Jaroslav Vof: Bamsík

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Ten den poprchávalo, přece jenom už ta­dy podzim byl, ale dnešek měl se stát malým svátkem nejenom pro hol­čičku, která se teď vracela ze školky s ma­minkou. Maminka měla sice dešt­ník, ale dala jej rozevřený holčičce, která jej nad sebou ve větru nesla sta­tečně, ale nad maminku jej vytáhnout nedokázala. Právě přecházely přes ne­zastavěný plá­cek, kde si jindy kluci kopali, ale dnes byl opuštěný a mokré listí se třpytilo v mrholivém chladu dne.
 
Maminka uviděla nešťastníka dřív než holčička, ale šly k němu, jak tam tak bezmocně ležel na dešti v listí a jen če­kala, až si holčička všimne sama. Ta se pojednou překvapeně zarazila a postavi­la se s deštníkem nad poho­zeným ply­šovým medvídkem, zle zbě­dovaným a potrhaným, vyváleným, smutně zplihlým a zmoklým.
 
„Vezmeme ho domů, viď?“ zeptala se, ale maminka řekla vyhýbavě: „Radši ho tady nech, asi ho někdo ztratil a pak by ho nenašel.“ Holčička se tro­chu zarazila a měla dojem, jako by medvídek tichounce zanaříkal. „Tady by ho nikdo neztratil, tady jen věci vyhazují. Přece ho nenecháme, aby se o něho psi rvali. Nebo si s ním kluci kopali.“ Maminka neřekla už nic, jen vytáhla plastovou tašku a zbědované­ho medvídka do ní dala. Moc dobře vi­děla, že chudák už má za sebou zku­šenost jak s pejskaři a jejich miláčky, tak s kluky, kteří normálně jsou hodní, ale ve smečce dovedou nebez­pečně zdivočet.
 
Doma pak maminka opatrně med­vídka vyždímala a namydlenou hou­bičkou ho omyla z nejhoršího, šlo to docela snadno, byla to jenom rozblá­cená hlína. Pak ho osušila ručníkem a dala do kra­bice od bot a přikryla osuš­kou na ruce. Krabici postavila na židli a řekla holčičce, ať ho neruší, že se musí vyspinkat po tom všem, co pro­žil. Něco se jí vybavilo, když mu s úsměvem vysušovala napolo utržené ouško. Byla to výčitka přes desetiletí, kdy sama medvídkovi jako malá hol­čička ustřihla uši (nemohla mu přes ně navléci pletený čepeček pro panenky), co nyní umožnila prožít podobnou dětskou lásku k medvídkovi své holčičce?
 
Večer, kdy už holčička dávno spala, vza­la maminka potichu medvídka z krabice, dala ho do lehkého obalu na zip a jako jiné jemné věci pořádně medvídka vypra­la v pračce, ale tak, aby nijak neutrpěl. Vyšlo to báječně, medvídek byl ještě mnohem hezčí než se předtím zdálo a jistě teď už bude možné si s nám hrát bez nějakého rizika. Pak v náhlém potě­šení zatele­fonovala své mamince a řekla jí o novém přírůstku v rodině. Když té do­šlo, o co jde, řekla dceři, že jsou obě dvě blázni, když sbírají odhozené medvídky - vlastně máte být po kom, vždyť víš! dodala - zasmály se tomu a sama navrhla, že zítra přijde. Ještě se smluvily, co se dá s medvídkem udě­lat a babičku něco napadlo. Nechala si to ale pro sebe a jenom si pomyslela, jak se někdy schovaná věc hodí.
 
„Ale když se také pak najde!“ dodala po chvíli hledání, až ten poklad sku­tečně našla a za dobré paměti jej dala do taš­ky, pečlivě zabalený. Při hle­dání vzpomněla si na dědečka, který nežil už více jak rok: co ten by měl k tomu za bláznivé nápady, a kupo­divu – nebylo jí dnes při vzpomínce smutno jako jindy, na chvíli měla po­cit, že se děda co chvíli vrátí. „Když blázni, tak blázni!“ pomysle­la si doce­la vesele a prostřela pro něho na stůl talíř s příborem a sklenici. Po­prvé po roce pocítila u srdce zase ten hřejivý pocit, jako když se dříve něčemu spolu smáli...
 
Zítra odpoledne, když jí vnučka ukazovala čis­totou zářícího a vonícího medvídka, babič­ce neušlo, jak holčičce září oči. „Tak teď bude třeba mu také sešít tyhle šrámy, ale měl by se na něho ještě podívat pan doktor,“ řekla roztomile babička. Holčič­ka se na ni podívala chápavě a vážně, maminka se ale jenom nadechla, zkou­mavě se na babičku zahleděla – ta se na ni usmála očima pojednou dětsky jasný­ma a řekla holčičce: „Pojď, zajdeme za ním radši hned. Maminka má teď práci.“
 
Pan doktor nebyl udiven, jenom pře­kvapen, že holčička s takovým pa­cientem nepřišla sama, ale s babičkou – v duchu si pomyslel: “Staří lidé – malé děti!“ Ale vzal medvídka dovnitř, pak na chvíli zavolal babičku, a když mu řekla svůj nápad, usmíval se a zrak mu omlá­dl o hezkých pár desítek roků. Medvíd­kovi ovázal hlavu i s očima a čumáčkem. Tedy - oko měl jenom jedno a ještě to byl skleněný knoflík na očko. Holčičce řekl, že medvídek musí mít dva dny klid a v teple, ale že by pak měl být v pořádku. Potom mu bude holčička moci sama se­šít roztržené čelo a trhlinu na bříšku. „Přece to dokážeš, viď? Babička ti určitě poradí. A za týden s ním přijdeš ještě jednou na kontrolu!“ řekl jí povzbudivě a holčička jenom přikyvovala, nadšením nad svěřeným úkolem ani promluvit nemohla a oči jí zářily horlivostí.
 
Nazítří ráno přišla babička k nim, že bu­de u medvídka – ale ve skutečnosti byla hlavním účelem návštěva opraváře na se­řízení spo­ráku. Holčička byla klidná, medvídek bude v nejlepších rukách. Během do­poledne babička přišila med­vídkovi nová očka, ale ta pravá hně­dočerná, která kdysi koupila, když chtěla své holčičce sama ušít med­vídka, ale k tomu nedošlo, jak už se často v životě stává. Pak vyspravila bavlnkou stejné barvy medvídka všu­de, kde bylo třeba, vyjma těch dvou míst, určených panem doktorem, kte­rá musela počkat na holčičku. Nako­nec mu pozorně černou bavlnkou znovu vyšila čumáček - vyšlo to krásně, zavázala medvídkovi zase ob­vaz přes oči, ale předtím se na něho ještě jednou zblízka podívala svýma již ne zcela dobře vidoucíma očima a usmála se na něho, jako by byl její a ne její milované vnučky. Dokonce mu něco tiše prozpěvovala tak, jako zpí­vají maminky malým dětem - až za chvíli si uvědomila počet svých kříž­ků, ale usmívala se dál, medvídka za­se pěkně přikryla. Pozorně sesbírala odstřižky nití a bavlnky, zabalila je do papírku a dala do tašky.
 
Holčička pak doma odpoledne nadšeně hladila zafačovaného medvídka, babička se dozvěděla, že se jmenuje Bamsík, pro­tože se jí o něm v noci zdálo a tohle jméno jí medví­dek sám řekl. Tatínek byl právě při tom, když to říkala a jenom se usmíval – už něco věděl od maminky – a řekl jen tak nazdařbůh: „To jsi hodná holčička, že ses med­vídka ujala. Teď se jistě brzy uzdraví.“ V očích holčičky viděl odlesk zvláštní­ho jasu, ale ta již objala tatínka a řek­la mu tiše: „Nemohly jsme ho tam přece nechat, ještě by do něho kluci kopali. Ty přece také hraješ kopanou, ale že bys jako kluk do Bamsíka ne­kopnul, viď?“ Panečku, pocta jako hrom, ale on řekl překvapivě stejně ti­še a neče­kaně něžně: „To víš že ne, a dneska už vůbec ne, ale jsem moc rád, že to říkáš!“ Maminka s babičkou jim řekly: „Co si to tam šeptáte za tajemství, vy dva!“ – ale oni se jenom roze­smáli jako dvě děti a neprozra­dili jim nic.
 
Další den odpoledne byl malý svátek, holčička sama směla odvázat obvaz, chvilku se dívala v obdivném úžasu, oči jako víla Amálka, a pak jenom ne­věřícně vydechla: „Bam-sí-ku!“ Byla při tom jenom maminka a znovu se cítila být sa­ma holčičkou a prožívala tu krásu dět­ské radosti znova. Medví­dek byl pře­kvapivě krásný a kdo se na něho podí­val, začal se usmívat, tak půvabně byl kdysi navržen.
 
Zítra - za pomoci babičky - dala mu hol­čička na bříško kostkovanou zápla­tu a přišila, a podobně mu vyspravila i trhli­nu na čele. Obě se svorně ani ne­snažily záplaty zamaskovat, stejně by to nešlo, a tak to udělaly, jako by to byl záměr. Ste­hy byly dětsky neob­ratné, ale o to kou­zelněji se na med­vídkovi obě záplaty vyjí­maly. Pan doktor holčičku i medvídka pochválil a řekl jim, že už je úplně mimo nebez­pečí.
 
Za týden ukázala holčička medvídka ještě ve školce a byla moc ráda, když vi­děla, jak se učitelkám i dětem líbí. Domů pak šla s maminkou přes plá­cek, kde medvídka našly. Tady se dnes bujně proháněli pejsci a kluci, štěkali a pokři­kovali jeden přes druhého, až bylo těžko říci, kdo je kluk a kdo je pes. Nějaký pejsek přiběhl k nim a snad si chtěl hrát, ale holčička se lekla, že jí chce medvídka vzít. Pevně ho k sobě přitiskla a řekla: „Neboj se, Bamsíku, já tě nedám. Ne­dám!“
 
A to dodala s takovým důrazem, až se maminka podivila, kde se v její hol­čičce vzala náhle taková rozhodnost a na chvilku se musela otočit, aby holčička snad neviděla, že se směje. Holčička si naprosto vážně uvědomila svoji odpo­vědnost za opuštěného medvídka, kte­rého se právě tady ujala. Tedy proto její „nedám“ znělo úplně jinak, než když ně­kteří lidí říkají „nedám“ žebrákům, pro­sícím je poníženě o milodar.
 
A tak - od té doby - byl Bamsík členem rodiny. Když ho pak o váno­cích posadili pod stromeček, zářila mu očka v té svá­teční nádheře tak, jak už zářívají med­vídkům tam, kde jsou na ně hodní. Hol­čičce zářily oči tak, jako zářívají hol­čičkám, když prožívají velikou radost a pohnutí. Dospělým pak oči rozjasnily se též a byly zase na chvíli dětsky jasné a čisté, dokonce i ty babiččiny.
 
Po mnoha letech, kdy holčička už sa­ma měla vlastní holčičku, bydlel med­vídek u její maminky. Když se jí malá vnučka jednou zeptala, od kdy je s ní Bamsík, odpověděla jí na to babička upřímně a sr­dečně: „Milá zlatá, ten je s námi odjak­živa! Toho pamatovala už i moje ma­minka!“ A vděčně si vzpo­mněla na ni a na její tehdejší šťastný nápad s očima pro medvídka, tehdy ještě zuboženého, ale od oněch dnů dodnes krásného...
 
Vidíte, děti, jak velké věci mají své koře­ny v drobných věcech, ze kterých vyrůs­tají. Jak i taková malá dobra vytvářejí postupně dobro větší. Víte, ono to větší dobro je si­ce snadno vidět, ale bez těch malých by nikdy ne­vzniklo. Pamatujte na to, děti, a přiná­šejte všem také taková drobná dobra, ja­ké holčička přinesla Bamsíkovi a svým nejbližším, a ti jí to s láskou opláceli. A nezapomeňte také, že dobro není věc, ale kousek lidského srdce...


                                                                    Myslivecká

  Sedí Méďa na posedu,
vzal si s sebou kostku medu,
baťůžek má nadupaný
- prak, žaludy a kaštany!
 
Tiše ve tmě tady čeká,
na myslivce, na člověka,
co chce skolit živé zvíře.
Plyšák na frak dá té víře,
 
že je člověk tvorstvu pánem,
až bude prchat před ránem,
bez pušky zpět do hájovny
- Méďa bude bohorovný.
 
Měsíc svítí, noc je tichá,
Méďovi se krásně dýchá.
Vlhké vůně lesní krásy
spokojeně nasává si.
 
Půlnoc pryč - a pak za chvíli
něčí kroky tmou sem pílí.
Tu nastraží Méďa uši
(být to za dne, moc mu sluší).
 
Potichu však vyndá prak,
vloží kaštan - čeká tak,
myslivec z města Hříně
objeví se na mýtině.
 
Lidský stín se sílou v pušce
hlučně kráčí, a na mušce
rád by úlovek teď měl,
na posed však zapomněl.
 
Ještě krok a už ji dostal,
Méďa z praku kaštan poslal,
zaduněl jak buben právě,
když myslivce vzal po hlavě.
 
Ten se kvapně odtud béře,
les však nemá žádné dveře,
tak se motá v houští stromů,
kvapně hledá cestu domů.
 
Méďa se jen usmívá
- podívaná vábivá.
Uniformu zítra přec
čistit dal si myslivec.
 
Když se s Méďou někde vidí,
tak bez ohledu na lidi,
dělá, že ho nepoznává
- zvířátkům dá pokoj. Sláva!


Text Copyright © 2008 Jaroslav Volf
trilobit.studio@atlas.cz 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2008.