| Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas…
Jak, panečku, nádherně dovedl Karel Hynek Mácha navodit náladu jara a jím probuzené lásky!
 Máchův “Máj” jsem nejenom velice rád četl potichu sám sobě, ale i recitoval komukoliv, kdo mě byl ochoten poslouchat na věřejnosti, protože to je úžasná báseň, která ve mně pokaždé vyvolávala a dodnes vyvolává hluboké emoce. Nejraději jsem však vybrané sloky potichu šeptal do uší krasavic, které se mi podařilo v květnu vylákat na rozkvetlý Petřín. Musím se přiznat, že jsem to dělal s postranními úmysly a s vervou hlavně proto, aby dívky patřičně zjihly, staly se povolnějšími a já potom mohl utvrdit jarem probuzený velký cit na šeříkem provoněné stráni nabízející čarokrásné výhledy na pavilónek americké ambasády a božskou Prahu. Poezie obyčejně pracovala v můj prospěch. Pakliže jsem ovšem nenarazil na nějakou sveřepou matikářku v brýlích s čočkami tlustými jako dna od sodovky, které se v mé po lásce prahnoucí náruči podařilo zamlžit teprve po horečném vychrlení Pythagorovy věty. Když štěstí stálo při mně, tak zamlžování brýlí a milostné vzdechy obyčejně vyvrcholily ve žhavý polibek. K ničemu jinému jsem se bohužel na Petříně, hemžícím se milenci, nedostal.
Jen jednou, po oslavě maturitního večírku, jsem se pod vlivem alkoholických nápojů bezhlavě v kašně na Petříně sápal na stejně ovíněnou spolužačku. Za neustálého povzbuzování spolužáků se mi po chvíli podařilo odstranit část oděvu, který my muži stejně pokládáme za zbytečnou. Když jsem bílou podprsenkou vítězoslavně zamával nad hlavou, sklidil jsem od spolužáků bouřlivý potlesk, který způsobil, že spolužačka vystřízlivěla, uvědomila si, že je spořádaná dívka a vlepila mi takovou facku, že jsem klopýtl a za doprovodného smíchu přihlížejících jsem upadl do vody. Takže jsem ostrouhal mrkvičku, ale zato si s kamarádkou, která shodou okolností také žije v Austrálii, dodnes na tuto roztomilou příhodu milerádi zavzpomínáme.
“Pamatuješ na maturitní večírek?” je moje vítací fráze pokaždé, když se vidíme.
“Abych nepamatovala. Byl jsi ale číslo,” zní obvyklá odpověd, ve stáří záhadným způsobem ještě více než za mlada vyvinuté spolužačky. A člověk si uvědomí, jak bylo mládí nevinně krásné a jak rychle uběhlo…
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.” Pod rouškou tmy docházelo k bezohlednému pošlapávání lidských práv. Nejeden student na oslavu doplatil modřinami, nedobrovolným ukončením studií, polepeným kádrovým posudkem a začátkem nejistého života. Na tyto akce spojené s májem vzpomínám zrovna tak nerad jako na nucené jásání v prvomájových průvodech a stupidní projevy našich představitelů…
Květen má naštěstí pro mě i jiné, příjemnější vzpomínky, tentokráte spojené s mým milovaným sportem - cyklistikou. V květnu se totiž tradičně koná na hladkých silnicích, které lemují smíchovské nábřeží, slavný Cihlářův memoriál. Toto kritérium jsem jezdil už jako vyzáblý chlapec, kdy jsem závodil za mladší dorost, potom, když jsem trochu zesílil a povyrostl, tak jsem ho jezdil za dorost starší, a když se konečně ze mne stal chlap, tak jsem tento populární závod jezdil za muže. A vždycky pro mě Cihlářův memoriál něco znamenal. Zvláště pak, když jsem se s ním potýkal na vojně v dresu Dukly. V květnu obyčejně již bývalo také trochu tepleji, závod se konal večer a byl hojně navštěvován cyklistickými fanoušky, kteří nás povzbuzovali k větším výkonům. Díky perfektnímu silničnímu povrchu a tomu, že se jel na naprosté rovině, se během závodu dosahovaly neuvěřitelné rychlosti. Vyhrát Cihlářův memoriál bylo snem každého závodníka. Mně se to bohužel nikdy nepodařilo, i když jsem jako vojenský bažant v roce 1965 k tomu neměl daleko.
Tenkrát se jel “Cihlářák” na plné pecky. V té rychlosti lidé, zrovna tak jako okolí, splývají v jeden šedivý celek a závodník stěží vnímá, co se děje kolem něho. Snaží se soustředit na zatáčky a spoluzávodníky, aby díky nepozornosti nezavinil pád.
“Jste ujetý,” řvaly na mě a mého kamaráda Průška z Dukly davy diváků. “Jsme ujetý,” zařval na mě Průšek a šlápl ještě s větší vervou do pedálů. “Jeď, jsme ujetý,” zakřičel jsem tentokráte já na kamaráda, zalehl do řídítek a jel, co to dalo. Vidina vítězství, přinejhorším druhého místa, mně dodala sil, o kterých jsem neměl ani zdání. A tak jsme zběsile kroužili ulicemi a vzájemně se ujištovali, že máme náskok před pelotonem, tetelili jsme se vzrušením a jeli kolo za kolem o sto šest.
“Jsme ujetý,” zařval jsem už po několikáté na Průška, očekávaje jeho odpověď, konfirmující, že je tomu skutečně tak. Tentokrát se však Průškova odpověď nedostavila. Místo ní jsem za sebou slyšel cyklistům tolik známý a tolik obávaný rachot kola, které se střetne s asfaltovým povrchem silnice. Rychle jsem se ohlédl a viděl pouze jiskry od pedálů ubohého kamaráda, který ještě s nohama v klipsnách kola dělal kotrmelce do davu užaslých diváků. Chudák Průšek si zřejmě v zatáčce škrtl pedálem a šel, jak se řekne cyklistickou hantýrkou, “na hlavu” neboli “na čepici.” Prostě lehl a tím závod pro něj skončil.
A já na to byl po zbytek závodu sám. S nikým se již nedalo střídat na špici, nikdo nemohl v závodě pomoci, šlo o to vydržet sám do konce, což se mi s neuvěřitelným vypětím sil podařilo a cílovou pásku jsem projel se zdviženýma rukama vítěze. K mému nemalému zklamání se však neuvěřitelné nestalo skutkem. Nevyhrál jsem! V zápalu závodu jsme si totiž s kamarádem Průškem neuvědomili, že i když jsme byli ujetí, byli jsme ujetí jenom před hlavní skupinou, před pelotonem. Ještě před námi však byli doopravdu ujetí čtyři jezdci. Takže jsem vlastně dojel až pátý a sen o vítězství se zhroutil jako domek z karet. Chtělo se mi tenkrát zklamáním a tím, že jsem si připadal jako blb, brečet. Jen s maximálním vypětím vůle se tomu tak nestalo.
Kdo však plakal bolestí, byl Průšek, který si sedřel kůži na boku a zadnici téměř na kost. Po závodě mně se slzami v očích vysvětlil, co zapříčinilo jeho nešťastný pád. Ne, neškrtl si v zatáčce pedálem, jak jsem se mylně domníval. Před kolo mu vstoupila nepozorná babka, která to odnesla zrovna tak jako Průšek.
A navíc ji postihl závodníkův hněv, když se na ni, celý zkrvavený s pumpičkou v ruce, hnal s úmyslem o ni pumpičku přerazit. Takové bylo jeho zklamání z toho, že naše ujetí nemohl proměnit ve vítězství. Zachránili ji tenkrát diváci, kteří mu zadrželi ruku. Jedině jim mohla babička děkovat za přežití a Průšek za to, že nestrávil zbytek vojny ve vojenské věznici.
Ten den v máji se i přes moje celkem přijatelné umístění v závodě přece jenom nevydařil. Po závodě totiž následovala návštěva hospody na Újezdě, kde jsme my, vyčerpaní a hlavně dehydrovaní závodníci museli doplnit ztracené tekutiny. Moje drahé, milované kolo jsem pečlivě před hospodou zavřel na zámek a oddal se usilovnému oslavování celkem úspěšného závodu. A každou chvilku jsem vyběhl před hospodu kolo překontrolovat, jestli ho náhodou někdo neukradl.
Nakonec se stalo to, čeho jsem se celou dobu popíjení bál. K mému zděšení mi opravdu někdo kolo ukradl! Dokonce i se zámkem! Krve by se ve mně nedořezali, když jsem krádež zjistil a tenkráte s očima plnýma slz nad ztrátou nenahraditeného kola jsem se téměř vrhl pod kola policejní Volhy, jejíž příslušníky jsem roztřeseným hlasem obeznámil se situací. Zakabonění orgáni zapnuli houkačku a Volha vyrazila do tmy hledat zloděje.
Zatímco hlídka konala svoji povinnost, já v restauraci plakal do půllitrů. Utápěl jsem žal nad ztrátou až do té doby, než se v lokále objevil spokojeně vypadající policajt, který mi sdělil, že zloděje mého kola zadrželi nedaleko od hospody, když si to s kolem na rameni mazal po Petříně směrem ke studentským kolejím na Strahově.
“Tak ho máme, hajzla, vojíne. Však si tu krádež na okrsku vypije a vy budete zase moct závodit,” procedil příslušník mezi zuby a vyzval mě, abych ho následoval na stanici sepsat protokol.
Na stanici Veřejné bezpečnosti mě přivítal vzduch zatuchlý od potu a cigaret, horko ze sálajících musgrávek a otylý polda, který se mnou jedním prstem na stařičkém psacím stroji naklepal prohlášení plné pravopisných chyb.
Náhle se otevřely dveře a v místnosti se objevil pobledlý chlapec nesoucí moje kolo. Za ním vešel zatýkající orgán, který mě mrknutím oka pozdravil a přes rameno zahulákal směrem k zavřené místnosti: “Vstávej, Franto, mám tady pro tebe prácičku.”
Za malou chvíli se ve dveřích objevila rozespalá gorila, která si na obrovské ruce navlékla kožené rukavice, vzala studenta za flígr a hrubě ho hodila do své kanceláře. Pak už jsem slyšel přes zavřené dveře jenom: “Tak kvůli tobě, ty hajzle studenskej, jsem musel vstát. To ti tedy přijde draho, ty grázle zlodějská.” A pak už byly slyšet jenom duté rány, úpění a pláč.” A mě v té chvilce nic jiného nenapadlo než si připomenout, kolik slz bylo už za tento májový den prolito.
Nakonec jsem sebral svoje kolo a bez poděkování jsem ze stanice vypadl. Venku jsem se zhluboka nadýchl svěžího nočního májového vzduchu a začal jsem zvracet. Neblil jsem z vyčerpání po těžkém závodě ani po nadměrném pití, což se může snadno stát. Místo toho, abych byl rád, že mám zpátky kolo, bez kterého bych na vojně nemohl existovat, se mi udělalo špatně nad tím, čeho jsem byl svědkem. A můj den, kdy jsem téměř vyhrál slavný Cihlářův memoriál, byl dokonale zruinován… |
