LACINÁ ČETBA

Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.
Mám raději naivní příběh než krvavé akční filmy, které hýří suprmenama a ňadratými silikonovými blondýnami. Hrůzy máme kolem sebe denně požehnaně.
V těch romantických dílech Zane Greye, Alexandra Dumase, Karla Maye, Jacka Londona tam totiž vítězí spravedlnost, která v naší skutečnosti nemá šanci. Pouze tam, kde je pohádka iluzí, dostávají lumpové na frak, pouze tam vítězí zákon a každý příběh končí nadějí. I karty jsou v této „brakové či okrajové“ literatuře rozdány poctivě. Na jedné straně je čitelné Zlo a na druhé Dobro.
Trochu jednoduché? Možná že ano! Ale kde najít sílu jít s kloboukem v ruce a nevidět svinstvo, které se nachází pod nohama? V životě jen zřídkakdy Zlo bývá potrestáno. I ty nejsolidnější historické romány si musí pomáhat „happyendem“. Jsme velké děti, které mají plno snů, ale málokomu se ty sny splní. Já těm tisíckráte omakaným „populárním knihám“, přikládám význam jako dílu J. A. Komenského.
Dávají nám trochu víry, že jednou ta spravedlnost prohlídne a poznáme všichni, jaká ve skutečnosti je. Vždyť mimo spravedlivé smrti (a o tom také pochybuji) jinou spravedlnost neznáme. Že je to zkreslování skutečnosti? Co je to skutečnost? V těch knihách snílků je možno na okamžik nalézt i statečnost, kterou jsme dávno poztráceli, a možná ji ani nikdy neměli. Někdo zvoní! Přicházejí moji přátelé – hrabě Monte Christo, kapitán Nemo, Old Shatterhand a šerif Joe Moustache z Eldorada. Je jim zima. Venku je dvacet pod nulou. Jsou bezdomovci. A tak vařím kávu a dávám do ní rum.

NEVYLÉČITELNÁ FRUSTRACE

Frustrace, neboli ztráta iluzí, jistoty, sebevědomí, rozčarovanost, zdeptání – zkrátka být podveden a ztratit víru i sny. Nosil jsem dlouhé vlasy, roztrhané džíny, nebyl jsem ve straně, nechodil do prvomájových průvodů, nesouhlasil jsem s politikou a byl jsem pomýlen pravicovými revizionisty.
NEBRAT DO KULTURY! bylo připsáno pod mým posudkem. Vyjet na vysněný Západ? Podplatit nebo slíbit informace, mít vlivnou známost a příslib jsi dostal. Příslib neboli doporučení, že můžeš opustit naši drahou socialistickou republiku a nezradit ji pomlouvačnými větami, a hlavně – vrátit se zpět do našeho ráje. A kompromis vlézal do krve a připomínal se. Na výstavách vyměnit negativní fotografie, odstranit smutné verše dekadentních básníků.
V hospodách přestat zpívat dvojsmyslné písně. Chceš dceru na pedagogickou „mateřinku“ do Berouna? Nejde to! Nemáš kladný postoj a stojíš na druhé straně barikády. Chceš se dostat do Svazu výtvarných umělců? Nejde to! Nejsi dostatečně angažovaný a jsi divný! A nic není platný tvůj dělnický původ. Po něžné revoluci euforie s následnou frustrací. Je dobré mít talent, ale lépe je mít styky. Politické posudky vystřídaly peníze. Skončil třídní boj? Horní žijí v jakýchsi „rezervacích“ a Dolní v otevřeném prostoru.
Ty Dolní jsou trestáni za přestupky a ti Horní povyšováni s napomenutím. Neviditelná hradba se vine společností dál. Přece nechcete, aby metař chodil na večeře do Hiltonu? Na hranicích nejsou dráty, když máš peníze, můžeš vyjet kamkoli. Suprmarkety jsou plné zboží. Bezdomovec může vybírat v kontejnerech a nemusí se bát postihu. S povolením můžeš žebrat a na vyhrazených místech i zazpívat se souhlasem magistrátu.
Na politické vězně se téměř zapomnělo, podezřelí se nedávají do blázinců a hlavně, na Václavské náměstí se už nikdy nevejdou statisíce nadšenců, kteří volali Vašek na Hrad! Nejsme jako oni! Zato si můžeme koupit veřejně na Můstku drogu. Také můžeme, s povolením štemplovníků, uspořádat manifestaci proti čemukoli. Proti komunistům, proti demokratům, proti Temelínu, proti tunelům v chráněných krajinách.
Mohou se házet dlažební kostky na hamburgerové obchody, červené šály mohou kamenovat holé hlavy a naopak. Ve školách se už nerecitují verše Jana Hostáně, S. K. Neumanna. Děti se učí zvládnout počítače. Ty děti, které mají značkové hadříky, se dívají pohrdavě na ty, které mají plagiáty z Hanoje.
Paní učitelky nenadržují lepším žákům z lepších rodin, ale peníze jsou třeba. Padají stropy a všechno stojí víc a víc. Nádražáci hrozí stávkou. Nápisy Netopte uhlím! varují, telefon užírá důchod, ztrácejí se miliardy a národ vybírá v televizi na opuštěné děti tři čtvrtě miliónu, v nemocnicích chybí klimatizace, ale pohřební služby jsou de luxe.
Pozoruji spravedlivé rozdávání Zlatých slavíků a myslím na to, že je mi srdečně jedno, kdo bude prezidentem – až mne povezou do cestovní kanceláře TRAVEL EXNUL. V urně jsou frustrace zbytečné. Té hlavní frustrace jsem se zbavil. Mohu napsat, co chci a neschovávat to do šuplíku. Je to pojistka na Papinově hrnci. Neschovávejme v sobě frustrační přetlak. Svěřte se třeba svému psu. Bude se na vás udiveně dívat a vy poznáte z jeho očí, že jsou věci krásnější a důležitější, nežli je osobní frustrace.