Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (1)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ (1) |
| Sanatorium Jiřího Wolkra, nemocnice Třebotov, Kladno, 1981 – 2001 „Na obyčejné louce kvetou nejkrásnější květiny.“ Úvodem Ti, od kterých jsem si vypůjčil jména, tyto příběhy možná neprožili, ale věřím, že by se ani Kornelie ani Eman nezlobili. Děkuji a posílám jim nahoru do Nebe dík. Bratr mé maminky Boženky se jmenoval Eman. Měl jsem ho rád. Pořád se na mne a na všechny smál. Byl metařem v Nemanicích a zemřel u své služební káry. Bylo mu něco přes padesát let. Kornelie byla malá stará paní, kterou jsem potkával v parku v Tatranské Poljance ve Vysokých Tatrách. Léčil jsem si tam astma a ona chronickou bronchitidu. Chodila pomalu, protože nikomu nestačila. A tak jsem s ní coural jen já. Sípala, kašlala, a já jí vyprávěl pravdivé i smyšlené příběhy. „Měl byste to, pane Fousek napsat,“ říkala, „určitě by to lidi potěšilo.“ A tak jsem tenkrát v roce 1981 začal psát. Paní Kornelii bylo sedmdesát let. Pocházela odněkud od Ostravy. To je všechno, co o ní vím. Věnuji tyto příběhy všem, kteří poznali nemocnice, sanatoria, čekárny u lékařů, bolest, ale neztratili naději a víru v život. Poslední úpravy na této knize dělám po návratu z New Yorku, kde jsem byl v době nejtěžší, s přáním, aby byl zachován mír na naší planetě. 16. září 2001 v Kladně První vyprávění Návštěva z Moravy - Slivovice - Kornelie mluví k lidu - Arthur a zvony Březen je pro mě špatnej měsíc. Má žena Kornelie pokaždý pozve na návštěvu svou sestru Božku z Moravy. Přijíždí se svým manželem Ládínkem, kterej sice málo mluví, ale to, co řekne, za nic nestojí. Mají dvě dcery a ty jsou si podobný k nerozeznání. Je to tím, že jsou dvojčata. Tenhle rok je zase pozvala. Tedy, má Kornelie. Kvůli mýmu svátku. „Eman, to je nejslavnější svátek. Každej ho zná!“ Marně jsem jí každej rok říkal, že devatenáctýho března je Josefa. Nejradši bych měl jen příjmení Rákos. To bych potom žádnej svátek neměl a z Moravy by nikdo nepřijel. Moje Kornelie celej rok šetří, ale v březnu koupí pět láhví třešňovýho vína, uvaří guláš z koňskýho salámu v prádelním hrnci a koupí šest bochníků chleba. Za těch několik dní, co je u nás to její hloupý příbuzenstvo, se sní všechno. Přijeli přesně, jako každým rokem. Holky byly jen víc tlustý. Má švagrová Božena měla ještě větší břicho, dvě brady navíc a vyholený obočí. Jejímu Ládínkovi zářil do šera ten jeho fialovej, prokvetlej, slívovicovej frňák. Každej rok přiváželi demižón slívovice, která čpěla, až si lidé, co šli kolem, mysleli, že si doma pálíme lavórovici.  Kobylky se uvelebily a Kornelie začala ohřívat guláš. Holky popíjely třešňový a přikusovaly k tomu chleba s cibulí. Švagrová tvrdila, že je to jejich nejmilejší jídlo od dvanácti let. Věřil jsem tomu. Holky měly nosy jako jejich táta Ládínek. V cimře bylo pachem k zalknutí. Okno jsem ale nesměl otevřít, protože moje švagrová měla silný astma. Kouřila čtyřicet startek bez filtru denně. Prý aby si odkašlala. Ládínek nekouřil, ale o to víc pil. Jeho oblíbenou průpovídkou bylo: „Až popluju na bárce v moři a přijde bouře, vyhodím svý játra do vody a mám kotvu!“ Po týhle větě mu jeho Božena přestávala nalejvat. Ládínek otevřel demižón a Kornelie postavila na stůl skleničky. Moje Kornelie pila málo. Ale tuhle jejich slívovici z Moravy pila ráda. Toho jsem se bál nejvíc. Začala mluvit nahlas a vždycky divný řeči. Pokaždý ji polila nezdravá červeň a škytala po každým slově, který končilo na „f“. „Napijeme se, bratři!“ ozval se poprvně od pozdravu Ládínek. „Snad až po jídle,“ řekl jsem nesměle. Chvíli uraženě mlčel, nalil všechny skleničky a zvolal: „Na tvoje zdraví, Emane!“ Napil jsem se a v prsou mě začala škrtit nějaká ruka. Hlava se mi zamotala a z nosu se spustila rýma. Bylo to, jako když jsem si coby dítě vzal lžíci čerstvýho křenu. „Píše, co?“ zářil Ládínek. „Je tenhle rok silnější a chtěla být o něco čistější!“ Ládínek pomlaskl a smutně dodal: „Minulej rok přišel u nás na dědině starej Lukeš o zrak. Špatně přepálil a teď ho museji vodit vnuci.“ „Ten pes, co vodí slepce, je drahej,“ přikývla Božena. „A co tahle?“ zděsil jsem se. „Tahle nám nic neudělá. Je vyzkoušená!“ zadrmolil Ládínek a dolil sklenice. „Jak se to zkouší,“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Ládínek vysvětloval: „Dal jsem láhev bábě Petříčkovic, která mně jako úča búča dávala pětky z češtiny. Vyzunkla ji se svým dědkem, a když jsem viděl, že čtou druhej den večer noviny, řekl jsem si - Dobře, Ládínku. Pálil jsi dobře!“ Božka dávala znamení, že Ládínek lže. Stejně jsem neměl k tomu žlutavýmu nápoji moc důvěry. Po guláši jsem nemohl ani vydechnout. Kornelie do něj dala moc pepře, papriček, česneku a kdovíčeho ještě všechno. „Božena a Ládínek to mají rádi,“ okřikla mě, když jsem prohlásil, že ten guláš prožere střeva. „My taky máme rády guláš,“ vykřikovaly obě holky. Jedna se jmenovala Madla a druhá Rudla. Božce se líbil průvodčí Rudolf, a tak po něm pojmenovala jedno z dvojčat. Já je neoslovoval nikdy. Stejně jsem nevěděl, která je která. Ten guláš jim chutnal až moc. Chleba si nekrájely, ale lámaly. Stůl byl plnej drobků. I když já sám při jídle mlaskám, Božka, Ládínek a ty dvě vyjevený holky mlaskali o hodně víc. Připadalo mi to, jako když jdu po blátě a v gumovkách mi čvachtá. Večer byly obě holky trochu přiopilé. Tajně si upíjely třešňový víno. Kornelie je dala spát do ložnice a otevřela na ně okno, kdyby se jim udělalo špatně. Kolem devátý večer už Ládínek nemluvil. Díval se do jednoho bodu, automaticky škytal a pil. Bylo mi divný, proč tak pijou. Nejhorší, že sváděli taky mou Kornelii. Božena chtěla zpívat La Palomu, ale naštěstí si nevzpomněla na slova a ani na melodii. Kornelie, ale začínala bejt divná. Zavřel jsem okno do ulice. Tušil jsem, co přijde. Má žena se opřela o stůl a s divnou barvou ve tváři začala chrlit nesmysly, který slyšela v obchodě, na poli, v autobuse, nebo v rádiu. Božka okno otevřela a naváděla mou ženu: „Ireno, mluv k lidem. Ať slyší hlas lidu!“ Kornelie si ani nevšimla, že si ji sestra plete s nevlastní sestrou Ládínka a začala řečnit. Hrůza mně seděla v zátylku. „Předseda krade a má bráchu v Číně! Lidi, já to můžu vodpřísáhnout. Potkala jsem je v Německu. Kupovali tam semtex, pušky a vepřový konzervy!“ Zacpal jsem Kornelii pusu a rychle jsem zavřel okno. Potom začala Kornelie křičet, že soused Klimeš našel na zahradě ve svý pumpě naftu. „Prodává ji místo benzínu a lihu! Jó a eště, - i když je tupej jak stará sekera, chce bejt hejtmanem a jeho stará doufá, že mu daji šlechtickej dekret!“ Kornelie ani jednou neškytla, protože žádný slovo nekončilo na „f“. Ládínek usnul na stole a Božka u našich koz Levý a Pravý v chlívku. Kornelii jsem dovlíknul na otoman a otevřel na ní okno. Zvenku se začaly ozývat hrozný zvuky. Něco jako rámus diskotéky z klubu na návsi. Vyběhl jsem podívat se, co se děje. Madla a Rudla čučely přes tříčtvrteční vrátka do chlívku v nočních košilích. Společně se švagrovou Božkou zpívaly. Kozy byly zděšený. Ani jedna z holek neměla hudební nadání a sluch už vůbec ne. Byly to skřeky a Levá začala jančit. Vyběhla ven z chlívku narazila do necek a omráčila se. To mě naštvalo. „Chovejte se jako lidi,“ křičel jsem, ale nebylo to nic platný. Zahlídnul jsem sousedy Pikarta a Klimeše, že vyčuhují ze svejch domů. Šel jsem spát. Do uší jsem si nacpal vatu. Probudil mě cinkot skleniček. Seděli všichni u stolu a popíjeli. Ládínek se pokoušel hrát na foukací harmoniku a na kamnech se ohříval guláš. „Á, probudil se náš Emanuel,“ vítala mě švagrová a podávala mi skleničku slivovice. „Nechci,“ bránil jsem se. Přesvědčovali mě, že jsem byl večer opilej a že jsem venku honil s vídlema Madlu a Rudlu. To mě naštvalo. Číše přetekla. „Ven! Já vás tady nechci! Nemám vás rád. Učíte nás pít!“ Nastalo hrobový ticho. Potom Božka zašeptala: „Jedeme domů. Nemají nás rádi.“ Marně ji Kornelie prosila. Ládínek zašpuntoval demižón, zastrčil do náprsní kapsy harmoniku a vyšel ven. Holky se rozbrečely. „Rudlo, Madlo, neplačte,“ okřikovala je Božena, „váš strýc je hulvát a parazit!“ To poslední slovo jsem neznal. Rozčílilo mě. „Hulvát třeba jsem. Ale nejsem parazit!“ Božena na mě vyplázla jazyk. „Eště jednou se objevíte a pošlu na vás psa!“ zařval jsem. Kornelie mi dala pohlavek: „Vždyť žádnýho psa nemáme, Emane!“ Doma nastalo ticho. Po dlouhý chvíli řekla Kornelie, jako pro sebe: „Emane, voni nejsou šťastný. Stala se jim velká tragédie.“ Když viděla, že poslouchám, Kornelie pokračovala: „Božku propustili z práce. Továrna na šicí stroje zkrachovala. Ládínkovi našli ucpaný cévy a to nejhorší - soused Lhoták jim ukrad kocoura Jíšu a zabil ho. Potřeboval sádlo na astma.“ Mlčel jsem a Kornelie ještě řekla: „Tak se nediv, že po takovejch tragédiích pijou trošku slívovice.“ A pak řekla Kornélie ještě něco, co mě hodně naštvalo: „Když mě Litera potká, pokaždý zčervená!“ Myslel jsem si svý. Moje žena nepatřila mezi krasavice. Mohla by bejt ráda, že jsem si ji vzal. Ale to jsem si myslel proto, že jsem měl vztek. Hned mě napadlo, co říkával pan farář Vojtěch: „Když je člověk vzteklej, blbost se sype z nebe!“ Do teďka jsem slova pana faráře nepochopil. Tenkrát taky říkal, že Kornelie má krásný jméno. Prý to byla římská žena před dvěma stoletíma před Kristem a byla hodně chytrá. Vychovala prý dvanáct dcer. Mý jméno se panu farářovi taky líbilo. „Emanuel je jméno z hebrejštiny,“ vysvětloval mi pan farář, „tam se psávalo Immánúél a znamenalo to - Bůh s námi.“ Kornelii jsem nikdy neřekl, že v bibli prý to znamená Spasitel. Smála by se mi. Ale já byl na to hrdej! V poledne jsem si dal talíř guláše. Zředěnej s vodou se dal jíst. Natáhl jsem se na gauč a dal si šlofíka. Když jsem se probudil, seděli všichni u stolu. „Vodpustili jsme ti, Emane. Nejseš špatnej chlap. Jsi jenom trochu prchlej!“ Ládínek se usmál a podával mi skleničku se slívovicí. Vypil jsem to se zavřenejma očima do dna. Madla a Rudla si lakovaly nehty a přikusovaly chleba s česnekem. Božena a Kornelie si vykládaly karty. „Támhle máš, Emánku, dárek,“ ukázala na židli Božena. Otevřel jsem krabici. Byl v ní krásnej brčálově zelenej klobouček. Kolem dokola měl zapíchaný sportovní a tovární odznaky. Zkusil jsem si ho. Byl mi akorát. „Sluší ti, strejdo,“ řekla Rudla nebo Madla. Začal jsem bejt dojatej. Přinesl jsem ze sklepa poslední láhev sladkýho vína vermutu a sklenici plnou utopenců. Všichni plácali a říkali, že jsem nejlepší chlap v republice a okolí. Kornelie mi dala pusu na tvář a popíchala mě. Další den odjeli a bohužel slíbili, že příští rok na Emana zase přijedou. Špatně mně bylo tejden! Mařka Šafránková mi začala říkat „sudeťáku“. Ale mně to nevadilo. Klobouček je fajn a sluší mně. A jako sud nevypadám. Na kostelní věži začaly zvony bimbat poledne. Pidlookej kůň Arthur proběh‘ okolo našeho domu a zařehtal. Utek‘ jako každou neděli ze statku. Bejval závodním koněm a prej ho žokej každou neděli mlátil. Když zvony Arthur zaslech‘, sklopil uši a běžel. Ne od zvonů, ale k nim. Jako by ho volaly. Farář Vojtěch pokaždý Arthura nakrmil a kostelník Příhoda ho odved‘ zpátky do statku. Kornelie v neděli říkala: „Bijí zvony, Emanueli, kdypak se zase poběží Arthur pomodlit?“ Pokračování.... Další díly najdete ZDE |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 06. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |