Slavomír Pejčoch-Ravik: Cesta za poklady Nibelungů / Je tu Bonn

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

         

Koho jsem potkal cestou    (18)

CESTA ZA POKLADY NIBELUNGŮ

Cesta za poklady Nibelungů totiž opravdu začíná ve středním Porýní, v úseku mezi Mohučí a Bonnem. Worms, kde písně Niebelungů začínají, je ještě o pár kilometrů jižněji. A Mohuč, to je zase jedna z těch velkých chrámových pevností, které ovládly široké okolí. Auto jsme nechali kdesi na okraji a ulicemi a uličkami veskrze středověkého města jsme zamířili k dómu. V Německu jsou tři románské klenoty, které si vysloužily titul „božích hradů“. Nu a jeden z nich je právě tady.
Dóm sv. Martina z 11. až 13. století. Mocné nakupení hmot a věží, které dávaly širokému okolí na vědomí, kdo že je na Rýně a v Mohuči pánem. Představte si prostor dlouhý 112 metrů a doplněný šesti věžemi, které dávají i chrámu pevnostní charakter. Chrám má dokonce dva chóry – na jedné straně symbolizuje chór moc světskou, na druhé moc církevní. Původní románské věže prolamované románskými okénky nepůsobily zajisté tak velkolepě jako dnes. Budoucí staletí v navršování hmot totiž pokračovala.
Zvyšovala věže goticky, i s prolamovanými okny, aMohuč, Dóm sv.Martina završovala je barokně. Nejmocnější věž nad křížením lodí překonává výšku 82 metrů a byla ukončena také až v dobách pozdního baroka (1767-1819). Nezvyklé je i vnitřní rozdělení prostorů a bohatá plastická výzdoba. Objevíme v ní mezi vladaři i našeho Jana Lucemburského.
Není divu, že si tady v posledních letech před Kristem (14-9) zřídili svůj tábor Římané, že mohučský arcibiskup patřil mezi kurfiřty, kteří volili vladaře. Mimochodem tady obdržel roku 1085 český kníže Vratislav II. královský titul pro svou osobu. Odehrála se tu i slavná korunovace českého krále Přemysla Otakara I. (1198) a zdejší arcibiskup Petr Aspelt býval proboštem vyšehradským. Jako český kancléř řídil zahraniční politiku krále Václava II. Říšský sněm tu také rozhodoval o jedné z křižáckých výprav proti husitům – bylo to roku 1421 a víme, jak říšské panstvo u Žatce dopadlo. Také tu zemřel náš „zimní král“, Fridrich Falcký, 12 let po tragické porážce na Bílé Hoře.
Publicistovi nezbývá než vzpomenout na Johannesa Gutenbergra, který v Mohuči otevřel první tiskárnu. Muž vlastním jménem Johannes Gensfleisch knihtiskem vskutku převrátil dějiny – zprostředkoval literaturu, doposud pracně opisovanou, všem. Uznání, jak bývá zvykem, došel Gutenberg až těsně před smrtí a osleplý. Mimochodem slovo Gutenberg připomíná Kutnou horu a podle některých hypotéz a dohadů se vynálezci knihtisku, anebo aspoň jeho rodině připisuje kutnohorský původ. Ostatně tohle bylo na středověkém univerzalismu nejkouzelnější. Lidé mohli volně putovat světem, vzdělancům jako univerzální jazyk posloužila latina, univerzitní mistři mohli učit kdekoli a řemeslníci zkoušeli svou profesi, kde je napadlo... A nám nezbývá než věřit, že se jednou k tomuto volnému pohybu lidí a myšlenek zase vrátíme.
Mimochodem – abych se vrátil k pokladům – největší z pokladů toho dne, který jsme objevili, bylo Mikeštíkovo auto. Ztratili jsme prostě směr a pak už jsme jen shledávali, že Mohuč je město vskutku mohutné a záhadné.
Den byl překrásný. Říjen, po obloze se hnaly dramatické mraky, chvilkami zapršelo, zářila duha, žloutlo listí a do zlatočervené kulisy stromů vystupovaly mocné románské kostely a hrady, jimž konce nebralo.
Jen v jednom okamžiku se zdálo, že jsme na konci kouzelného údolí, když se zase zvedly kopce a představení pokračovalo. Rýn se doslova prořezal mezi svahy, korunované vinicemi, na nichž se rodí skvělé „rýnské“, a mocný tok po obou stranách ještě navíc opevnily hradby a věže chrámové nebo pevnostní.
My jsme se do Bonnu vydali po levém břehu, a tedy jsme sledovali již velmi starou římskou a obchodní cestu, dlouhou 151 kilometrů. Už na začátku míjíme Bingen s radnicí vybudovanou ze starého hradu a s gotickým klášterem. Co je však největší pozoruhodností těchto míst: je to tak zvaná Bingenská díra, Bingen Loch, mělký tok Rýna se skalními útesy. Na ostrůvku se tu nachází Myší věž, v níž prý myši roku 969 zahubily mohučského arcibiskupa.

Bingen Loch  Bingen

Teď skoro lituji, že jsem si neoblíbil Richarda Wagnera, jehož melodie by mě v duchu mohly doprovázet na mé cestě. Mnoho her, svázaných do společné tetralogie: Prsten Nibelungův, bylo inspirováno právě Rýnem a jeho poklady. Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried i Soumrak bohů.
Aspoň si tedy zopakuji rekonstrukci děje, vyprávění o pokladu Nibelungů, který údajně skončil v téhle Bingenské díře. Píseň vypráví, že krajinu už dávno přikryla tma, když nedalekým městem Wormsem projížděl průvod dvanácti vozů krytých plachtou.
Vozy vyjely k Rýnu, kde byl již připraven člun obklopený vojáky. Zpod plachet vyložili těžce kované truhly a bedny a přetěžký náklad byl uložen na člun, jehož posádku tvořili otroci zajatí v nedávném polním tažení. Velitelem plavidla se stal chlap s rudými vousy a obrovským mečem u pasu, Hagen Richard Wagnervon Tronje. Posádka se vydala po proudu za tajným cílem.
Na jednom místě, kde se řeka otáčela, bylo rozhodnuto: truhlice za truhlicí mizely ve vlnách Rýna. Pak se plavidlo pomalu otočilo proti proudu a vrátilo se k Wormsu.
Po přistání byla posádka, až na Hegena von Tronje, pobita, neboť již nikdo si neměl pamatovat místo, v němž Rýn pohltil poklad Nibelungů. Hrdinský epos podle ústního podání pro nás zpracoval rytíř Kürenberg, básník z okolí rakouského Lince.
Stalo se okolo roku 1140, tedy dávno po tom, co „zlato Rýna“ bylo nenávratně ztraceno. Zbyla už jen píseň plná křivd a ukrutností, obsažených ve 2400 čtyřveršových strofách. Zlato a drahokamy se tu smísily se mstou, sexem, nenávistí a zločiny, které ostatně provázejí všechny zkazky o velkých pokladech.
Začalo to vlastně tím, že mýtický trpasličí rod Nibelungů nashromáždil nevídané hodnoty ve zlatě a drahém kamení. Pokladu se ovšem zmocnil „ušlechtilý a vznešený“ syn vladařské dynastie z Xanten na dolním Rýnu, jehož postup měl – co do ušlechtilosti a vznešenosti rodu hodně daleko.

Když hrdina ten jednou jel lesem sám a sám,
zřel naráz vrch a před ním – já z dobrých úst to mám,
muž nebojácný mnohý; ti poklad hlídali.
Dřív cizími mu byli, až teprv tam se poznali.
Ten poklad Nibelungův, ten vynesen byl ven
z tmy jeskyň v oné hoře. Teď div buď pověděn:
jak o poklad se dělit chtěl Nibelungův sbor,
rek Siegfried zahlédl to, k nim mířil zjevem jatý zor.

Tak postoupil k nim blízko, až uviděl je jasně
a oni jeho také. I řekl jeden hlasně:
hle, jde sem silný Siegfried, ten Dolnozemský rek.
Ba, u těch Nibelungů měl zažít mnoho novinek.

Hrad Nibeling i Schilbung jej se ctí vítali
a po společné radě pak snažně vzývali,
by muž ten urozený jim pomoh´ rozdělit
ten poklad vzácné ceny. Což moh´ to odepříti chtít?

Zřel celé kopce kovu, těžbu zlatých žil,
prý na sto těžkých vozů by sotva naložil;
a skvostů víc měl ještě důl Nibelungů snad.
To všecko rozděliti směl statný Siegfried pokyn dát.

Dán za odměnu jemu sám nibelinský meč,
leč dar jim na zlé vyšel, jak o tom bude řeč.
Než službu rozhodčí moh pan Siegfried prokázat,
již napadli jej oba, jich protivníkem měl se stát.

On poklad rozdělovat teď musí přestati,
neb obou knížat čeleď se s ním chce utkati.
Tím mečem jejich otce – meč Balmung jméno měl –
náš rytíř zem i poklad jim sebral sotva v zápas všel.

Řečeno moderními slovy – Siegfried tasil meč a sprovodil ze světa oba dědice. Střežením pokladu pověřil silného Albericha. Siegfied se přistěhoval do Wormsu, kde ho upoutala spanilá Kriemhilda, sestra krále Gunthera.
Již zmíněný Hagen von Tronje zavraždil majitele obrovského pokladu, neboť on jediný znal jedno zranitelné místo na Siegfriedově těla – totiž mezi lopatkami. Nešťastná Kriemhilda ovšem okamžitě myslí na poklady, které zdědila v zemi Nibelungů.

I stála Kriemhildina čeleď před horou
a z přízně dosti mužů. Ti fůru za forou
pak odváželi k vodě a kladli na prámy.
Vše plavilo se k Rýnu, jsouc hnáno moře vlnami.

Dál o pokladu slyšte, já divy povím vám:
Byl ohromný; dni čtyři jej vyváželo tam
z té hory dvanáct vozů – čas nešlo ukrátit –
a každý třikrát za den z těch vozů musel obrátit.

Byl poklad zlato, stříbro a drahé kamení.
A kdyby pro svět celý byl došel k dělení,
tak ještě by ho zbylo, dál ceny dost by měl.
Však také bez příčiny se po něm Hagen nesháněl.

Když výprava ten poklad v zem šťastně dostala
a vznešená jej Kriemhild pak za svůj převzala,
hned komory i věže jím přeplněny byly.
Víc bohatství že viděl, ať jenom řekne, ví-li.“

A Kriemhilda tedy uplácí vlivné i mocné, financuje tělesnou gardu, a všechno míří proti vrahům, zejména proti Hagenovi.

Děl ke králi tu Hagen: „Muž žádný, ani brat
tak velký poklad ženě by neměl svěřovat,
sic tak daleko dojde to s jejím mrháním,
že bude nás to mrzet; tu starost marně odháním.

Králův bratr Gernot nakonec rozhodl...

Než mysl trápiti s tím zlatem tady napořád,
líp všechno schrániti a potopiti v Rýně,
Ať nikdo nemá nic.“

A stalo se, co bylo řečeno úvodem.

Než král se ze své cesty zas domů navrátil,
zlý Hagen zatím celý ten poklad uchvátil
a potopil jej v Rýně, kde Loche říkali.
Chtěl pozděj užíti ho, leč jiné časy nenastaly.

Pak se už jenom vraždilo. Kriemhilda si vzala za manžela krále Hunů Etzela. Dala stít bratra Gunthera a jeho hlavu ukázala ve vězeňské cele Hagenovi. Opakuje se téměř starozákonní scéna s Holofernem, který přišel o hlavu. Leč Hagenem krvavá podívaná neotřásla – pravil, že tak zní přísaha, „že poklad neukáži ni tvoru jednomu... a že ho nedám nikomu.“ Tak přišel o hlavu také Hagen, který v posledním okamžiku stačil vyřknout zlomyslné prokletí: Rheinstein
Jen Bůh a já teď víme, kde poklad uložen.
Ten tobě, čertí ženo, je navždy tajem obložen.

Pro německé romantiky, senzibily a dobrodruhy všeho druhu se stal poklad Nibelungů tím, čím je pro Čechy Štěchovický poklad a pro Rusy jantarová komnata. Možná, že nám autor písně zanechal jen falešnou legendu. Možná, že se opravdu nalézá bohatství v díře u Bingenu, kterou jsme s Lojzou Mikeštíkem míjeli. Ale jsou badatelé, kteří hledají na jiných, přirozeně tajemných místech.
My však jedeme dál. Hned za Bingenem jsou dva mohutné hrady, Rheinstein a Reichenstein, pak kostel z 11. století a na skalní terase Pohádkový háj s plastickými výjevy ze známých pohádek.
Pak pro změnu renesanční stavba ze 16. století a městečko Bacharach, kde říšská knížata jednala roku 1344 o volbě Karla IV. za říšského krále. O pět let později se tu Karel oženil se svou druhou chotí Annou Falckou.
Městečko má stařičký kostel, ale i části hradeb s bránami a věžemi a torzo gotické kaple. Naprosto zapadá do celkové atmosféry těchto pohádkových míst. A jako by historických kulis nebylo dost, nad městem se ještě tyčí hrad Stahleck. 

Stahleck  Reichenstein

O čtyři kilometry dál je pevnost ze 14. století, která chrání přístup k dalšímu hradu. Městečko Oberwesel bylo zase římskou pevností zvanou Vosavia. Uchovalo se opevnění a nádavkem dva gotické kostely. A nahoře zříceniny hradu Schönburg.
A pak už se Rýn otáčí kolem mohutné skály, kolem slavné Loreley, zvedající se 132 metrů nad hladinou. Podle pověsti tady žila víla Loreley, jakási evropská odrůda slavných antických Sirén, které lákaly plavce do nesnází, ba do záhuby. Dnes na vrcholku sedí zlatá panna, turistická atrakce, na níž vydělávají restaurace na protilehlém břehu.
A tak tu přes uslzené podzimní okno koukáte ke zlaté dívce a vzpomínáte v Heinových verších, které tu pořídíte na pohlednici, že by vám mělo být smutno z té pohádky z prastarých časů. Nad nejkrásnější pannou, která si tu češe zlaté vlasy zlatým hřebenem. Sedí ve výšce a láká plavce, aby se místo do vln Rýna dívali vzhůru po dívce, zpívající na skále Loreley.

LoreleyA jedeme dál a na svahu nad řekou se místo ženské sochy zvedá mocný hrad Katz. V podhradí je mocná hradební věž a také Cranachův oltářní obraz v místním farním kostele. Majitelům Katzu patřil ještě další, o kousek vzdálenější hrad Deutenburg, jemuž říkali humorně Maus. Aby kočce, německy Katz, odpovídala o tři kilometry dále ještě myška.
K tomu se řadí zříceniny dvou hradů z 12. a 13. století, jimž tu říkají „Nepřátelští bratři“. To proto, že podle legendy obě staré pevnosti patřily bratřím, kteří se v hádce navzájem usmrtili.
Ve městě Boppard, které bylo římskou pevností, jsou dodnes zbytky římského opevnění, zbytky hradeb a bašt, gotický hrad u řeky a ještě navíc románský kostel sv. Severina, který završuje nakupení památek všech časů.
Pak vidíme jediný zcela zachovaný hrad na Rýně, založený kolem roku 1200, Marksburg se čtyřicetimetrovou věží a gotickou kaplí. Ve městě v podhradí jsou tři hradební věže a další románský kostel, dokonce s malovaným dřevěným stropem. Městečko Rhens bylo od roku 1308 tradičním místem setkání německých kurfiřtů. Ti tu zvolili německým králem Karla IV. (1346) i Václava IV. (1376), kterého tu ovšem po dalších 24 letech z trůnu sesadili.
Takzvanou Královskou stolici, v níž volba probíhala a která ze všeho nejvíce připomíná altán, tu uchovávají dodnes. Nad vesnicí Kapellen jsou zříceniny dalšího hradu proměněné v romantický zámek Stolzenfels. Naproti se uchovaly hradby a Věž čarodějnic, románský kostel a část vodního hradu Martinsburg. K tomu ještě nad městem další hrad Lahneck. 

       Boppard  Marksburg

Koblenc, rodiště Klemense Metternicha, míjíme – a cestou potkáváme zdaleka viditelnou Bílou věž ze 14. století, gejzír tryskající do výše 60 metrů, zbytky římské hranice, románskou baziliku v Sinzigu a opět hradby a další románský kostel, slavný most u Remagenu, který překročila v březnu roku 1945 americká armáda. A to se už zvolna blížíme k Bonnu.
Je to zážitek a jednou bych si ho rád zopakoval na lodi, se sklenkou rýnského, při pomalé plavbě. Autem míjíte údolí s rychlým otáčením hlavy jako na tenisovém utkání. Nevíte dívat-li se vlevo nebo na protější břeh, anebo vzhůru, když se některé hrady zvedají rovnou nad vámi.

A JE TU BONN

Sotva jsem dorazil do bytu, zbývají mi na balení, večeři a odjezd sotva dvě hodiny. Malý uherák, železná zásoba českého turisty, je zase pečlivě zabalen do kufru - a nemůže si stěžovat. Jakýpak uherák ujede tolik kilometrů a uvidí tolik světa! Uklízím po sobě apartmá na velvyslanectví. Vybavení bylo skvělé. Skleničky všeho druhu. Hrnky kávové i čajové, kompletní soupravy. Příbory nerez. Jen v kovovém nádobí byl trochu chudší výběr. Na ohřátí gulášové konzervy mi musel posloužit kastrol o velikosti prádelního hrnce. Nedocenil jsem ovšem velikost plochy, tepelnou kapacitu plotýnky a obsah plechovky. Než jsem si stačil prohlédnout nějaké prospekty, už se z hrnce nebezpečně kouřilo.
Tak jsem si ověřil, že spolehlivě zvládnu vaření kávy, čaje a s mírným přimhouřením očí také vajec, které mi zase lékaři s ohledem na cholesterol tuze nedoporučují. Takže se do kuchařských pokusů nepouštím, i když na našich zastupitelských úřadech k tomu bylo mnoho příležitostí.
Bonn se již ponořil do tmy, když jsme vyrazili k nádraží. Lojza se mnou trpělivě postál v tichém šumění deště do příjezdu autobusu. Linka fungovala jako obvykle. Nafouknul jsem polštář a oddal jsem se snění o Nibelunzích a hradech a pevnostech i o médiích, o pečlivosti německých zákonodárců a o tom, jak bychom se měli téhlé důkladnosti naučit i my. Když už pro nic jiného, tak abychom se zbavili věčných mindráků ...

Ilustrace jsou prezentovány formou koláží © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 07. 2008.