Zemský ráj to na pohled

Přišel včas, oblečen poněkud archaicky, ale nikdo na něm nepoznal, že je stár přes dva tisíce let. V baru Escaddo si ho nikdo nepovšiml. Jen jedna studentka říkala své kamarádce:
„Hele, ten děda vypadá jako hippie.“
Objednal jsem láhev frankovky a praotec Čech se rozpovídal:
„Původně jsem s tlupou svých Slovanů mířil na Východ, ale udělal jsem si výron v levém kotníku. A tak jsme zůstali na kopci Říp.“
„To je dobře,“ řekl jsem si potichu. „A jak se vám prapraprapředkům vedlo?“
„Ušlo to,“ vysvětloval, „poslouchali, ale občas se vzbouřili, reptali, ale když jsem jim zacpal huby vepřovou kýtou, zase sloužili. Nejhorší bylo, že nikdo nechtěl dělat a každý chtěl vládnout. Čas od času se nás zmocnila horda barbarů, zplundrovali krajinu a pak odtáhli. Když byl náš kmen v průšvihu, držela tlupa pohromadě.
Jakmile pookřálo, začaly pletky a různice. Rozpůlili holubičku, kterou jsme měli ve znaku a jedna část tlupy měla levé křídlo a druhá pravé křídlo.
Zvolili si levokřídlového vůdce a pravokřídlového vůdce. Já, jako šéf, jsem byl pro smích.
V podhradí to pořád vřelo. Pěstovali jsme domácí prasata a každé chrochtalo, aby se mohlo dostat k lepšímu korytu.“
Nalil jsem praotci ještě pohár. Bylo trochu znát, že ač zvyklý na medovinu, víno mu stoupalo do hlavy. „Vládl jste sám?“ zeptal jsem se.
„Kdepak! Začaly se tvořit rady, ty měly spodní rady a vrchní rady, komise, podkomise, každej předák tlupy měl společnici. Ta mu vařila a radila. Vojsko mělo nemoderní kyje, zastaralé luky a uschovávači mincí zadlužili stát na půlstoletí dopředu. Když hrozil nájezd tlupy z daleké Tatárie, mnozí si nechávali od šamana udělat šikmé oči.
Ale srandy bylo tenkrát víc. Šaškové, pomocí tamtamových kapel, vyprávěli lidu báchorky a všude zněly laciné popěvky. Blížily se volby a voněly guláše. Čtyřtlupa se spojila proti Dvoutlupě, která vládla a já jen na svém hrádku bezmocně zíral obklopen smečkou psů. Skalní Jednotlupa čekala v povzdálí a učila svá dítka zacházet se srpem a kladivem. Dvoutlupu vedli dva popudliví dědci pozdně středního věku.
Rada mudrců se toulala po světě a sháněla půjčky. Nakonec jsem se naštval!“
„Jak, pane Čechu?“
„Koupil jsem si u moře od spřáteleného krále za stádo volů domeček a se svou krásnou ženou jsem se tam odstěhoval navždy z luhů a hájů. Svému národu jsem zanechal na žulovém kvádru vytesané poselství.“ „Jaké,“ zdvořile jsem se zeptal.
„KOMU NENÍ RADY TOMU NENÍ POMOCI!“
„Víte, že se nenašly při vykopávkách po vás žádné předměty?“ řekl jsem při placení.
Usmál se. „Vy se tomu divíte?“

Sádropapírová hlava

Zdál se mi koncembřeznový sen. Byl to sen odhalovací.
Odhalit se dá cokoli. Ňadra, pupíky, pomníky, sochy. Podvody se dají odhalit těžko, neboť ti, co je mají odhalit, netouží po tom, aby byly odhaleny.
Středočeské matky odhalily na náměstí Sítná v Kladně moji nadživotní sádropapírovou bustu. Na odlití v bronzu se nesehnaly peníze.
V POLDI Kladno již nejedou pece, a tak se nedala udělat jako „melouch“.
Bustu mé hlavy velikosti 58 dali na betonový podstavec, nikoli katafalk, ale na piedestal, na kterém stával Vláďa Leninů před bývalým Okresním výborem „komančů“. Kokos se tomu dodnes říká. Komunistický kostel.
Děti zabubnovaly na bubínky a zaduly na píšťalky Pochod budovatelů a velký zástup tleskal. Z busty spadl „lajntuch“.
Nad moji hlavou se vytvořil energetický náboj, podobný svatozáři. Já jsem přítomen nebyl.
Až z tisku jsem se o tom dozvěděl. Právník JUDr. Koumák mi poradil.
„Tu bustu odhalily Středočeské ženy bez vašeho souhlasu. Budeme je žalovat o půl milionu!"
Protože moje maminka pochází z jižních Čech z Nemanic, řekl jsem si, že to za pokus stojí.
V soudní síni bylo plno. Byli přítomni zástupci regionálních médií a přijeli dokonce i novináři z Prahy.
Soud jsem vyhrál. Argument mého advokáta, že sádrová hlava je urážka, pochopili všichni, kdo na mne pohlédli.
Středočeské matky udělaly chybu. Kdyby nechaly mou bustu odlít z bronzu, někdo by ji (jak je zvykem v zemi české) ukradl, dal do sběrny starého nepotřebného šrotu a nebylo by doličného předmětu.
Tu moji sádropapírovou hlavu nikdo neukradl. Pouze ji nějaký neinteligentní vandal zhanobil nápisem – FOUSEK JE VŮL – I KDYŽ TO SMAŽE! –
Probudil jsem se. Tělo jako bez vlády.
Zvonek „doblba“ zvonil – grrr, grrrr, grrrrr.
„Fuj, to byl sen!“
Šel jsem se ihned podívat na místo odhalení. Ne, nebylo tam nic. Jen malinký strakatý psík močil do míst, kde stával velikán. Určitě jej to hodně urazilo (velikána).