý vždy vyprávěla, že její otec byl Evropan. Jejích pět dětí dalo základ početné skupině indiánů s českou krví, kteří stejně jako ona nosí hrdě jméno Fric, ale vyslovují je španělsky Frik.
Když filmaři v Praze vyhledali vnuka cestovatele Friče, ten se rozhodl, že se se svými jihoamerickými indiánskými příbuznými seznámí. Po setkání s nimi založil sdružení Checomacoco a se ženou a dalšími lidmi, kteří chtějí těmto „čechoindiánům“ pomoci, byl v Paraguayi již čtyřikrát.

 

•  V čem ta pomoc spočívá? A myslíte si, že má smysl?

Určitě má, všichni jsme se o tom mohli přesvědčit. Indiánské rodiny s českou krví jsou na svůj původ náležitě hrdé a dávají si záležet na tom, aby nezklamaly své evropské příbuzné a příznivce. Zpočátku sdružení zjišťovalo, co by vesničanům nejvíce pomohlo. Minulý rok například na jejich přání zajistilo nákup stáda 140 krav a několika býků, které indiáni chovají na maso. Při letošní návštěvě jsme s potěšením konstatovali, že kromě krávy, kterou roztrhal jaguár, a býka uštknutého hadem, je celé stádo v dobré kondici a má potřebnou péči, takže se už i značně rozrostlo.
Tentokrát bylo smyslem cesty zjistit podmínky pro zřízení vodovodu do vesnice (není tam ovšem ani elektřina). V oblasti Chaka je velké sucho, střídané extrémními dešti a záplavami. Pro vodu chodí děti a ženy k řece, i krávy se musí napájet jen v řece, kde žijí kajmani. Český hydrogeolog při této návštěvě prováděl měření a byl vyprojektován rozvod vody přímo z řeky po vsi do kohoutků na dvorek ke každé chalupě. Pohon bude větrný, jako záloha naftové čerpadlo. Ve vsi nežijí jen asi dvě stovky členů Hermíniny rodiny, ale i další indiáni kmene Chamacoco. Vodovod bude pro všechny, stejně tak jako pomoc zdejší škole a zdravotnímu středisku.

•  Jaký vlastně mají tito lidé přístup ke vzdělání a k lékařské péči?

Děti, zejména ty mladší, do školy chodí. Výuka probíhá ve španělštině, kterou se děti musí naučit jako cizí jazyk, protože jejich rodnou řečí je „čamakokština“. Sdružení základní škole ve vesnici pravidelně poskytuje sešity, učebnice, psací potřeby, pastelky, knížky ve španělštině (překlady české literatury) a další didaktické pomůcky. Ten, kdo by chtěl dále studovat, musí však za vzděláním do dalekého města. Tři „čeští“ indiáni dokonce již studují na vysoké škole.
Lékařská péče ve vsi existuje, ale není zdaleka dostatečná, ani očkování dětí zajištěné státem neprobíhá pravidelně ani systematicky. Zdejším zdravotníkem je právě nejstarší syn Hermíny Rodolfo. Chybí však možnost navštívit specialisty. Nemají tu gynekologa, očního lékaře, kterého by velmi potřebovali, protože je trápí chronické záněty, způsobené neustálým vířením prachu z Chaka a podobně. Také možnosti zdejšího „zdravotního střediska“, pomalu chátrajícího domečku s prázdnou ordinací, postaveného před lety z prostředků EU, nelze využít kvůli neexistenci elektřiny. Pomoc obyvatelům poskytovala při minulých výpravách i česká lékařka. Indiáni však stále věří i svým šamanům.

 

•  A jak je to s jejich povědomím o českém předkovi?

Hlavně ti mladší se snaží dozvědět se o cestovateli Fričovi a o České republice co nejvíc. Někteří by se rádi učili česky a byli nadšení z učebnice češtiny a slovníků. Dovezli jsme jim i nějaké ukázky české klasické hudby, lidovek a také českou hymnu. Všechna ta hudba měla ohlas, dívky nám pak psaly, že by se na lidovou hudbu rády naučily tancovat… Také jsme jim do španělštiny volně přeložili písničku Ach synku synku, která se jim moc líbila. Udělali jsme to trochu didakticky, slova jsme s nadsázkou přizpůsobili potřebám, a tak je text nabádá ke správné péči o darované krávy. Mnozí indiáni s kravami neměli mnoho zkušeností, jejich obvyklou obživou je spíše rybolov. Pěstovat se v této pustině nedá téměř nic, takže dostatek dobytka je pro ně důležitý – ne že by ho jedli, chovají ho na prodej a ze získaných peněz si chtějí sami financovat základní potřeby vesnice, nechtějí být odkázáni na opakovanou pomoc zvenčí.
Indiáni si opravdu pomoci z Čech váží a je vidět, že jsou na svůj původ hrdí.

•  Z jakých prostředků se zmiňovaná pomoc poskytuje?

Jednak z prostředků od sponzorů, které sežene sdružení Checomacoco, a pak také částečně od Ministerstva zahraničí ČR, které uznalo Fričovy (respektive Hermíniny) potomky a jejich děti za české krajany. Takže ze stejných fondů, z kterých jsou podporovány například některé krajanské spolky či organizace.

•  A takovéto „klasické“ krajany jste při vaší cestě do Jižní Ameriky navštívili také? Je známo, že v jižní části oblasti Chaka, v Argentině, žije docela početná skupina potomků Moravanů.
 
Ano, to jsou zase děti těch, kteří sem přišli v období krize 30. let „za lepším“, nebo jak říkají „udělat Ameriku“. Doma pěstovali vinnou révu, tady pak místo toho bavlnu. Přesídlilo sem například hodně rodin ze známé vinařské obce Velké Bílovice. Dnes se však dá říct, že se mají lépe moravští vinaři, než argentinští zemědělci. V posledních letech zdejší Češi opět navázali styky s Bílovickými a podle možnosti se navštěvují. V Argentině jsme strávili týden a navštívili tam několik českých spolků. Ve městě Presidencia Roque Sáenz Peña například právě otevírali krajanské muzeum, kde jsou vystaveny památky na první české osídlence. I o potomcích těchto Čechů a Moravanů by se dalo dlouho mluvit, ale to už je spíše na jiný rozhovor.

•  Vrátíme se tedy ještě k našim indiánům v Paraguayi. Bude možné dozvědět se někde víc o vaší cestě za nimi?
Samozřejmě na internetových stránkách www.checomacoco.cz, ale i například na internetových stránkách Radia Praha (www.radio.cz) nebo ve vysílání Českého rozhlasu. Zájemce můžeme pozvat i na besedu s promítáním, kterou jsme si právě nyní dohodli. Mohou tedy přijít v pondělí 3. března od 17 hodin do Městské knihovně v Praze, kde v rámci cyklu besed Hovory bez hranic můžeme toto téma i podrobněji rozvinout. 



Převzato z Českého dialogu  01-02/2008