| Třetí vyprávění
VEŘEJNĚ LIDOVÁ KOALICE - AKTY PANA VLČKA - RASISTA - BÍLÉ KOZY
Marian Vlček chtěl, abysme vstoupili s Kornelií do jeho partaje.
„Vstupte k nám do VLKu,“ lákal Kornelii.
„Ani nevím, co to je,“ bránila se moje žena, „můj Eman má vlka, když si sedne na studený schody. Potom si maže zadek sádlem s křenem.“
Marian Vlček začal bejt nervózní: „Paní Rákosová, člověk nemá zůstat stranou světovýho dění. Musí se angažovat. VLK, to znamená Veřejná lidová koalice.“
„Ani nevíme, co je to koalice,“ řekl jsem Vlčkovi.
A moje Kornelie dodala: „Koaly jsou v Austrálii, požírají eukalypty a jsou z toho přiopitý.“
Vlček začal křičet: „Koalice je spojenectví! Chápete? Strana VLK vás bude chránit.“
„Nás chrání plot a Pánbíček,“ řekla Kornelie na odchodu.
Marian ji chytil za zástěru: „Paní Rákosová, budete litovat! Vy taky, Rákosi! Kdo nejde s námi, jde proti nám!“
„Pane Vlček,“ odpověděl jsem slušně, „nám žádná partaj nikdy nepomohla. Jenom tyhle ruce.“
Vlček volal od vrátek: „Jak myslíte, pane Rákos. Ale mohl jste dělat vrátnýho na Obecním úřadě a důchod by se vám nekrátil.“
Marian Vlček vztekle mávnul rukou a odcházel k Mařce Šafránkové. Říkalo se po vesnici i v okolí, že s ní dělá umělecký akty. Kornelie se ptala souseda Klimeše, který prý Vlčka a Šafránkovou viděl oknem, co to ty akty jsou.
Klimeš rád vysvětloval: „Marian má v ruce fotoaparát, je nahej, Mařka je taky nahá, ale v kožichu, a Marian ji fotí na stole, v křesle, na gauči. Mařka prý se všelijak kroutí, dělá divný figury jak v padoucnici a Marian na ní svítí reflektorem. Potom zhasnou a ráno Marian odchází domů přes plot. Je vždycky hodně bledej a podlamujou se mu nohy.“
„To umělecký fotografování je ale těžká práce,“ povzdychla si Kornelie.
Za tejden nás potkala nová příhoda. Přestali jsme Vlčkovi věřit úplně. Tonda, vnuk povaleče Ženíška, šel vesnicí okolo hasičárny se svým černým kříženým psem Bleskem. Když míjeli Vlčka, ten kopl nic netušící němou tvář bodlem, že Blesk kňučel celej tejden.
„Hajzle černej,“ křičel na ubohýho psa, „cikánskej... ty psí negře!“
Tonda to řekl Krtičkovi na Obecním úřadě, kterej dělal do lidskejch práv a podobně, a policajtovi Kučírkovi. Ale Marian Vlček všechno popřel a divil se:
„Pánové, já nejsem žádnej rasista. Tohle je lež. Já mám černou barvu rád. Je to barva smutku. A cikáni, promiňte, chci říct Romové, to je má oblíbená rasa. Jsou to hudební kouzelníci. A negři? Zbožňuju je. Nelly Gray je moje oblíbená píseň. Amerika je utlačuje. Zrovna včera jsem poslal protestní dopis anglický královně, aby zrušila kontroly na ruzyňským letišti.“
Starosta „naoko“ vynadal Tondovi, že si vymýšlí a varoval ho, aby neostouzel a neutrhal na cti veřejně prospěšnému funkcionáři Vlčkovi, kterej kandiduje na funkce v Obecním úřadě. Asi za tejden jsme šli s Kornelií na dříví do lesa. Tonda stál u reklamy na cigarety Petra, v náruči držel Bleska a plakal:
„Pane Rákos, Vlček zase kopl Bleska a řval, že by ho nejradši dal na kříž jako Kukluxklan černochy.“
Kornelie si překvapením sedla na pařez a za půl hodinky vzkřikla: 
„Už to mám! Neboj se Toníčku, ten surovec už nebude ubližovat tvýmu Bleskovi.“
Tentýž večer si vzala Kornelie na hlavu zelenej šátek, co dostala od Božky z Moravy a šla za Vlčkem. Vrátila se za hodinku.
„Cos mu řekla?“ byl jsem zvědavej.
„Vlček tvrdil, že si žádnýho černýho psa nevšímá, že je mu jedno, kdo je bílej a kdo vožehnutej, a že neví, co to ten -kukukklan- je. A tak jsem se jen ušklíbla a řekla jsem mu:
„Pane Vlček, jestlipak o tom víte, že vaše prababička byla cikánka a že měla vaši babičku s americkým černochem ze Žižkova?“
Vlček zcepeněl.
„Nebojte se, nikomu to neřeknu,“ uklidnila jsem ho, „ale nesmíte kopat a tejrat černý psy a lidi taky.“
Díval jsem se obdivně na svou ženu.
„Končo, kde jsi se to dozvěděla?“
„Nikde! Já si to vymyslela!“
„Ale to je hřích!“ zamračil jsem se, „ty jsi lhala.“
Kornelie mávla rukou:
„Neblázni, Emane. To byla lež v zájmu dobrý věci. Vlček už nebude kopat do žádnejch psů.“
Kornelie usnula a jako vždycky chrápala, až se třásla sklenička, ve který jsem měl zubní protézu. Přemýšlel jsem, jestli se má lhát. Taky mě napadlo, proč se říká Pravda zvítězí. Ještě než jsem usnul, vzpomněl jsem si na naše kozy. Jsou bílý a kdyby byly černý, měl bych je rád stejně. Pokračování....
Další díly najdete ZDE |
