- Pocta jubilantovi
„Roku 1805 - v městě Odense - v ubohém pokojíku žili mladí novomanželé, zamilovaní do sebe až za kraj světa. On byl jen dvaadvacetileté švícko, však povahou vskutku básníkem byl - ona byla jen o málo starší, neznala ani život ani svět a jediným jejím majetkem bylo ryzí srdce. Manžel teprve nedávno stal se z tovaryše mistrem a vlastníma rukama zhotovil si jak vybavení pro dílničku tak i svatební jejich lože. Pravda, na tu postel padly trámky i prkna z katafalku, na němž nedávno byla při pyšné smuteční pompě vystavena  rakev s ostatky hraběte Grampe. Na některých prknech byly z jedné strany ještě nalepené pásy černého sukna a tak připomínaly někdejší jejich uplatnění. Ale místo těla hraběte zahaleného krepem a obklopeného planoucími svícemi, leželo na téhle bizarní posteli dne 2.dubna 1805 živé, plačící dítě a byl jsem to já, Hans Christian Andersen“ -
- Takže už víme, o koho jde - nebude patrně mnoho lidí, nejen u nás - kdož by neznali aspoň jednu jeho pohádku. Pohádkami tento Mistr stal se velice oblíbeným, ale pohádky jako takové jsou jen malou částí jeho literárního díla. V letošním roce proběhly oslavy 200.výročí jeho narození po celém světě a postavy z jeho pohádek začasto ožívaly v inscenacích pro děti - Císařovy nové šaty, Pasáček vepřů a další z nejznámějších. U nás ještě dobíhá putovní výstava jubileu věnovaná, některá nakladatelství opětovně vydala osvědčené výbory pohádek v někdejších překladech, a tím jen pomáhají konservovat názor o Andersenovi - pohádkáři.
-
- Není to však pohled úplný a Mistrovi do značné míry křivdí. On sice tak začínal, první knižní vydání se jmenovalo „Příběhy dětem vyprávěné“, ale už i v nich byly takové, co ke klasickým pohádkám měly daleko. Následující knižní vydání - tak jak v tvorbě postupoval, už vycházely pod lakonickým názvem „Příběhy“, ty děti se z toho vypařily - což nechceme jaksi na vědomí vzít. Některé příběhy klidně mohou zaujmout děti, jiné pak děti hloubavější, některé pak jsou pro čtenáře zralého již věku, jenž si je v hlavě srovná. A nejsou to dílka ledajaká: ona kombinace básníka, filosofa, malíře a věčného dítěte - tím vším Andersen byl po celý svůj život - již předznamenává kvalitu textů i jejich zaměření.
-
- Andersen byl bytost pozoruhodná, nehodlám se zabývat tolik frekventovanými detaily jako „velikost bot“ apod., jak mnozí badatelé rádi činí. Jeho dílo je prozářeno Láskou ke všem bytostem, o nich píše, ať jsou to lidé, zvířata, věci. Nikde v jeho díle nenašel jsem příkrý odsudek jím vyslovený - postavy jeho dějů tak občas činí. Snad jediná je výjimka v příběhu „Bőrglumský biskup a jeho družina“, kde po krvavém zúčtování s tímto loupeživým hodnostářem Andersen neprojeví lítost ale ani zadostiučinění, pouze o skutku tom píše jako o faktu. Doznění nechá na čtenáři.
-
- Ano, Andersen má ke svým čtenářům obrovskou důvěru, snad větší než k sobě samotnému - nepodává jim svá sdělení, někdy velice hutná a zásadní zbytečně po lopatě, netroubí morálku na všechny strany jako jiní, až ji tím znehodnocují. Jeho Láska k bytostem je hluboká a prožívaná, není v ní literární faleš, i přes konkrétní dobové kulisy a kostýmy či jména a místa je nadčasová. V tom se velice liší od plejády jiných autorů, stejně jako tím, že odvažuje se jít k nejchudším a nejubožejším s Láskou a důvěrou, nepitvá se v jejich bolestech jako mistrovsky činí Dostojevskij či Dickens, ale vezme nás s sebou prožít větší či menší část jejich údělu, až tají se dech. V jeho díle nelze pevně vymezit hranice mezi realitou a fikcí, mezi bděním a snem - tím se od obou jmenovaných mistrů péra výrazně odlišuje.
-
- Andersen ale zároveň velmi dobře chápe prvky symboliky vyjádření a mystiky, a nenápadně je ve svém díle používá, čímž tvoří je vícevrstvé - každý si pak z textu vezme, na co má, aniž se cítí ochuzen o to, na co nemá. To není tak jednoduché a samozřejmé, jak nás pozdější „přemoudřelí“ autoři přesvědčují ve svých knihách, zpravidla velmi nečtivých.
-
- Je to tedy celý souhrn vlastností dánského Mistra, netoliko péra a papíru, který mu právem i s odstupem času dává za pravdu. Čtenáři - možná nevědomky - oceňují jeho důvěru v ně samé, jíž u jiných autorů necítí, byť mají náměty „senzačnější“. Opět se jen potvrzuje pravidlo, že jen to, co srdcem bylo psáno, má hodnotu trvalou. Hans Christian „Jubilant“ Andersen je toho zářným příkladem. Buďme vděčni tomu, že nám byl dán - tento nadčasový Dán, jehož osoba i dílo hranice překračují snadno a neustále. Přesvědčeme se o tom sami, proberme knihovny, půjčujme si různá vydání, navštivme knihkupectví, veřejné knihovny. Jen málokdo bude litovat...
Drahý Mistře, dík!
|
