Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (2)
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Už chtějí ten článek, pane Čapku... (2) Pro Pozitivní noviny připravuje Jaroslav Volf  Tak se nám ta historie nějak opakuje. Jako si zdatný sklerotik vybavuje události a reakce na ně z dob dřívějších (a přitom neví, kam si před minutou odložil brýle), tak i historie někdy vidí současnost rozmazaně, nejasně a někdy ji není schopna pořádně chápat. My, lidé, začasto jsme na tom stejně. A přitom, jak údajně pravila mademoiselle Bertin, módistka Marie-Antoinetty, když omlazovala některý ze svých dřívějších výtvorů: „Skutečně nové je jenom to, na co už se zapomnělo.“ Historická paměť nebo historická skleróza? Karel Čapek se nestihl stát sklerotikem a jeho publicistické dílo neprávem se tísní ve stínu obecně známých „trháků“ R.U.R. - Bílá nemoc- Matka. Jistý podíl na tomto stavu (ne)znalosti má i škola. Zkusme si v tomto cyklu postupně připomenout několik vybraných textů, zažijme spolu též radost z objevení toho, co tu někdy už bylo. I určité zklidnění nad tím, že nejen vším špatným je vinna až současná doba. |
| Karel Čapek: Úhor Je slušno čas po čase, zejména v den výroční, si vzpomenout v dobrém, co bylo uděláno; vždycky zůstane nějaká hromádka toho, co trvá a počítá se k dobrému této republice a nám všem; za osm let let těch osm hromádek vydá už pořádnou kupu. Měl by se vyskytnout, kdo by nám kus po kuse, ničeho nezapomínaje, připamatoval, co všechno jsme dostali, jaké všeliké a hojné zákony, svobody, instituce, řády, výhody, smlouvy, úpravy, dodatky, ústavy, úřady, požitky, reformy a jak se to všechno jmenuje. Obyčejně zapomínáme jedno pro druhé; je toho odhlasováno tolik, že skoro ztrácíme přehled. Pravděpodobně je v tom všem veliký kus pokroku; snad je ho naděláno víc než za ta léta jinde. Ale teď se podívejme, co všechno po člověku zůstává; nejsou to jenom jeho činy. Po tátovi v rodině nezůstane jen to, co vydělal, ale i to, jak se choval, jak byl živ, jaký řád dal všemu, co dělal. Po politicích nezůstávají jen zákony. Které odhlasovali, ale i zvyky, které vtiskli svému konání. Ani se nebudu řečnicky ptát, je-li úroda našich politických zvyků stejně vydatná jako úroda našich politických činů; je to úhor. Každý politický skutek, který se stal, je možno chválit nebo aspoň po nějaké stránce hájit; ale myslím, že by se žádný z našich politiků neuvolil být advokátem našich politických zvyků. Nanejvýš by začal něco omluvně povídat, že jsme mladá demokracie, že teprve začínáme, že jsme ještě nevytvořili pevných norem a kdesi cosi. Jenže to právě není žádná omluva. Začátek není tak těžký proto, že je to začátek, nýbrž proto, že je strašně závazný. Začínat není těžké; těžké je začínat pořádně. Přestaňme se už omlouvat tím, že jsme mladá demokracie; nespadli jsme přece v roce osmnáctém do střední Evropy odněkud z kosmických mlhovin. Neodvolávejme se pořád na dětské nemoci; viděl jsem už hromadu našich politických lidí, ale žádný z nich mi nepřipomíná malé a nevinné robátko podrobené božci nebo spalničkám. Dětské nemoci jsou velmi trapné, konstatujeme-li je u dospělých a vážných mužů. I když říkáme, že naše demokracie je v plenkách, neznamená to, že pan poslanec X je v plenkách nebo že pan Y ještě není vázán ohledy, které již platí pro gentlemany od šesti let nahoru. Nás stát je sice mladý, ale lidé, kteří se v něm nejvíce ohánějí, nejsou většinou nápadně mladí. Můžeme omlouvat poměry, ale nemůžeme omlouvat lidi. Poměry celkem za nic nemohou, ale lidé mohou za poměry, které jsou. Dejme tomu, vychází u nás tiskovina, která by všude ve světě byla bez okolků považována za petrolejnictví. Takové věci vycházejí všude; ale je naší domácí zvláštností, že tento oplzlý tisk vychází v tiskárně, která má správní radu, v jejímž čele sedí politik, bývalý ministerský předseda a vůdce strany. Je prostě úžasné (abych užil oblíbeného rčení dotyčného politika), že tento mladý muž a jeho okolí si neuvědomují společenskou nemožnost, které se dopouštějí. Je prostě úžasné, jaká nejistota nebo ledabylost je u nás ve věcech osobní odpovědnosti. A „to volá k pánubohu“, jak málo záleží veřejně činným lidem na tom, zadají-li si trochu a s kým. Nebo propukne aféra, v jejímž průběhu se ukáže, že hlavní osoba lže jako cikán. I to se může přihodit kdekoliv; ale troufám si říci, že nikde ve světě by se nemohlo stát, že by osoba chycená při lži nebyla - třeba mlčky a diskrétně - odsunuta ze společenského dosahu, jak žádá samo milosrdenství. Všude ve světě by každý slušný člověk považoval za samozřejmé, že z takového usvědčení plynou jisté neodvratné důsledky. Jen velmi nečisté plebejství se může tvářit, že to nic není; a jen naprostý a zrovna nemalý nedostatek zvykového kodexu může způsobit, že lidé normálních instinktů ztrácejí v politice měřítka, bez kterých by se v soukromém životě nemohli obejít. Takto bychom mohli probrat snad všechny politické aféry, kravály, konflikty a polemiky; všude bychom - vedle meritorní stránky -našli tu podivnou nejistotu, jek se má na věci reagovat z hlediska obyčejné zvykové slušnosti. Bohudík, není u nás sice anarchie ve veřejných řádech; ale zato je u nás anarchie ve veřejných zvycích. Lidé, kteří okřikli žurnalisty útočící na presidenta, okřikovali presidenta, když na útoky řekl své námitky. Nevoláme tu po censuře policejní, nýbrž po daleko bezpečnější a přísnější censuře zvykové. Senát chce suspendovat svého předsedu ne proto, že by konal špatně svůj úřad, nýbrž proto, že není z dočasné většiny, a přesto, že o jeho úřadě byla učiněna jakási smlouva; nikdo se v tu chvíli neptal, jaký nemožný zvyk by tím byl instalován. Špatné zvyky jsou horší než špatné zákony; špatný zákon se může kdykoliv zrušit nebo novelizovat, ale špatné zvyky trvají a nedají se zrušit nějakým hlasovacím prostocvikem. To znamená, že máme být neobyčejně úzkostliví ve všem, co se může stát zvykem. Generál z čehosi obviněný se neobrací k vojenským instancím, nýbrž do novin; a ty noviny nenapadne, jaký povážlivý zvyk nekázně tím zavádějí. Vůbec noviny jsou vedle parlamentu zrovna rezervací špatných zvyků. Novinářské polemiky, novinářská nevážnost k pravdě a novinářská neslušnost jsou asi tak tou nejhorší ukázkou móresů, kterou náš život poskytuje. Drzost, neloajálnost, anonymita, která vylučuje osobní odpovědnost, ochota obrátit na čtyráku, mstivost, otrocká závislost - hledejte, kde mezi lidmi byste našli horší návyky než na těch potištěných papírech, které denně vykonávají nějaký vliv na tak zvané veřejné mínění. Ale veřejné mínění je celkem bublina; povážlivější jsou zvyky, které se takto šíří. V posledních měsících jsme mohli skoro s hrůzou měřit úroveň politických zvyků; nestačí-li tyto zkušenosti k tomu, abychom se otřásli a počali to zkoušet s nápravou, pak nám bude snad jenom zažít věci ještě ostudnější. Náprava, to se lehko řekne; ale rádi bychom věděli, jak do ní. Po mém není jiné cesty než jedna velice stará; starat se víc o to, co se sluší a co se nesluší. Nespadli jsme z nebeských mlhovin, ale vyrostli jsme jsme skoro všichni zdola; řekněme si upřímně, že celkem jsme národ povýšenců. Opustili jsme zvykový řád lidového života, ane nenavykli jsme si řádu jinému; z našich lakýrek čouhá onuce. Není to hanba být povýšencem, ale zavazuje to k velké přísnosti k sobě a k velmi živému vědomí, že si máme dát na sebe a své chování obzvláštní pozor. Musíme být dvojnásob opatrní, protože jsme v podstatě nejistí; příliš lehko něco ztrácíme: buď vlastní hrdost, nebo slušnost k druhým. Sedli jsme k tvoření reforem a zákonů, ale přitom jsme zapomněli na stejně podstatnou věc: na tvoření zvyků; chcete-li to slovo, tedy na tvoření tradicí. A je-li před námi jen pár dnů klidu nebo čekání, použijme jich k tomu, abychom revidovali své zvyky. 28.října 1926 |
 Poznámka autora PN: Netřeba se opakovat rozmělňováním Čapkova textu komentářem. Snad jen toto: dnes se nejedná jen o tisk, ale o další média či „masmédia“ (že by zkratka pro „masírovací média“?), o touhu po senzaci, konkurenci na trhu informací. Nicméně i nadále se jedná o živení zvykové spodiny populace, která - jak vidno - nemá nic společného s dosaženou materiální úrovní života. Dnešní povýšenci mají ovšem též své výhody, sláma do lakýrek pro V.I.P. se může dovážet i z vyspělejších zemí, případně i mírně obnošená, takový zvykový „second hand“. Primitiv - to zní hrdě, protože má mnohé příklady zvenčí. Ale hrubost, křiváctví, drzost a lhářství nemusí mít vždy jen podobu zjevného buranství, to lze dělat i pod zdánlivě kultivovanou maskou a ve fraku. A zejména při napadání svého soka promlouvá o sobě napadající víc než kdy jindy - zpravidla podle úsloví „zloděj křičí chyťte zloděje!“ - a k tomu volí i patřičnou formu „projevu“. Neberme všechno, co nám politici servírují, začněme třeba hned u nedostatku elementární slušnosti a trochu se to probere. Nevěřím, že ten, kdo má nějaký přínosný program nebo zájem věci řešit ve prospěch celku, uchýlí se k těmto metodám: ať slovem, gestem či skutkem. Text Karla Čapka je D.P. (Domain Public) Úvodní text a poznámka Copyright © 2009 Jaroslav Volf Na žádost autora nebyl text upravován. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Josef Fousek |
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Krůta |