Jaroslav Volf: Hříbě
Rubrika: Literatura – Zamyšlení
Skončila základní škola a tenhle nohatý kluk odtud zamířil do nedaleké střední školy, soustřeďující se na výtvarné schopnosti nových žáků, posud většinou planících během devíti ročníků školy základní. V Tomášově případě tomu tak bylo díky péči jedné z učitelek, dobré ženy (pro níž by se v češtině jistě našel výstižnější jednoslovní název, ale teď mi nenapadá), bohužel právě na výtvarnou výchovu. Tomáše během školní docházky jen přehlížela, a v horším případě ještě srážela, protože nepocházel z nějaké umělecky renomované rodiny, pro onu dámu přijatelné, kde se nepochybně a naprosto automaticky rodí jen samí géniové, Michelangelové po tuctech a da Vinciové po tunách. Na Tomáše by se hodila přezdívka Hříbě (neboli složenina ze dvou výstižných slov hřívka a běžec v jediné osobě, čímž by byl skvěle charakterizován). Tichý a do sebe uzavřený plavovlasý kluk odmala navíc vynikal schopností jemné, až filigránsky jemné řezby do dřeva. Zprvu kapesním nožem, ale nikdy neměl rybičku, natolik si ho děda cenil, že vnuka neurazil touhle klukovskou hračičkou, a daroval mu k nějakým narozeninám zprvu docela pěkný nůž s více želízky, ne ale takový, co se tváří, že je dílna na všechno.
A zanedlouho ještě sadu řezbářských dlátek a pomůcek, když viděl, jak se kluk činí a jak mu to jde. Tomáš se v řezbě úplně našel, vkládal do ní ze sebe všechno, dřevo mu bylo zápisníkem, malířským plátnem, mramorovým blokem sochaře. Mnoha spolužákům ze třídy vyřezal ze dřeva krásné talismany, jimiž se kluci neskrývaně pyšnili, nosili je na krku na tenkém koženém řemínku pěkně jako vzácný přívěšek přes oblečení. Také kreslit dovedl Tomáš neméně výtečně, měl skvělý postřeh pro typické detaily a díky svěřenému nadání neměl problémy ani s vlastní technikou malby či řezby. Ovšem nepocházel z umělecky přijatelné rodiny. Přibližně od dvanácti let začal pečlivě dbát o svůj zevnějšek, taková předzvěst puberty, nechal si narůst vlasy trochu delší, ale malebně plavá hřívka mu vždy zářila čistotou a byla vzorně rozčesaná na pěšinku uprostřed. A když měl pocit, že je víc než přehlížen, převlékl se doma do trenýrek a trička, obul si běžecké botasky a vyběhl lehkým krokem do ulic, pak si dal pár kol okolo rozlehlého parku. Klusal rytmicky, vítr mu chladil hlavu, hřívka malebně povívala, a Hříbě takto aspoň symbolicky prchalo před nespravedlivým přehlížením. Tady byl pánem dění, jeho štíhlé nohy se ukázaly jako mimořádně vhodné pro běh (v tomto období růstu mají hříbata lehké kosti), a tak vychutnával metry a kilometry, které bez zvláštní námahy zvládal. Domů se vracel příjemně unavený, ne ale zadýchaný nebo zpocený, běh mu byl druhou přirozeností stejně jako kreslení nebo řezbářství. Ale to vše věděl pořádně jenom on sám, a ve své skromnosti se o tom nešířil. Na střední škole se pak tohle Hříbě stalo populární postavičkou právě svým běháním. Bez ohledu na počasí, a ne že by si ráno nedokázal zorganizovat doma čas, vybíhal Tomáš z domu s aktovkou nebo baťůžkem a klusem běžel do školy. Nikdy nepřiběhl pozdě, v teplých měsících běhal v krátkých džínkách, jindy pak v dlouhých kalhotách a svetru, ale běhal i za mrazů nebo v dešti, takže právě tím se stal onou figurkou. Nebylo mnoho jedinců, kteří by v zimě po klouzajícím sněhu klusali v kozačkách a pěkně v zimníku do školy celý kilometr vzorným běžeckým stylem, kterému se nedalo nic vytknout, snad kromě toho oblečení. Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kulatou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klusání o třídu zábavnější. Tomáš se na střední škole konečně uvolnil, stal trochu recesistou, a vychutnával, že tady může své kamarády a učitele trochu pobavit, a oni to berou a neshazují do propadla. Nový zážitek, noví lidé, nové Hříbě. Když mu střední škola končila, patřilo Hříbě mezi nejlepší studenty, jeho práce byly výborně hodnoceny, dostalo se mu zde zadostiučinění po letech přehlíživého zadupávání jeho talentu do prachu onou dobrou ženou, sice s titulem akademickým, ale jinak tak malicherně malou, jak dovede být jen podobná kombinace neschopnosti a závisti vůči talentu od Boha. Ona ani její oblíbenci nic takového neměli, a proto jim byl Tomáš solí v očích. Když po několika letech mělo Hříbě první samostatnou výstavu svého díla, ta dobrá žena už nežila a patrně by ji ani nepřežila. Její urození oblíbenci se taktak živili řemeslnou grafikou pro komerční zakázky, o jejich vlastní tvorbu neměl nikdo zájem, a oni nebyli připraveni na to, že se o jejich genialitě může pochybovat. Danajský dar té dobré ženy se jim vymstil. Naopak Tomášovi pomohl najít sebe sama a skvělí učitelé a profesoři na střední škole přitom působili jako katalyzátor. Dobře vedli trochu zplanělého kluka, pomohli mu růst náročnými úkoly, a pokud mu něco vytýkali, bylo to z jejich strany vždy jasné, konkrétní, přesné a věcné. Tedy to, co ona dobrá žena nejen nedokázala, ale ani na to neměla. A tak proto v mlhavém nesouhlasu cenila zuby a drápy fiktivní odbornosti, jíž kromě řemeslné rutiny ani náznakem nevládla. Hříbě vyrostlo, lidsky i umělecky, přes trpkost pohany i závisti darovalo nejen svým rodičům i prarodičům radost z toho, co dokázalo navzdory nepřízni a malicherné zlobě. Život si někdy na osudech jednotlivců zaskotačí.
|
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek
http://hermanek.info/reference/ http://hermanek.info/
http://navolnenoze.cz/prezentace/miloslav-hermanek/
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Ondřej Suchý |
![]() |
Jiří Suchý |
![]() |
Ladislav Gerendáš |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
Jitka Molavcová |
![]() |
RNDr. Vladimír Vondráček |
![]() |
JUDr. Ivo Jahelka |