Nedaleko místa mých rekreačních pobytů za Prahou se nachází malá česká vesnice Hrusice. U nás a i jinde známá především tím, že se jedná o rodnou vesnici malíře a ilustrátora Josefa Lady.
Dnes již klasické Ladovy ilustrace, znázorňující pro dnešní chápání tak trochu idylický vesnický život koncem 19. století, jsou součástí velké Ladovy životní galerie. Mladším generacím, vyrůstajícím v polovině i na sklonku 20.století, připomínají to, s čím se snad už není možné dnes běžně setkat. Zejména mám na mysli ztvárnění a zachycení čtvera ročních období a další podobné úseky přibližující atmosféru malířova prožitku námi dnes chápané jako dané a zažité schéma.
Jaro – stráně a meze za vsí se zelenají, stromy kvetou, děti se radují a užívají si bezstarostně svých her v jarním probuzení
Léto – nejnádhernější období roku, čas polních prací, suší se seno, zraje a sklízí se obilí, je teplo a děti si užívají letních radovánek…
Podzim – barevný podzim, zraje ovoce, ze země jsou sbírány brambory, pasáčkové si dělají ohníčky a pouštějí draky…
Zima – z Ladových náhledů na zimní krajinu i ztvárnění zasněžených Vánoc vyzařuje klidná mysl umělce zcela nepokrytě zúčastněného na všem, co se v zimou zahalených Hrusicích odehrávalo a dělo každý běžný den…
Příroda spí a pohled do kraje se nadechuje zrovna tak jemně jako bílá peřina a duchna na polích, stráních, kopcích i lesích. Ladova vesnice s Ladovou zimou je naprosto idylická. Skutečně je pohled na zimní nádheru uklidňující, vždyť v dobře vytopené chalupě je jistě příjemně a zima za okny se spoustou sněhu, mrazu i ledu se krásně nanáší na plátno. Ale je tomu tak doopravdy? Nebo spíše jakou zimu asi zažívali lidé a kluci v Ladových Hrusicích? Jaké to bylo ve skutečnosti, když nakonec obrazové poselství je právě tak idylické? Jisté je, že v dnešním uspěchaném a přetechnizovaném běhu světa něco takového, jako jsou právě Ladovy obrázky, působí trochu jako z jiného světa. Ani není čas se zastavit či zamyslet nad tím, jaká že to idyla se z našeho života a vnímání již vytratila. Jen občas a vzácně se dokážou lidé přiblížit těm chvílím, které naši ještě nedávní předchůdci zažívali a z pocitů přírodních se dokázali radovat i přesto, že jim právě tyto přírodní podmínky i poměry dávaly zabrat. Vždyť jenom v poměru k zobrazenému oblečení a obuvi Ladových postav můžeme mluvit o nesrovnatelném. Co se však porovnat dá, je právě ta „obyčejná zima“. Tedy zima se vším všudy – spoustou sněhu, ledu, mrazem, fujavicí a zase další spoustou sněhu, vším zmrzlým na kost a až do jara. Samozřejmě že v zimě se v příbytcích topí, teplo je potřebné i v dalších obecných budovách jakož i v hostinci. Od rozpálených kamen se málokterý problém zdá tak složitý. Jenže dnes jsou rozpálená kamna, která do rána vychladnou, namnoze nahrazena poněkud jinou vytápěcí technikou. Přece jen pojem ústřední topení není zase tak historicky starý a na Ladových obrázcích se s ním samozřejmě nesetkáme. Ani s plynovým vytápěním. Je tedy díky tomu v našich dnešních domech a bytech o poznání útulněji než za hrusických zim ševcovic Pepíka v tehdejších doškových chalupách.
No a vida, jsme na tom tedy s teplem v zimě lépe, ale o to právě může být setkání s pravou Ladovskou zimou překvapující až zalézá za nehty - a to není vše. A to bych zde rád trochu popsal a přiblížil. Trochu se přiblížit k tomu, jak jsem pocítil Ladovu zimu docela nedávno a právě v Hrusicích.
V létě a někdy i v zimě navštěvuji rodinu mé dávné přítelkyně ve vesničce nedaleko Hrusic. Myslím, že není nic na tom, že dobří lidé se rádi vidí, a tak přes různé společenské události udržujeme přátelství i sportem. V létě na kolech na trasách vedoucích přes Jevanské rybníky a v zimě na běžkách v terénech kolem Hrusic až k Sázavě. Nejinak tomu bylo i minulou zimu. Sněhu v okolí Prahy bylo více než dost, a tak se na běžkách může dle libosti volnou krajinou. Stopa vede přes pole a mizí v chlumech a lesících, aby se na dalším obzoru opět ukázala jako jemná vyžehlená stužka, která opásá zimní krajinu. V lesním zákoutí a za větrem takovou krásu lze pozorovat i delší dobu, téměř je cítit napětí, o kterém píše Karel Klostermann, když popisuje, jak nádherná je příroda v majestátním tichu a ve světě lesních samot. A přitom kdo rozumí, tak slyší vše a ví, že i v zimě les žije. A to já vnímám, i když šustí běžky. Pláně nad Hrusicemi v mírném oparu i mrazu… Stopa jako jemná stužka v krajině…
Když připadlo zase několik dobrých čísel, vyrazil jsem na domluvenou návštěvu právě na projetí vyhlédnuté trasy přes Hrusice a pláně. Den byl mrazivý a přitom krásný s nádherným vzduchem a k poklidnému výletu na přímo lákal. Vždyť i v mírnějším tempu se dá probrat mnoho událostí a témat. K řece Sázavě nakonec nebylo tak daleko a zpětná trasa vedla přes hrusickou náves. Sněhu bylo tolik, že jsme z lyží slézali přímo před známou hospodou U Sejků v Hrusicích. Mírné zahřátí a oddech zároveň, to byla vítaná změna proti mrazivému povětří. Tedy vzdušný pramen zdraví z Posázaví je sice vynikající věc, ale i pivo je občas potřebné, o grogu nemluvě. Zdálo se mi tedy, že hrusická hospoda je to nejpříjemnější místo v okolním světě, protože pauza byla příjemná a domů zbývalo jen přes kopec necelé čtyři kilometry.
Taková závěrečná procházka, také co jiného, když máme s běžkami letité zkušenosti i kilometry a Jizerská padesátka a podobné jízdy v Krkonoších nám dávají nadhled nad terénem za Prahou. No, takže tedy přes kopec a pláně a jsme tam. Ale bylo to silně překvapivé a vůbec nijak jen tak. Čas - tou dobou bylo již pozdní zimní odpoledne a hned za hospodou přímo mezi hrusickými staveními fučela opravdová zimní vánice s chumelenicí. Veškeré okolí téměř zmizelo v bílé tmě. Lesy, chlumy, pole i stráně se schovaly do bílého řvoucího severáku, který zavál vše, co bylo v dohledu. Hrusické chalupy se ztratily hned za pár metrů. Vše zmizelo a my se ocitli ve sněhové vánici takové síly, že se nabízí jen srovnání s něčím, čemu se na hřebenech Krkonoš říká zákaz vycházení. Byla to neuvěřitelná slota, kdy sněhová vichřice zavane vše, ale právě po takové je druhý den všude tak něžně bílo. Právě tak jak to na svých zimních námětech o Hrusicích maloval pan Lada. Po návratu do Prahy jsem si uvědomil, že ti kluci na obrázcích Ladových byli v takových zimách třeba i bez kabátu nebo bosi a jejich jedinou lepší výbavou bývávaly dřeváky. Tedy – má úcta, pane Lado, a veškeré hrdopyšství stranou. Teplem vytopené domy, auta, vlaky, solidní zimní oblečení, obuv, sportovní výbava a výstroj a slušně živený městský člověk – to vše na vašich obrazech zimy v Hrusicích není, protože to vše přišlo až mnohem později. Možná tedy jen díky náhodnému zážitku na zimních pláních nad Hrusicemi si dnešní člověk může uvědomit a přiblížit to, z čeho a z jakých zážitků mohl vyjít malíř, když komponoval své zimní krajiny. Idyla umělcova vyjádření skrývá zcela jistě mnohem tvrdší a ještě mrazivější zážitky, než já jsem zažil jedno odpoledne, ale i tak se mi podařilo snad alespoň trochu pochopit to, jaké to asi bylo v zimě, když kluk Pepík ševců běhal ve sněhu hnedle po kolena a mrzlo až praštělo. Tak tedy, pane Lado, dnes je již zase po fujavici a můžeme přistoupit k malování. Přírodo v Hrusicích, pan Lada byl s tebou navýsost spokojen a není tomu jinak ani dnes pro všechny, kdo se s přírodou mají rádi i v zimě.
|