Jaroslav Vof: Bamsík
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Ten den poprchávalo, přece jenom už tady podzim byl, ale dnešek měl se stát malým svátkem nejenom pro holčičku, která se teď vracela ze školky s maminkou. Maminka měla sice deštník, ale dala jej rozevřený holčičce, která jej nad sebou ve větru nesla statečně, ale nad maminku jej vytáhnout nedokázala. Právě přecházely přes nezastavěný plácek, kde si jindy kluci kopali, ale dnes byl opuštěný a mokré listí se třpytilo v mrholivém chladu dne. Maminka uviděla nešťastníka dřív než holčička, ale šly k němu, jak tam tak bezmocně ležel na dešti v listí a jen čekala, až si holčička všimne sama. Ta se pojednou překvapeně zarazila a postavila se s deštníkem nad pohozeným plyšovým medvídkem, zle zbědovaným a potrhaným, vyváleným, smutně zplihlým a zmoklým. „Vezmeme ho domů, viď?“ zeptala se, ale maminka řekla vyhýbavě: „Radši ho tady nech, asi ho někdo ztratil a pak by ho nenašel.“ Holčička se trochu zarazila a měla dojem, jako by medvídek tichounce zanaříkal. „Tady by ho nikdo neztratil, tady jen věci vyhazují. Přece ho nenecháme, aby se o něho psi rvali. Nebo si s ním kluci kopali.“ Maminka neřekla už nic, jen vytáhla plastovou tašku a zbědovaného medvídka do ní dala. Moc dobře viděla, že chudák už má za sebou zkušenost jak s pejskaři a jejich miláčky, tak s kluky, kteří normálně jsou hodní, ale ve smečce dovedou nebezpečně zdivočet. Doma pak maminka opatrně medvídka vyždímala a namydlenou houbičkou ho omyla z nejhoršího, šlo to docela snadno, byla to jenom rozblácená hlína. Pak ho osušila ručníkem a dala do krabice od bot a přikryla osuškou na ruce. Krabici postavila na židli a řekla holčičce, ať ho neruší, že se musí vyspinkat po tom všem, co prožil. Něco se jí vybavilo, když mu s úsměvem vysušovala napolo utržené ouško. Byla to výčitka přes desetiletí, kdy sama medvídkovi jako malá holčička ustřihla uši (nemohla mu přes ně navléci pletený čepeček pro panenky), co nyní umožnila prožít podobnou dětskou lásku k medvídkovi své holčičce? Večer, kdy už holčička dávno spala, vzala maminka potichu medvídka z krabice, dala ho do lehkého obalu na zip a jako jiné jemné věci pořádně medvídka vyprala v pračce, ale tak, aby nijak neutrpěl. Vyšlo to báječně, medvídek byl ještě mnohem hezčí než se předtím zdálo a jistě teď už bude možné si s nám hrát bez nějakého rizika. Pak v náhlém potěšení zatelefonovala své mamince a řekla jí o novém přírůstku v rodině. Když té došlo, o co jde, řekla dceři, že jsou obě dvě blázni, když sbírají odhozené medvídky - vlastně máte být po kom, vždyť víš! dodala - zasmály se tomu a sama navrhla, že zítra přijde. Ještě se smluvily, co se dá s medvídkem udělat a babičku něco napadlo. Nechala si to ale pro sebe a jenom si pomyslela, jak se někdy schovaná věc hodí. „Ale když se také pak najde!“ dodala po chvíli hledání, až ten poklad skutečně našla a za dobré paměti jej dala do tašky, pečlivě zabalený. Při hledání vzpomněla si na dědečka, který nežil už více jak rok: co ten by měl k tomu za bláznivé nápady, a kupodivu – nebylo jí dnes při vzpomínce smutno jako jindy, na chvíli měla pocit, že se děda co chvíli vrátí. „Když blázni, tak blázni!“ pomyslela si docela vesele a prostřela pro něho na stůl talíř s příborem a sklenici. Poprvé po roce pocítila u srdce zase ten hřejivý pocit, jako když se dříve něčemu spolu smáli... Zítra odpoledne, když jí vnučka ukazovala čistotou zářícího a vonícího medvídka, babičce neušlo, jak holčičce září oči. „Tak teď bude třeba mu také sešít tyhle šrámy, ale měl by se na něho ještě podívat pan doktor,“ řekla roztomile babička. Holčička se na ni podívala chápavě a vážně, maminka se ale jenom nadechla, zkoumavě se na babičku zahleděla – ta se na ni usmála očima pojednou dětsky jasnýma a řekla holčičce: „Pojď, zajdeme za ním radši hned. Maminka má teď práci.“ Pan doktor nebyl udiven, jenom překvapen, že holčička s takovým pacientem nepřišla sama, ale s babičkou – v duchu si pomyslel: “Staří lidé – malé děti!“ Ale vzal medvídka dovnitř, pak na chvíli zavolal babičku, a když mu řekla svůj nápad, usmíval se a zrak mu omládl o hezkých pár desítek roků. Medvídkovi ovázal hlavu i s očima a čumáčkem. Tedy - oko měl jenom jedno a ještě to byl skleněný knoflík na očko. Holčičce řekl, že medvídek musí mít dva dny klid a v teple, ale že by pak měl být v pořádku. Potom mu bude holčička moci sama sešít roztržené čelo a trhlinu na bříšku. „Přece to dokážeš, viď? Babička ti určitě poradí. A za týden s ním přijdeš ještě jednou na kontrolu!“ řekl jí povzbudivě a holčička jenom přikyvovala, nadšením nad svěřeným úkolem ani promluvit nemohla a oči jí zářily horlivostí. Nazítří ráno přišla babička k nim, že bude u medvídka – ale ve skutečnosti byla hlavním účelem návštěva opraváře na seřízení sporáku. Holčička byla klidná, medvídek bude v nejlepších rukách. Během dopoledne babička přišila medvídkovi nová očka, ale ta pravá hnědočerná, která kdysi koupila, když chtěla své holčičce sama ušít medvídka, ale k tomu nedošlo, jak už se často v životě stáv  á. Pak vyspravila bavlnkou stejné barvy medvídka všude, kde bylo třeba, vyjma těch dvou míst, určených panem doktorem, která musela počkat na holčičku. Nakonec mu pozorně černou bavlnkou znovu vyšila čumáček - vyšlo to krásně, zavázala medvídkovi zase obvaz přes oči, ale předtím se na něho ještě jednou zblízka podívala svýma již ne zcela dobře vidoucíma očima a usmála se na něho, jako by byl její a ne její milované vnučky. Dokonce mu něco tiše prozpěvovala tak, jako zpívají maminky malým dětem - až za chvíli si uvědomila počet svých křížků, ale usmívala se dál, medvídka zase pěkně přikryla. Pozorně sesbírala odstřižky nití a bavlnky, zabalila je do papírku a dala do tašky.Holčička pak doma odpoledne nadšeně hladila zafačovaného medvídka, babička se dozvěděla, že se jmenuje Bamsík, protože se jí o něm v noci zdálo a tohle jméno jí medvídek sám řekl. Tatínek byl právě při tom, když to říkala a jenom se usmíval – už něco věděl od maminky – a řekl jen tak nazdařbůh: „To jsi hodná holčička, že ses medvídka ujala. Teď se jistě brzy uzdraví.“ V očích holčičky viděl odlesk zvláštního jasu, ale ta již objala tatínka a řekla mu tiše: „Nemohly jsme ho tam přece nechat, ještě by do něho kluci kopali. Ty přece také hraješ kopanou, ale že bys jako kluk do Bamsíka nekopnul, viď?“ Panečku, pocta jako hrom, ale on řekl překvapivě stejně tiše a nečekaně něžně: „To víš že ne, a dneska už vůbec ne, ale jsem moc rád, že to říkáš!“ Maminka s babičkou jim řekly: „Co si to tam šeptáte za tajemství, vy dva!“ – ale oni se jenom rozesmáli jako dvě děti a neprozradili jim nic. Další den odpoledne byl malý svátek, holčička sama směla odvázat obvaz, chvilku se dívala v obdivném úžasu, oči jako víla Amálka, a pak jenom nevěřícně vydechla: „Bam-sí-ku!“ Byla při tom jenom maminka a znovu se cítila být sama holčičkou a prožívala tu krásu dětské radosti znova. Medvídek byl překvapivě krásný a kdo se na něho podíval, začal se usmívat, tak půvabně byl kdysi navržen. Zítra - za pomoci babičky - dala mu holčička na bříško kostkovanou záplatu a přišila, a podobně mu vyspravila i trhlinu na čele. Obě se svorně ani nesnažily záplaty zamaskovat, stejně by to nešlo, a tak to udělaly, jako by to byl záměr. Stehy byly dětsky neobratné, ale o to kouzelněji se na medvídkovi obě záplaty vyjímaly. Pan doktor holčičku i medvídka pochválil a řekl jim, že už je úplně mimo nebezpečí. Za týden ukázala holčička medvídka ještě ve školce a byla moc ráda, když viděla, jak se učitelkám i dětem líbí. Domů pak šla s maminkou přes plácek, kde medvídka našly. Tady se dnes bujně proháněli pejsci a kluci, štěkali a pokřikovali jeden přes druhého, až bylo těžko říci, kdo je kluk a kdo je pes. Nějaký pejsek přiběhl k nim a snad si chtěl hrát, ale holčička se lekla, že jí chce medvídka vzít. Pevně ho k sobě přitiskla a řekla: „Neboj se, Bamsíku, já tě nedám. Nedám!“ A to dodala s takovým důrazem, až se maminka podivila, kde se v její holčičce vzala náhle taková rozhodnost a na chvilku se musela otočit, aby holčička snad neviděla, že se směje. Holčička si naprosto vážně uvědomila svoji odpovědnost za opuštěného medvídka, kterého se právě tady ujala. Tedy proto její „nedám“ znělo úplně jinak, než když někteří lidí říkají „nedám“ žebrákům, prosícím je poníženě o milodar. A tak - od té doby - byl Bamsík členem rodiny. Když ho pak o vánocích posadili pod stromeček, zářila mu očka v té sváteční nádheře tak, jak už zářívají medvídkům tam, kde jsou na ně hodní. Holčičce zářily oči tak, jako zářívají holčičkám, když prožívají velikou radost a pohnutí. Dospělým pak oči rozjasnily se též a byly zase na chvíli dětsky jasné a čisté, dokonce i ty babiččiny. Po mnoha letech, kdy holčička už sama měla vlastní holčičku, bydlel medvídek u její maminky. Když se jí malá vnučka jednou zeptala, od kdy je s ní Bamsík, odpověděla jí na to babička upřímně a srdečně: „Milá zlatá, ten je s námi odjakživa! Toho pamatovala už i moje maminka!“ A vděčně si vzpomněla na ni a na její tehdejší šťastný nápad s očima pro medvídka, tehdy ještě zuboženého, ale od oněch dnů dodnes krásného... Vidíte, děti, jak velké věci mají své kořeny v drobných věcech, ze kterých vyrůstají. Jak i taková malá dobra vytvářejí postupně dobro větší. Víte, ono to větší dobro je sice snadno vidět, ale bez těch malých by nikdy nevzniklo. Pamatujte na to, děti, a přinášejte všem také taková drobná dobra, jaké holčička přinesla Bamsíkovi a svým nejbližším, a ti jí to s láskou opláceli. A nezapomeňte také, že dobro není věc, ale kousek lidského srdce... Myslivecká Sedí Méďa na posedu, vzal si s sebou kostku medu, baťůžek má nadupaný - prak, žaludy a kaštany! Tiše ve tmě tady čeká, na myslivce, na člověka, co chce skolit živé zvíře. Plyšák na frak dá té víře, že je člověk tvorstvu pánem, až bude prchat před ránem, bez pušky zpět do hájovny - Méďa bude bohorovný. Měsíc svítí, noc je tichá, Méďovi se krásně dýchá. Vlhké vůně lesní krásy spokojeně nasává si. Půlnoc pryč - a pak za chvíli něčí kroky tmou sem pílí. Tu nastraží Méďa uši (být to za dne, moc mu sluší). Potichu však vyndá prak, vloží kaštan - čeká tak, až myslivec z města Hříně objeví se na mýtině. Lidský stín se sílou v pušce hlučně kráčí, a na mušce rád by úlovek teď měl, na posed však zapomněl. Ještě krok a už ji dostal, Méďa z praku kaštan poslal, zaduněl jak buben právě, když myslivce vzal po hlavě. Ten se kvapně odtud béře, les však nemá žádné dveře, tak se motá v houští stromů, kvapně hledá cestu domů. Méďa se jen usmívá - podívaná vábivá. Uniformu zítra přec čistit dal si myslivec. Když se s Méďou někde vidí, tak bez ohledu na lidi, dělá, že ho nepoznává - zvířátkům dá pokoj. Sláva! |
Text Copyright © 2008 Jaroslav Volf
trilobit.studio@atlas.cz
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Krůta |
 |
Vladimír Just |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Markovič |
 |
Blanka Kubešová |