Jaroslav Volf: Hříbě

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Skončila základní škola a tenhle nohatý kluk odtud za­mířil do nedaleké střední školy, soustřeďující se na výtvarné schopnosti nových žáků, posud většinou pla­ní­cích během devíti ročníků školy základní.

 

V Tomášově případě tomu tak bylo díky péči jedné z učitelek, dobré ženy (pro níž by se v češtině jistě na­šel výstižnější jednoslovní název, ale teď mi nena­pa­dá), bohužel právě na výtvarnou výchovu. To­máše bě­hem školní docházky jen přehlížela, a v horším přípa­dě ještě srážela, protože nepocházel z nějaké umělec­ky renomované rodiny, pro onu dámu přijatelné, kde se nepochybně a naprosto automaticky rodí jen sa­mí géniové, Michelangelové po tuctech a da Vinciové po tunách.

 

Na Tomáše by se hodila přezdívka Hříbě (neboli slo­ženina ze dvou výstižných slov hřívkaběžec v je­diné osobě, čímž by byl skvěle charakterizován). Ti­chý a do sebe uzavřený plavovlasý kluk odmala navíc vynikal schopností jemné, až filigránsky jemné řezby do dřeva. Zprvu kapesním nožem, ale nikdy ne­měl rybičku, natolik si ho děda cenil, že vnuka neu­razil touhle klukovskou hračičkou, a daroval mu k ně­jakým narozeninám zprvu docela pěkný nůž s více že­lízky, ne ale takový, co se tváří, že je dílna na všech­no.

 

A zanedlouho ještě sadu řezbářských dlátek a pomů­cek, když viděl, jak se kluk činí a jak mu to jde. To­máš se v řezbě úplně našel, vkládal do ní ze sebe všechno, dřevo mu bylo zápisníkem, malířským plát­nem, mramorovým blokem sochaře. Mnoha spolu­žákům ze třídy vyřezal ze dřeva krásné talismany, ji­miž se kluci neskrývaně pyšnili, nosili je na krku na tenkém koženém řemínku pěkně jako vzácný přívěšek přes oblečení. Také kreslit dovedl Tomáš neméně vý­tečně, měl skvělý postřeh pro typické detaily a díky svěřenému nadání neměl problémy ani s vlastní tech­nikou malby či řezby.

 

Ovšem nepocházel z umělecky přijatelné rodiny.

 

Přibližně od dvanácti let začal pečlivě dbát o svůj ze­vnějšek, taková předzvěst puberty, nechal si narůst vlasy trochu delší, ale malebně plavá hřívka mu vždy zářila čistotou a byla vzorně rozčesaná na pěšinku uprostřed.

 

A když měl pocit, že je víc než přehlížen, převlékl se doma do trenýrek a trička, obul si běžecké botasky a vyběhl lehkým krokem do ulic, pak si dal pár kol okolo rozlehlého parku. Klusal rytmicky, vítr mu chla­dil hlavu, hřívka malebně povívala, a Hříbě takto aspoň symbolicky prchalo před nespravedlivým pře­hlížením.

 

Tady byl pánem dění, jeho štíhlé nohy se ukázaly jako mimořádně vhodné pro běh (v tomto období růstu ma­jí hříbata lehké kosti), a tak vychutnával metry a kilo­metry, které bez zvláštní námahy zvládal. Domů se vracel příjemně unavený, ne ale zadýchaný nebo zpo­cený, běh mu byl druhou přirozeností stejně jako kres­lení nebo řezbářství. Ale to vše věděl pořádně jenom on sám, a ve své skromnosti se o tom nešířil.

 

Na střední škole se pak tohle Hříbě stalo populární postavičkou právě svým běháním. Bez ohledu na po­časí, a ne že by si ráno nedokázal zorganizovat doma čas, vybíhal Tomáš z domu s aktovkou nebo baťůž­kem a klusem běžel do školy.

 

Nikdy nepřiběhl pozdě, v teplých měsících běhal v krátkých džínkách, jindy pak v dlouhých kalhotách a svetru, ale běhal i za mrazů nebo v dešti, takže právě tím se stal onou figurkou. Nebylo mnoho jedinců, kteří by v zimě po klouzajícím sněhu klusali v kozačkách a pěkně v zimníku do školy celý kilometr vzorným běžeckým stylem, kterému se nedalo nic vytknout, snad kromě toho oblečení.

 

Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kula­tou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klu­sání o třídu zábavnější.

 

Tomáš se na střední škole konečně uvolnil, stal tro­chu recesistou, a vychutnával, že tady může své kamarády a učitele trochu pobavit, a oni to berou a neshazují do propadla.

 

Nový zážitek, noví lidé, nové Hříbě.

 

Když mu střední škola končila, patřilo Hříbě mezi nejlepší studenty, jeho práce byly výborně hodnoceny, dostalo se mu zde zadostiučinění po letech přehlíživé­ho zadupávání jeho talentu do prachu onou dobrou ženou, sice s titulem akademickým, ale jinak tak mali­cherně malou, jak dovede být jen podobná kombinace neschopnosti a závisti vůči talentu od Boha. Ona ani její oblíbenci nic takového neměli, a proto jim byl To­máš solí v očích.

 

Když po několika letech mělo Hříbě první samo­stat­nou výstavu svého díla, ta dobrá žena už nežila a pa­trně by ji ani nepřežila.

 

Její urození oblíbenci se taktak živili řemeslnou gra­fikou pro komerční zakázky, o jejich vlastní tvorbu neměl nikdo zájem, a oni nebyli připraveni na to, že se o jejich genialitě může pochybovat. Danajský dar té dobré ženy se jim vymstil.

 

Naopak Tomášovi pomohl najít sebe sama a skvělí učitelé a profesoři na střední škole přitom působili ja­ko katalyzátor. Dobře vedli trochu zplanělého kluka, pomohli mu růst náročnými úkoly, a pokud mu něco vytýkali, bylo to z jejich strany vždy jasné, konkrétní, přesné a věcné. Tedy to, co ona dobrá žena nejen nedokázala, ale ani na to neměla. A tak proto v mlhavém nesouhlasu ceni­la zuby a drápy fiktivní odbornosti, jíž kromě řeme­slné rutiny ani náznakem nevládla.

 

Hříbě vyrostlo, lidsky i umělecky, přes trpkost pohany i závisti darovalo nejen svým rodičům i prarodičům radost z toho, co dokázalo navzdory nepřízni a mali­cherné zlobě.

 

Život si někdy na osudech jednotlivců zaskotačí.

 
Ukázka z připravované knihy "Malý klukopis" 

 Text Copyright © 2008 Jaroslav Volf    trilobit.studio@atlas.cz

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek
http://hermanek.info/reference/  http://hermanek.info/
http://navolnenoze.cz/prezentace/miloslav-hermanek/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2008.