NÁMĚSTÍ TOPOLŮ
Z moderních náměstí je ovšem mimořádně okouzlující Piazza del Popolo. V povědomí turistů vzniká dojem, že název náměstí je odvozen od latinského slova „popolo“ čili lid. Pravda, jak praví znalci, je jiná. Jméno je totiž odvozeno od jiného latinského pojmu „populus“ čili topol. Topol údajně rostl na místě Neronova hrobu, kterého prý pochovali právě zde. Varianty jsou dvě: buď byl hrob rovnou na dnešním náměstí, nebo na nedalekém vršku zvaném Pincio. Nero, jeden z největších mizerů prvního století našeho letopočtu, který údajně nechal podpálit i Řím, o vraždění křesťanů ani nemluvě, byl jednou z těch osobností, které v dějinách straší vždycky. Za života i ve vzpomínkách. Římané údajně potkávali Neronova ducha ještě před tisíci lety a spisovatel Stendhal nám o tom zanechal toto písemné sdělení: „Kolem roku 1099 jakýsi vtipný muž postrašil římský lid zjevením Neronova ducha, pouhých tisíc třicet a jeden rok po jeho smrti. Ukrutný císař, pohřbený v rodinné hrobce na dnešním Pinciu, rád se v noci zjevoval a strašil živé. V té době patrně lidé nedělali velký rozdíl mezi zlým duchem a římským císařem, pronásledovatelem křesťanů. Proto honem postavili pěkný kostel, v němž právě jsme, a poděšený Nero se už neobjevil.“
Oním kostelem, v němž se Stendhal zastavil, je chrám P. Marie, jak jinak „del Popolo“. Zvenku nenápadná stavba, uvnitř ovšem galerie. Jak jsme již viděli na jiném místě, to je ono historické mimikry: chudá fasáda neláká neznalého ničemu, aby právě za ní hledal bohatství. A přece tady najdete dva obrazy, které maloval Caravaggio: Obrácení sv. Pavla a Ukřižování sv. Petra. Jednu z kaplí realizovali podle plánů Raffaela, který tu vytvořil cosi jako dvojnásobný chrám: kostel v kostele. Na sochařské výzdobě se podílel i Bernini. Kaple byla uřčena pro jednoho z velkých znalců umění, skoro rozmařilce a bankéře Agostina Chigiho. Historici vyprávějí, že to byl právě tento muž, který královně římských kurtizán postavil tak nádherný palác, že si španělský vyslanec v těchto prostorách nemohl odplivnout jinam než do tváře šeredného lokaje. Omluvil se slovy: „Odpusť, ale není tady nic ošklivějšího než tvůj obličej.“ To byla rubová stránka renesančních časů. Velká díla podivně kontrastovala s vládou Borgiů. Alexandr VI., otec několika dětí, začal manipulovat jedem a dýkou, jakmile se uchopil tiáry. Pravděpodobně ještě předtím, než se stal papežem. Kateřina Medicejská připravila vraždění hugenotů v Bartolomějské noci, anglický Jindřich III. nechal vynést 70 tisíc rozsudků smrti nad všemi, kdo odmítali přísahat Jeho veličenstvu jako hlavě anglikánské církve. Do čela španělské inkvizice byl postaven Tomáš Torquemada... Inu člověk, který by si chtěl vybrat ideální časy, by si hned tak nevybral. Když tu již padlo jméno Alexandra VI. Borgii, je třeba připomenout, že ve zdejším chrámu P.Marie se nalézá náhrobek ženy, Vannozzy Caetani, která porodila zhýralému papeži dvě děti nedobré pověsti – Cesareho a Lucrezii. Je tu i náhrobek dalšího syna papeže Alexandra VI., Juana. Vidíme tu však i okouzlující díla. Zpravidla vídáváme na rakvích králů strnulé podobizny důstojných nebožtíků. Plastiky znázorňují hrdinskou odevzdanost umírajících anebo dramatické barokní křeče trpících. Tady, na náměstí Popolo jsou renesanční hroby dvou kardinálů – Girolama Bassa della Rovera a Ascania Sforzy. Místo spících postav tu vidíme dvě postavy ležící na boku, s hlavou podloženou paží, jako by si ještě s vámi vyprávěli, než si hodí posledního šlofíka. Ujišťuji vás, že tihle dávno mrtví dávají najevo, že se jim umírat moc nechce, a když už, tak žádné strachy! Mimochodem celý chrám má v dnešní podobě renesanční ladění, které mu dal v 15. století (mezi lety 1472-1477) architekt Bramante, nikdo jiný než první z dlouhé řady architektů svatopetrského chrámu. Náměstí je tu ovšem nádherné. Najdete tu všechno, co si lze přát. Na jedné straně stojí brána, Porta del Popolo, okázalý vstup do historické části města. Za ní jezdí tramvaje po Via Flaminia kamsi k mostu Milvio... Druhou stranou míří brána k náměstí a k slavnému korzu; tzv. Corso byla třída, na níž se pořádávaly i dostihy. Dnes touto půvabnou ulicí dohlédnete až k bělostnému psacímu náčiní památníku Viktora Emanuela II. Pak jsou na náměstí kašny, a hned tři. Uprostřed stojí celkem 36 a půl metru vysoký obelisk, který byl vytvořen již 1300 let před Kristem pro chrám v Heliopoli. Císař Augustus na záměry egyptských faraonů nedal. Obelisk s přenádhernými hieroglyfy, které vyprávějí o životě Ramsese II., skončil nejprve v Cirku Maximu a od roku 1589 je na tomto náměstí. V minulém století jej jenom obklopili lvi. Pak je tu ještě dvojice fontán po stranách, Neptunova a Romina fontána, a dva další chrámy, které jakoby střežily po obou stranách ulici Corso. Jsou to dvojčata tak trochu vzdáleně připomínající klidným průčelím a kupolí chrám sv. Františka u Karlova mostu. Podílela se na nich samá slavná jména: Rainaldi, Bernini i Fontana. Když už jsme tady, doporučuji vyšlapat desítky schodů k vrcholu Pincio, kde se měla údajně nacházet Neronova hrobka. Schody, zeleň a terasy, balustráda s alegorickými postavami čtyř ročních období a nahoře mocné klasicistní zvýraznění vršku i s mohutným sloupovím a vyhlídka stojí za to. Pohled na Řím je odsud vskutku velkolepý. Ohlížel jsem se, protože ten den připalovalo, po vodě a po Neronovi. Nerona jsem nepotkal, stánky s minerálkou tu byly dva. Kdoví, možná že mě pokládali za naivku ze vzdáleného venkova, nebo si za desítky schodů připočítávali horskou přirážku, nebo přecenili mou žízeň. Nepoznali, že jsem Čechoslovák, že jsem si již za dlouhá léta odvykl, abych nechal ze sebe trpně dělat idiota. Navíc, jak jsem si sáhl na plastikovou láhev, voda byla zmrzlá na led, takže ani mé ledviny by se nepotěšily. Dohoda o horentní ceně uzavřena nebyla – naopak já chlapce v boudě poslal, přirozeně klidným hlasem česky do teplých končin a poradil jsem jim, aby si našli jiného zákazníka, který bude ještě naivnější než já. Máte-li chuť v cizině se odreagovat, pak vám doporučuji právě tuto metodu. Cizince neurazíte, sobě ulevíte a navíc se možná i dobře pobavíte. I když, i v neuvěřitelných podmínkách, se můžete splést. Mně kdysi na tržišti v Iráku babka v černé abáji nabízela mandarinky z první sklizně za neuvěřitelnou cenu. I poradil jsem jí česky, kam by si měla své mandarinky strčit. Nablízku byl ovšem mladý irácký důstojník, jak jsem pochopil asi absolvent některé české fakulty, který se hlasitě rozesmál a ujal se funkce tlumočníka. V arabském světě, kde občas nemají smysl pro humor a tu a tam může dojít ke rvačce na nože, nemusí být laškování mého druhu vždycky úspěšné. Co bych lhal – přidal jsem raději do kroku... Nakonec ještě pár slov k bráně zvané Porta del Popolo. Stendhal, který v těch místech byl, bránu pomluvil. A co víc, všechno mu v Římě smrdělo zelím, na což si stěžoval – a dokonce opakovaně. „Vjeli jsme do Říma slavnou bránou Porte del Popolo,“ píše. „Velký to podvod! Je to horší než vjezd téměř do všech měst, které znám: Jak působivý je proti tomu vjezd do Paříže vítězným obloukem Etoile. Že Řím je krásný, přesvědčili nás pedanti, kteří tam našli příležitost stavět na odiv svou latinu: v tom je tajemství věhlasu věčného města.“ Tak až se sem dostanete, ujistíte, že se pan Stendhal, řečeno diplomaticky, mýlil. Za prvé vítězný oblouk v Paříži je jen kopií oblouků římských. A jako historik a archeolog, málo platné, dávám přednost originálům. Krom toho nakašírovaný oblouk z 19. století přece nebudeme porovnávat se stavbou starou několik staletí. Brána navazovala na aureliánské hradby staré jeden a tři čtvrti tisíce let. Na bráně pracovali krom toho také Michelangelo i Bernini, pro které mám slabost. Celé náměstí dosáhlo nezvyklého půvabu, o nějž se právě v minulém století zasloužil Giuseppe Valadier (1818), který jednotlivé prvky dotvořil a sladil do půvabného celku. Jediné, co vám tu vadí, jsou motorky. Ale ty vám vadí v Římě všude. Ale řečeno s Ladislavem Klímou: i slunce má své skvrny. ¨ |
NA ŠPANĚLSKÝCH SCHODECH
je prý nejkrásněji na jaře – bodejť ne, když po 138 stupních natáhnou rudý koberec, samé azalky v květináčích. Celá koncepce tohoto náměstí, které nese adjektivum „španělské“, je půvabná. V prvé řadě se tu sešli mistři sochaři i stavitelé, potom také historická tradice a do třetice terén, který ostatně dotvořil i Prahu. Náměstí je španělským proto, že tu ve zdejším paláci našla útočiště španělská ambasáda při papežské kurii. A to již roku 1647, tedy rok předtím, než Švédové zplundrovali Prahu, čímž skončila třicetiletá válka. Na spodním okraji náměstí je půvabná bárka, vlastně fontána, kterou vytvořil Berniniho otec Pietro (1627-1629). Inspirovala jej prý skutečná loďka, která tady uvízla při pořádné povodni, kdy se Tibera vylila z břehů a vody dosahovaly až do těchto míst. Se šuměním této fontány, na níž neschází tradiční berniniovská včela, šlapete schody, přerušované četnými terasami, k vrcholu. Tam stojí v plné slávě chrám sv. Trojice se všemi věžemi. Jeho průčelí koncipoval architekt C. Maderna, nikdo jiný než muž, jemuž se skvěle vydařilo i průčelí svatopetrského chrámu. Nad schody, zbudovanými počátkem 18. století (1723-1726) vztyčili v samotný předvečer francouzské revoluce jeden z antických obelisků (1788-89). A v minulém století ještě přidali sloup na počest vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí P. Marie. Schody vlastně spojují dvě náměstí, spodní španělské, horní sv. Trojice podle chrámu. Když se pokocháte pohledem shora, můžete se vydat vpravo a co nevidět se ocitnete na náměstí čtyř fontán. Sejdete-li dolů, budou vás nejspíše napadat stejně nemravné myšlenky jako mě – že by se tady, v Římě, ale nejlépe na Španělských schodech dalo žít. Po levé straně uvidíte cestou dolů dům s roztomilou teráskou, kolem kvítí – inu tady by bylo bydlení „super duper“. Krom toho má Španělské náměstí něco z demokratičnosti schodů u pražského Rudolfina, i když rozsahem, počtem a výškou se obojí nedá srovnat. Sedí tu mladí i starší, někdo si čte, někdo se sluní a někdo si tu pohodlně svačí a jsou chvíle, kdy je tohle schodiště doslova „obsazeno“. Španělské náměstí není ovšem zdaleka jediným prostorem, který je trvale ovíván fontánou. Naštěstí se tak stalo v Římě na stovkách míst, takže vzduch z velkého města je aspoň poněkud ovlažován a chlazen. A kupodivu na fontánách si Řím nechal záležet do té míry, že přizval k jejich ztvárnění mistry nad mistry. Mimo jiné i Berniniho, jemuž začasté říkávali „Michelangelo baroka“. Jak víme, Bernini pracoval na fontáně čtyř řek na náměstí Navona, navrhl i mouřenína do maurské fontány na stejném náměstí, nedaleko Pantheonu zase potěšil oko návštěvníka alespoň tím, že obelisk ze 6. století před Kristem zabudoval do podstavce v podobě slůněte. V nejživějších končinách objevíte fontánu Tritóna, kterou vytvořil rovněž G. L. Bernini (1642-1643). Na čtyřech delfínech stojí dvě velké lastury, na něž Bernini posadil Tritóna, syna boha moře Poseidona. A ten si u úst přidržuje další mušli, a jak troubí do toho prazvláštního rohu, vystřikuje z fontány proud vody. I fontána di Trevi, nejslavnější dílo svého druhu v Římě, je prý inspirováno duchovním otcem Berninim, který vytvořil koncepci. Dílo však v každém případě realizovali Nicola Salvi a sochař Pietro Bracci v první půli 18. století. Fontánu nesmírně zpopularizoval Felliniho film Dolce Vita. Avšak tato fontána ani žádnou reklamu nepotřebuje. Je zbudována na zadní straně sousedního paláce a obsahuje všechno, co dodává tak dramatickým proudům vody na příslušné teatrálnosti. Bůh, který dominuje scéně uprostřed, je někdy nazýván Oceánem, jindy Neptunem, ale také Saturnem. Obrovská postava stojí na lastuře, kterou do hlubších vod táhnou dva koně řízení Tritóny. Jeden z ořů je poměrně klidný, druhý je zpěněný jako voda vůkol. V sousedních nikách jsou bohyně hojnosti a zdraví. Tato fontána byla napájena původně starým akvaduktem, který zásoboval i fontány na náměstí Navona a na náměstí před palácem Farnese. Inu je na co se dívat. Celá scéna je 26 metrů vysoká a 20 metrů široká. Mimochodem počítá-li se jedno patro moderního typizovaného domu v Praze tři metry, tak tedy celá fontána sahá přes sedm osm pater činžáku. I tu sedí všude kolem na zdech i na lavičkách diváci. Prostě jen žasnou, nebo svačí, popíjejí vodu, kterou si přinesli, a ti romantičtější si hodí minci – to proto, aby se ještě jednou vrátili. Jak jsem uvedl již na jiném místě, tuhle pověru jsem si ověřil, dokonce našimi mincemi. Musíte však dodržet pravidlo: hází se pravou rukou přes levé rameno. Chcete-li tohoto efektu dosáhnout, musíte předstoupit, jako na divadelní scéně před publikum, totiž před všechny sedící, ale neplatící diváky. Pak se musíte otočit zády k fontáně a hodit. Jedna starší paní mě při mém počínání sledovala a srdečně se zasmála. Jenomže já jsem se opravdu do roka vrátil. Potom jsem již nehodil – ne že bych šetřil drobnými, ale prostě proto, že jsem v tichu své duše pokládal další pokoušení osudu za nenasytnost. Ovšem vrátil bych se rád.
Není divu, že v pozadí takovýchto atrakcí stál G. L. Bernini. Vždyť již žil v časech baroka, které drama milovalo. Krom toho byl Bernini nadšeným ctitelem a režisérem skutečného divadla, skládal dokonce i komedie plné choulostivých narážek a navrhoval i dekorace. U svých příznivců v Palazzo Barberini dokonce roku 1638 inscenoval komedii na téma: Povodeň Tiberu. Na jevišti bylo zbudováno skutečné říční koryto plné vody. Na hladině jezdily opravdové čluny. Nu a v dramatické chvíli se protrhly hráze, voda se valila do hlediště, a než stačili panikářští diváci vyvolat zmatek, zastavil se proud vody přesně v místě, které Bernini předem propočetl. Před první řadou sedadel. Můžete se divit, že Bernini navrhoval fontány, když miloval divadlo a dokázal ovládnout proud vody?
Giacomo della Porta zase projektoval želví fontánu (v 80. letech 16. století). Realizátor Taddeo Landini inscenoval v kameni scénu, v níž čtveřice nahých mladíků stojí na hlavách delfínů a nad hlavami ještě přidržují čtveřici želv, které lezou do horní mísy této fontány.
Nu a nezapomeňme také na intimní, ale roztomilou včelí fontánu, která byla velkolepým znázorněním symbolu Berniniho dláta. Scénu tvoří jedna velká včela s roztaženými křídly a řada dalších menších včel trvale zaplavovaných vodou. Fontána se nachází nedaleko mnohem větší fontány Tritóna. Dohromady je jich, jak víme, na 350 a jen výčet by vyžadoval deseti tiskových stran. Nicméně i těch několik, které patří mezi nejefektnější, divákovo i čtenářovo srdce potěší. Zejména má-li naději se do těch míst ještě jednou vrátit. Myslíte-li si, že se do Říma nedostanete, pošlete pětikorunu po někom, kdo se tím směrem vydává. Fontána di Trevi prý reaguje i na zaslané dárky... mimochodem peníze se loví každý den a slouží údržbě fontány, která jistě není levná.
|
U PANNY MARIE SNĚŽNÉ
Když navštívíte gotický chrám P. Marie Sněžné v Praze, který má přibližně stejně vysokou klenbu jako sv. Vít, možná vás překvapí nezvyklé přídavné jméno „sněžná“. Toto pojmenování vysvětluje dávná legenda, vyprávění o ději, který se údajně odehrál ve 4. století v Římě za papeže Liberia. Dva movití manželé se rozhodli zbudovat chrám k poctě P. Marie – Kristova matka jim, ale také papeži slíbila vytrasovat prostor budoucího staveniště. Na Řím tak učinila způsobem věru originálním: prostě vybranou parcelu zasněžila. V Praze tuhle podívanou najdeme dokonce na hlavním oltáři tohoto chrámu. Panna Maria se vznáší nad zasněženou horou a papež s biskupy a kněžími posvěcuje místo příštího chrámu. Na obraz, docela vlevo, se dostal i manželský pár, který přihlíží velkolepé podívané. V Římě je k vidění – a to nemalý – originál, který vyvolal pověst o P. Marii a o sněhové vánici. Nazývá se Santa Maria Maggiore, chrám Panny Marie Větší. Ovšem ani na sníh se nezapomnělo a legendu či zázrak zpodobili ve 13. století mozaikou, která zdobí horní část průčelí.
Přední portál je vskutku tak reprezentativní, že si ani mohutností, balkóny a schodištěm s pěti vstupy v nejmenším nezadá s triumfálními oblouky antického Říma. Tady se tedy již za Sixta III. (432-440) prezentovala katolická církev vítězná. I když portál byl zbudován mnohem později, o interiéru soudí znalci, že je málokterý chrám tak dobře zachovalý a udržel tak dlouho původní klasický styl. Pozoruhodností, které nás tady upoutávají a které vtiskují i rys celému okolí, a také náměstí, na němž je bazilika dominantní pevností, je několik. V prvé řadě je to portál, který už z dáli ohlašuje, že jde o jednu ze čtyř největších římských bazilik (spolu se sv. Petrem, s Pavlovou bazilikou za hradbami a s bazilikou v Lateránu). Krom toho je nedaleko portálu na náměstí další dominanta: antický sloup s korintskou hlavicí, na jehož vrcholu stojí P. Maria. Mimochodem tento mocný sloup byl též přestěhován odjinud. Připomenete-li si mohutnou Maxentiovu baziliku na Foru Romanu, tak tenhle sloup je právě odtud. Potom je tu nejvyšší zvonice Říma, kampanila z roku 1377. Je vysoká 75 metrů a tedy viditelná zdaleka. A navíc má chrám druhé, reprezentativnější široké schodiště z druhé strany. Tady se konaly četné obřady určené veřejnosti, ale také v těchto místech kdysi pálili „kacířské“ knihy. A navíc i z této strany stojí vysoký antický pilíř, tentokrát s křížem. Na balustrádě chrámu jsou četné sochy, takže se zdá, jako by tento chrám měl rovnou dva portály mířící do obou stran náměstí.
Vnitřek kostela návštěvníka uchvátí hned ve dveřích. Září tu mozaiková podlaha ze 13. století, kombinovaná z červeného a zeleného mramoru. Vysoko nad ní se klene překrásný kazetový strop ze 16. století. Pochází z rukou vynikajícího Giuliana da Sangallo a září nefalšovaným zlatem, neboť na pozlacení obrovské kazetované plochy padla celá zásilka zlata, kterou přivezl z Ameriky Kryštof Kolumbus. A k tomu připočteme 40 iónských sloupů, které dělí vzdušnou chrámovou prostoru na tři lodě. A k tomu mohutný baldachýn nad oltářem, jaký známe jen z nejvýznačnějších chrámových staveb. Tady zřejmě naposledy vzpomeneme Michelangela, který krátce před svou smrtí roku 1564 už jen projektoval kapli Sforzů. Náčrty velkého mistra realizoval Giacomo della Porta. Pak je tu ještě Paolinská kaple, pojmenovaná po papeži Pavlovi V., který je tu pohřben. Kromě něj i Kliment VIII. Postavy papežů i oltář jsou posázeny polodrahokamy a na vytvoření dokonalého dojmu se podílel Pietro Bernini (1611). Na oltáři je ještě obraz Madony s dítětem z 9. století. Rok co rok zdobí Madonu bílými květy na paměť někdejšího zázraku, totiž zasněžení parcely, na níž byl chrám nakonec zbudován. Obraz sám byl v minulosti připisován sv. Lukášovi, jednomu ze čtyř evangelistů. Znalci tvrdí, že snad pochází z 12. století, jiní soudí, že je staršího data a že jej přivezli za časů obrazoboreckých bouří z Byzance okolo roku 711. Pokud jde o výroční sněžení, nepřijde zkrátka ani římský lid. V kapli padají bílé, růžové, jasmínové květy shora na oltář i na návštěvníky. K výzdobě chrámu patří i pás 36 mozaik s biblickými náměty, které jsou ovšem tak vysoko, že znalci doporučují, aby se turisté vybavili divadelním kukátkem. Ostatně i mně se mnohokrát stalo, že jsem postrádal menší dalekohled, neboť práce výtvarníků byla často hodinářská a výšky na mnoha místech nedohledné. Vzadu, až za baldachýnem ještě objevíme rozsáhlou mozaiku v polokopuli apsidy ze 13. století. Tak, jak tuto informaci nyní čtete, je to jakoby jen řádek z výčtu pamětihodností jednoho chrámu. Ale uvědomujete si, že ve středoevropském prostoru takováto díla prostě nemáme? Že v Římě stojíte tváří v tvář památkám z dob, kdy měli panovníci jiné starosti, kdy naši mistři výtvarníci leckterou techniku ještě nezvládli? A že v Římě nacházíme i památky z časů, kdy jsme tady vlastně ani nebyli? Poslední atrakcí chrámu je i šperkovnice s ostatky svatých jesliček, které ze Svaté země přivezla velká sběratelka těchto památek, sv. Helena, matka císaře Konstantina. A nakonec, než opustíme tuto obrovskou svatyni, si připomeneme, že papež Hadrián II. tady roku 867 položil na oltář bohoslužebné knihy věrozvěstů Cyrila a Metoděje. A tady tedy byla schválena jejich slovanská liturgie. Tak se člověk setká s místy, která jsou zcela hmatatelná, třebaže se nám leckteré historické dějství s nimi spojená posouvají do světa bájných legend a pověstí. |