Kunický rybník pod Hůrou
/jak jej vidím během ročních období celý rok – od zimy do zimy/

V Kunicích na Vidovickém potoce pod Hůrou je malá ani ne hektarová nádrž – Kunický rybník. Je to dochovaný zbytek malé vodní soustavy v této malebné krajině, nacházející se na téměř samé hranici rozvodí Sázavy.
Vidovický potok, který z něj dále vytéká, se v lukách za vsí spojuje s potokem Kunickým a míři do říčky Mnichovky a s ní se u Zbořeného Kostelce vlévá do Sázavy.
Tato malá vodní plocha působí dojmem, že se člověk ocitl najednou v malém přírodním ráji. Z obou stran sevřené malé údolí s vodní plochou velikou právě tak, že toto malé území vyplňuje. Svědčí to o krajinném citu předchozích generací a vědomí, že od přírody nelze brát více, než ona sama je ochotna poskytnout.
Malé romantické místo, které poskytuje přírodní únik z dnešního přestresovaného světa do klidné oázy a dokáže poskytnout vnitřní energii.

Zimní intermezzo – příroda i rybník spí pod vrstvou ledu, sněhu. Zima v Kunicích bývá dlouhá a často velmi mrazivá a velice tvrdá. Zamrzlá rybniční hladina ukazuje na průběh zimy. Silný led je zárukou, že se na rybníku může bruslit, jen rybám je potřeba u hráze prosekat okno a zajistit přívod kyslíku.

 

Hráz včetně přilehlé cesty je i v tomto období sněhu a mrazu příhodné místo k zachycení atmosféry zimního dne.

 

Předjaří se ke Kunickému rybníku někdy ani nedostane. Rybník je sevřen do přilehlého údolí pod kopcem Hůrou, a to už se teploty musejí vyšplhat hodně vysoko nad nulu, aby se ledy hnuly.
Stává se mnohdy, že jaro má s Kunickým rybníkem velkou práci, a kvapem tající voda z okolních luk a strání jde s potočním přítokem vrchem po ledě. Uspíší tak odtání ledového příkrovu v rybníku a příchod jara pro všechny živočichy, jimž je rybník domovem.
Jarní období nebývá sice zkraje moc příjemné, ale jen co se ztratí bláto a slunce začne vytahovat pupeny, bude zde zase zelená oáza. Nejen na březích rybníka, ale i na přilehlých stráních a v lese. 
Zimní idyla z hráze již zmizela, po sněhu i ledu není ani stopy, zato ale celé místo se jarním vzduchem a probuzením jen tetelí.

 

Jaro je v plné síle a vyhání veškeré rostlinstvo kolem do plného rozpuku a rozkvětu. Stromy se v jarním slunci vzhlížejí v klidné hladině, na kterou zavítají při svém tahu za hnízdišti i divoké kachny. Jaro v lukách pod rybníkem, žluté blatouchy se váží k přírodní krajině.

 

Vrchol jara a počátek léta je zcela neomylně brán, když se všechny jarní odstíny zelené přírody srovnají do jedné řady. Lípy na hrázi, olše na březích i břízy v údolní nivě potoka se spojí s lesem na kopci a promění se v jeden velký zelený háv, který rybník zahalí do přídechu příjemného místa.

 

Plné a horké léto pak odstartuje zrání a start všech chemických a biologických procesů, kterými poté jednotlivé rostliny i druhy reagují na zkracující se den a menší intenzitu světla.
Rybník sám je plný života, jak se v létě dá pozorovat na mělčině, kde se vyhřívají kapři i jiné ryby. Je také přirozeným útočištěm a domovem jiných druhů živočichů spjatých s vodním prostředím.
Za vrcholícím létem se přihlásí první náznaky podzimu. Listí se již skutečně začíná vybarvovat, a koncem léta se noční teploty kolem rybníka již podstatně snižují.
Barvy podzimu jsou na hrázi se slunečním světlem nejintenzivnější, nejpůsobivější a stále navozují atmosféru příjemného místa.
V ranních mlhách se přece zaskvěl den, v klidné hladině se objevil nádech podzimu dýchající syrovostí a barvící vše do pestré palety tónů.

 

Podzim rozehrál na vodní hladině mozaiku barev vsazenou do modré oblohy.

 

Jemný a téměř nesmělý podzimní náhled je záhy vystřídán vším, čím se hra barev vyznačuje a co přitahuje napětím i atmosférou všechny obdivovatele přírodních krás.
Jak vykouzlit z malé vodní plochy kunického rybníka plátno podzimu…., to je má každoroční hříčka i snaha zároveň.
Listí opadalo, podzim se již připravuje předat vládu opět na dlouhou dobu zimní pohádce, kdy duchnu vystlanou listím vystřídá peřina bílého sněhu.
Pravý podzimní den, vítr uklidil hladinu, listí odplave nebo klesne ke dnu v přírodním procesu. A i na podzim se může stát, že ranní mrazík pokryje hladinu ledovou krustou.

 

Zima střídá na rybníku podzim velice záhy, v ledovém zimním sevření se ocitne nejen hladina, ale i veškerá okolní příroda. Zimní slunce ozařuje zamrzlou hladinu a mnohdy dokáže pravé divy při krystalizaci sněhu. To je pak pravá zimní pohádka - bílo, zamrzlo, a na hladině se třpytí sněhové vločky jako drahokamy.

 

Zima na sebe zde nikdy nenechá dlouho čekat. Mráz i led sevřou hladinu rybníka i Vidovický potok pevně a jen neradi se vzdávají vlády. 

Rybník tak při opětovném zamrznutí uzavře jeden rok života, jeden rok koloběhu života - koloběhu vody.

Samotný běh ročních období tímto malým vodním dílem ukazuje na vše, co je v přírodě přirozené a nutné. Tedy aby příroda a přírodní zdroje mohly žít a fungovat, musejí mít prostor k přirozené a nerušené obnově.

Proto je Kunický rybník zase po každé zimě a po jarním tání zdrojem a smyslem obnovy života, neboť tyto přírodní funkce zde stále probíhají a fungují.