Letošní předmájový víkend byl pro MBX Club opět po pěti letech ve znamení Holandské jízdy. Co se skrývá pod označením MBX? Jde o československý automobil ze šedesátých let, jehož plný a správný název zní Škoda 1000 MBX de Luxe. Případně také Škoda 1100 MBX de Luxe. Tento vůz je jedinou karosářskou variantou původního čtyřdveřového embéčka, která prošla od stadia vývoje a zkoušek až do finální části schválení a výroby. Vyráběn byl od podzimu roku 1966 malosériovým způsobem v Mladé Boleslavi až do léta 1969, kdy došlo k ukončení výroby celé typové řady 1000 MB. Přidané písmeno „X“ do základního názvu označuje v automobilové karosářské typologii nevšední či zvláštní řešení nebo jinak konstrukčně odlišné. V tomto označení se tedy přidáním jednoho písmene podařilo vyjádřit vše, co takovéto provedení v kategorii malých vozů v tehdejším Československu mohlo pojmout:
- dvoudveřovou karoserii v provedení á la Coupé bez středního sloupku
- negativní sklon zadního sloupku s navazujícím zadním panoramatickým sklem
- skromný litrový čtyřválcový motor osazený dvěma karburátory
Podoba vozu může vyvolat dojem, že se jedná o americkou či francouzskou konstrukční školu z přelomu padesátých a šedesátých let. A to je právě to, co činí tento model téměř exkluzivní v celé plejádě všech vozů Škoda s motory vzadu za celé čtvrtstoletí výroby. K tomu mimo jiné přispívá i to, že celkový počet vyrobených vozů MBX byl poměrně velice nízký vzhledem k náročným dokončovacím úpravám zejména pro zahraniční zákazníky. Vyrobeno bylo v letech 1966-67 1.403 vozů 1000 MBX a později v letech 1968-1969 dalších 1.114 vozů 1100 MBX. Prodejní cena vozu 1000 MBX se pohybovala v roce 1967 nad hranicí 52.000 Kčs. Jestli to bylo málo nebo moc, nechť si každý, kdo si tehdejší časy pamatuje, posoudí sám dle svých poměrů a možností. 

    

MBX Club vznikl v roce 1999 jako souručenství naprosto volných vztahů majitelů a příznivců tohoto automobilu. Významným a přelomovým byl rok 2001, kdy se nám podařilo zorganizovat a uskutečnit 1. Historický sraz MBX v Mladé Boleslavi. Klub neboli pár dnes již dávných známých se setkává, jezdí nebo se sejde na kus řeči, aby se probraly záležitosti související s automobilismem. Setkává se při běžných motoristických starostech, kdy je potřeba znalostí nebo schopností či možností pomoci druhému při řešení opravy nebo poskytnutím či prodejem náhradního dílu. Jezdí na motoristické veteránské akce v Česku jakož i za hranice. A na kus řeči se setkává vždy tak, aby se z takových srazů podařilo všem účastníkům do běžného života protlačit pocit sounáležitosti a pohody, plynoucí z příjemných akcí pořádaných a uskutečněných proto, aby v nich cit k motoru či automobilu neztratil smysl a nevytratil se v návalu obyčejného a laciného komercionalismu.
Letošní jaro, tedy poslední víkend v dubnu, se povedlo právě takovým způsobem na pravidelnou veteránskou akci v Holandsku dojet skupině tří vozů MBX. V Holandsku se tato veteránská přehlídka československých automobilů a motocyklů organizuje po pěti letech. Zúčastnili jsme se i v roce 2002, ale tehdy jsme zažili naprosto psí počasí a nebyli si jisti tím, jak dopadneme letos. Ale protože lidé kolem MBX již tehdy prokázali fyzickou i psychickou odolnost, nebáli jsme se tam vyrazit i letos a doufali, že horší než minule to snad již nebude.
Trojice vozů MBX jako česká trikolora. Bílá MBX moje, modrá MBX Jirky Zlámala Z Bakova nad Jizerou a červená MBX Ládi Hrubého z Rokytnice nad Jizerou.

Ve čtvrtek 26.4. odpoledne jsme se začali připravovat na start celé akce přímo v Bakově u Zlámalů. Toto místo bylo vybráno jako strategická základna výpravy a výborné orientační místo pro dálkové jízdy. Bakov nad Jizerou leží na silnici R10 a je tedy lehce dostupný nejen ve směru od Prahy ale i od Semil. S nastávajícím již téměř víkendem jsme byli klimaticky spokojeni, protože slunce nám ukázalo vlídnou tvář a my jsme za slunečného a velmi teplého odpoledne zamířili z Bakova do Mělníka a dále přes Litoměřice, Most a Chomutov k hraničnímu přechodu Hora Sv.Šebestiána. Hranici do Německa jsme překročili bez potíží, ale již se tmou na krku. Další jízda v noci směrem k městu Chemnitz byla poněkud méně přehledná vzhledem k tomu, že v těchto příhraničních oblastech bývalé NDR se významnější dopravní tahy teprve budují, ale nakonec jsme nezabloudili. Od Chemnitz, což je město dříve známé / v bývalé NDR/ pod názvem Karl-Marx-Stadt, jsme před půlnocí zamířili směrem na západ po německé dálnici A4.
Na dálnici nám to začalo přece jen ubíhat, naše vozy se většinou pohybují rychlostí kolem 100 km/h, ale i to je na dálnici rychlost dostatečná k dosažení slušného cestovního průměru. Nejde o žádné závodění, ale o čistě slušnou technickou jízdu s důrazem na dodržování veškerých dopravních předpisů a pravidel bezpečnosti. Ti, kdož s embéčky u nás kdysi jezdili, sice vědí, že na tehdejší dobu u nás to bylo velice jezdivé auto, ale dnes jsme přece jen, nejen u nás ale i po celé Evropě, výkonem motorů, jízdními vlastnostmi, výbavou a zabezpečením úplně jinde. Ale o to větší z takové jízdy máme potěšení a sledujeme někdy až velmi překvapené tváře či ohlasy západoevropských motoristů. Při jízdě do Holandska je nutno projet napříč Německem od východu k západu. S tím souvisí i svezení po dálnici A7, která spojuje Hamburk s jihem Německa a přes alpské průsmyky míří na jih do Itálie.
A7 tvoří páteř dopravního systému Německa od severu k jihu. Při směru východ západ je prostě nutno se s ní setnámit, zejména pokud jde o kamionovou dopravu a logistiku. To se projevuje tak, že po této dálnici, která má tři jízdní pruhy a v táhlých stoupáních podobných naší D1 pruhy čtyři, se valí nepřetržitý proud kamionů v prvním i druhém pruhu. V prvním jedou kamiony 80km/h a ve druhém 110 – 120 km/h. Okamžitá rychlost dle stoupání nebo klesání a rozhodně se s tím, jak říkáme, nemažou. No a ve zbylých levých pruzích to „mydlí“ Němci se svými mercedesy, bavoráky, audi, oply nejméně 160km/h a často i více.
V takovém kolotoči se naše MBX po půlnoci ocitla, protože náš směr se měnil z A4 na A7 ke Kasselu. Zhruba asi 55 km v takovém provozu je pro každého řidiče od nás rozhodně více než autoškola. Je to zátěž psychická a rozhodně je třeba jet, jet a jet. My naše vozy výkonově nepřetěžujeme, jenže na dálnicích to znamená, že v dlouhých a táhlých stoupáních naše motory poněkud umdlévají. Kamiony nás tlačily, případně předjížděly hlava nehlava, až to bylo chvílemi i nepříjemné. Ale je možno říci, že kdo si tady v nočním závodním kamionovém tempu poradí bez potíží, může si již napříště klidně říkat mistr volantu.
U Kasselu jsme se s touto nadměrně dopravně a logisticky vytíženou dálnicí naštěstí rozloučili a zamířili na dálnici A44 směrem k Dortmundu. Noc přece jen uběhla a s ranním kuropěním jsme před Dortmundem zastavili na parkovišti a zahnali nejtěžší únavu krátkým spánkem. Spánek alespoň 3 hodiny nad ránem je nutnost z několika důvodů. Předně je lepší spát na volantu než zaspat za volantem a zejména také proto, že k ránu ochabuje postřeh i smysly a na dálnice v Německu vyrážejí vyspalí a čerství řidiči, kteří se za volantem chovají jinak než ti, co jedou přes noc nepřetržitě. A právě této vlně je potřeba se vyhnout, řešíme to tedy krátkým spánkem a do provozu se vydáváme až zase za plného světla.
Projeli jsme kolem Dortmundu a přes Essen se přiblížili k holandským hranicím. Hranice mezi Německem a Holandskem se překonává jednolitou a stálou jízdou po německé dálnici, která naprosto plynule přechází v dálnici holandskou mířící stále na západ k městům Arnhem, Rotterdam a k holandskému pobřeží Severního moře. 

Za Arnhemem se již blížilo místo našeho pobytu - obec Wolfheze položená v příjemném lesnatém prostředí. Lesnatém na místní poměry, jedná se spíše o něco mezi oborou a anglickým parkem, ale množství stromů je dostačující, aby se člověk cítil příjemně a v docela parném dni byl rád za přítmí i chládek. Ujeli jsme z Čech přes 800 km a byli jsme v dobré náladě. Rezervovaný hotel nás svým exteriérem plně uspokojoval, velice rádi jsme uklidili své vozy do podzemní garáže hotelu a šli odpočívat. Já na takové delší cestování mám metodu sprcha a Plzeň. Napřed tedy očistu těla, prach ze silnic musí dolů a poté následuje povzbuzení ducha. Obojí se prolíná navzájem a jde to krásně dohromady. Není nic báječnějšího než poté na nějakou hodinku zase zamhouřit oči. Veškerá únava tak opadne a jeden má zase chuť k životu. A třeba vyzkoušet hotelová kola v holandské krajině, což je relaxace přímo naprostá. Atributy holandské krajiny ze sedla kola jsou velice příznačné, vše je poněkud jiné než u nás, mírně strohé a pedantické, ale velmi přehledné a bezproblémové.

     

S ranním sobotním rozbřeskem se začalo plnit přilehlé hotelové parkoviště.
Naše MBX se podařilo umístit na čestné místo, a tak došly zasloužené pozornosti holandského publika. Hotel Buunderkamp, jak se zařízení jmenovalo, působil velice decentně zejména zasazením do krajiny a okolní parkovou úpravou. Dokonalost exteriéru vystihl velice dobře Jirka Zlámal tím, že vkomponoval své proslulé modré MBX do fotografického záběru tak, aby obojí vzájemně velmi decentně vyniklo. Je to skutečně povedený obrázek, ani historický firemní propagační materiál neměl lepší nápady k prezentaci tohoto vozu. 

    

Veteránská akce byla přehlídkou československých automobilů i motocyklů různých druhů i ročníků. Zúčastnění majitelé byli povětšinou domácí, tedy Holanďané. Zahraničními účastníky jsme byli my a dalších několik posádek různých škodovek z Čech, slušné zastoupení přijelo z Německa a též několik škodovkářů z Anglie.
Několik málo automobilů mělo ještě předválečný rok výroby, ale převažovala vozidla Škoda z poválečných modelů – Tudor, Spartak, Octavia, Felicia, 1000MB, 1000MBX, 1100MBX a 110R. Poměrně slušné zastoupení měly vozy Tatra, Tatra 8, Tatraplán, Tatra 603 a 613. Mě osobně nejvíce zaujal vínový Tudor ředitele soutěže, skutečně mimořádný vůz. 

      

A také naše MBX. Vše bylo velice vydařené, naše auta byla v Holandsku v kurzu, protože i zde je MBX vzácnost. Nám se líbili holandské Tudory a Holanďanům zase naše MBX, obdiv byl vzájemný. Nikdo z holandských účastníků se s MBX neprezentoval, což mne vede k domněnce, že zde tento vůz buď nebyl vůbec nebo se dnešních dnů nedožil. To ještě budu muset vyzkoumat.
K organizaci patřila již tradičně jízda holandskou krajinou, která byla stejně romantická jako velice příjemná. Jelo se v koloně všech zúčastněných vozů projížďkovým tempem. Směřovali jsme k protipřílivovým zdymadlům na řece Rýnu, na rýnském rameni Lek. 

Tato zajímavá technická stavba nemá ani tak moc impozantní rozměry jako spíše nesmírnou krajinnou a vodohospodářskou důležitost. Jde tu zásadně o to, zabránit případnému přetlačení vod Rýna mořským přílivem, který proti pobřeží může být podporován a zesílen mořskými bouřemi. Rovněž je stavba doplněna plavebním kanálem a vodní elektrárnou. Takovýchto zdymadel je rozmístěno na dolním Rýnu několik tak, aby se jejich činnost překrývala a podporovala. Ze strojovny šlo velice snadno přehlédnou široké okolí včetně vodní cesty tohoto rýnského ramene a je zcela jasné, že rovné a nízké pobřeží je na záplavy vod z moře velmi citlivé. Proto je v Holandsku údržba a projektování technických staveb a vodních cest na vysoké úrovni.

       

Projížděli jsme krajinou a nešlo si nevšimnout naprostého souznění s přírodními podmínkami, které jsou zřejmě Holanďanům vlastní. Atributy holandského venkova byly v naprostém souladu s parametry moderního bydlení, zcela jistě s veškerým komfortem, který si my dokážeme také představit. A také se dalo všimnout toho, že i přes veškerou modernost a čistotu z ní pramenící místní lidé ani poměry neztratili přírodní pouto se svým místem bydlení, života a práce. Labyrint světa a ráj srdce, zde také duše. 

      

Celá sobotní jízda se podařila. Bylo nám příjemně i po slavnostním večeru, kde jsme byli odměněni účastnickým pohárem. Večer jsme strávili v jedné místní letní restauraci a za evropské ceny se jali hodnotit místní speciality a pivní nabídku. Příjemný večer jsme si prodloužili tím, že jsme ještě na hotelovém pokoji probírali naše další možnosti. Padlo rozhodnutí udělat si druhý den v neděli vlastní program a jet dále na západ k samotnému moři. Letošní skvělé počasí k tomu přímo vybízelo, před pěti lety o něčem takovém nebylo možné právě z důvodů povětrnostních ani uvažovat. Zdálo se nám tedy, že nastala vhodná doba udělat to, co každého z nás v cizině v blízkosti moře stále láká. K moři se prostě jet musí. Nechali jsme si tedy poradit od paní Swarttouw, organizátorky této akce, jakým směrem a kam namířit. Poradila nám letovisko Rockanje kdesi za Rotterdamem přímo v písečných dunách. Udělali jsme tedy přípravu jízdní trasy a šli spát.
V neděli 29.4. jsme se rozloučili s příjemným prostředím hotelu Buunderkamp a po naprosto perfektních dálnicích se vydali směrem k Rotterdamu a poté ještě dále. Cestou jsme potkávali jen samé velice pohodové holandské řidiče. Vzdálenost dalších asi 130 km nebyla tak nepřekonatelná a chuť vidět a zkusit moře přece jen velice lákavá. A skutečně, moře bylo modré, mokré a navíc studené. Ale moře to bylo, Severní. Cítil jsem uspokojení, dojeli jsme s našimi MBX takříkajíc z Čech až na konec světa. Dále na západ bylo už jen moře.
Na pláži v jemném písku se příjemně hřálo, 24 stupňů je přece jen již dost na slunění, a tak jsme si užívali slunečný den a odpočívali zase před nastávající jízdou domů k nám. 

       

Mořská voda zde v těchto místech sice lákala, takže jsme ji i zkusili, ale ke koupání to moc nebylo. Ani pro nás, odvážlivé suchozemce. Ale nakonec jsem se přece jen pustil dál než pět metrů od břehu a bez ohledu na nepříjemnou teplotu se jal plavat podle pobřeží. Jenže za příbojovou mělčinou bylo cítit, že tam vládnou mořské proudy a že to není ani nic příjemného a vlastně ani rozumného. Viděl jsem, že zde plavec je vodní hříčkou a z moře jsem včas vylezl, nemělo smysl to pokoušet a do Anglie ani na širé moře jsem plavat nechtěl. Ve slunném odpoledni se náš čas u moře naplnil. V městečku Rockanje jsme doplnili benzínové zásoby a vydali se k poslední instanci našeho holandského pobytu. Větrný mlýn k Holandsku samozřejmě patří, a tak jsme si samozřejmě nemohli odpustit u takové místní dominanty poblíž Rockanje zvěčnit naše automobily. Plni a uspokojeni všemi možnými zážitky jsme domů k nám vyjížděli od větrného mlýna poblíž pobřeží .Čekala nás zase celonoční cesta přes Německo a ranní pondělní návrat do Čech. 

    

Je velice zajímavé, že snad na všech jízdách a cestách, co jsem kdy kde byl a jel, mi vždy přišlo, že cesta tam je náročná a dlouhá a nemá nouzi o zajímavé zážitky a situace. Zato domů nebo zpět je člověk hned, nějak to jde nebo jede domů samo a naše jízda z holandského pobřeží nebyla výjimkou. Bez potíží jsme projeli Německem a s ranním pondělním kuropěním se blížili po nové a úplně prázdné německé dálnici k Petrovicím. Vraceli jsme se zpět do všedních dnů. Idyla skončila, jeli jsme zpět do Čech a zase do pracovního procesu. Během pondělního rána jsme se pak poroučeli v české kotlině ke svým domovům zakončit a ještě jednou v duši prožít vše, co nás cestou potkalo a také to, co jsme si z takové cesty domů přivezli nejen pro tělo ale i pro duši .
Naše automobily MBX bez potíží zvládly tuto víceméně víkendovou dvoutisícikilometrovou vyjížďku na pláže Severního moře v Holandsku.
Děkuji Jirkovi Zlámalovi z Bakova a Láďovi Hrubému z Rokytnice za to, že jsme tuto jízdu absolvovali ve zdraví a v dobré náladě.