Ivan Kolařík: Ticho léčí

Rubrika: Literatura – Zábava

Nedávno, když mě sužovala nespavost, tak jsem koukání do stropu využil k přemýšlení nad tím, co životní moudrosti obsahují prostá lidová přísloví.
V našem jazyku jich je až až. Stačí si přečíst slavného Saturnina od Zdeňka Jirotky, kde jimi Saturninova tetička přímo hýří.
Každé přísloví obsahuje hlubokou lidskou moudrost, a kdybychom i my oplývali moudrostí, což se stává pouze zřídka, tak bychom se příslovími samozřejme řídili. Především takovými, která dávají smysl, jako třeba “Host do domu, hůl do ruky” nebo “Dvakrát měř a jednou řež”.
Většina z nás se však na přísloví dívá jako na přežitek doby, a proto se jimi buďto neřídí, nebo si je špatně vyloží a pak spláče nad vejdělkem. “Host do domu, bůh do domu” nebo “Dvakrát řež a jednou měř” se přece nikomu nemůže vyplatit.

Avšak ruku na srdce. Jak často si přísloví milerádi připomeneme, ba se jimi i s chutí řídíme, zejména když se nám něco nepodaří nebo něco v životě zvoráme?
Kdopak z nás neuříznul kus drahého dřeva o metr méně než měl, protože si to špatně změřil, než vzal pilu do rukou? “Pozdě bycha honit” je v tomto případě přísloví na správném místě. To pak takový umělec nespílá pouze sobě samotnému. V tu ránu ho popadne vztek z toho, že mu nikdo nepřipomněl slavné české přísloví, a proto kus drahocenného mahagonu skončil v kamnech. Ten si nešťastník potom vyleje na ubohé manželce a nevinných dětičkách, ktere ztluče, když se mu náhodou připletou do rány.

Zrovna tak by si měl člověk připomenout přísloví o návštěvách. S nezvanou návštěvou, která se k němu na týden nakvartýrovala, by měl hned po tom, co mu vypila veškerou zásobu lihovin a vybílila ledničku, bez cavyků vyrazit dveře. To, že jsme večer bez pořádného promyšlení podepsali kontrakt na luxusní automobil, který si nemůžeme dovolit a že kvůli našemu nepromyšlenému rozhodnutí nám utekla manželka, znamená, že jsme nevzali v úvahu přísloví “Ráno moudřejší večera”.

Po nedávné čtrnáctidenní návštěvě roztomilých vnoučátek jsem dospěl k názoru, že vůbec nejvýstižnější a nejrozumnější české přísloví je jednoduché “Ticho léčí”. Tato moudrost si právem nalezla místo na nemocničních stěnách, protože se zjistilo, že se lidé lépe a rychleji uzdravují, když je okolo nich majestátné ticho, které není narušované řevem turbín přistávajících letadel nebo tupě ohlušující muzikou.
Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že ticho zahojí zlomenou končetinu či hemeroidy, ale na druhou stranu z vlastní zkušenosti vím, jak blahodárně působí ticho, když se zrovna zotavujete po pořádné opici nebo po operaci slepého střeva. Ticho je prostě k nezaplacení, zvláště pak v případech, kdy se pro změnu rozhodne na chvíli mlčet jinak hrozně upovídaná manželka.

Ticha bychom si měli vážit a všemožně ho sami kolem sebe vytvářet. Například neřveme na manželku a svým chováním ji nevydráždíme natolik, aby ona ječela na nás.
Neboucháme dveřmi a nepouštíme na plné pecky muziku, která sousedy nezajímá a dohání je k šílenství. Doma nechováme křiklavého papouška, který svým nepřetržitým křikem prošpikovaným sprostými slovy způsobuje, že se vás straní vaši nejlepší přátelé.
A hlavně na zahrádce nemáme boudu s čoklem, který nemá nic jiného na práci, než celou noc jako pominutý štěkat. Není třeba zdůrazňovat, že nepřetržitý štěkot psa je něco, co i jinak celkem duševně svěžího člověka zcela jistě dovede do Bohnic. Málokdo nebude souhlasit, že štěkot nebo vytí psa, ať již je to fistulka nějakého mrňavého, pořád se třesoucího ratlíka nebo hluboký baryton bernardýna, je stokrát horší, než kdyby vám v noci za uchem jezdil parní válec, nebo, nedej bůh, se vám pod okny na trávníčku celou noc někdo oddával milostným hrátkám.
Každý zná ten strašný pocit, když se přes všechny vaše modlitby pes neutiší. A když konečně na pár vteřin přestane a vy si oddechnete a začínáte upadat v zasloužený spánek, bestie se rozeštěká znova.
V takových případech se z vás, jinak spořádaného občana a milovníka zvířat, stane nemilosrdný vrah a psovi příští den se zadostiučiněním podstrčíte buřta posypaného strychninem…

Zdálo by se, že trauma spojené se štěkáním psa je vůbec to nejhorší, co může narušit ticho a klid a vyvést vás z rovnováhy. Jak se však člověk může mýlit! I ten nejurputnější štěkot je procházkou po růžové zahradě v porovnání s tím, jakou trvalou újmu na zdraví vám mohou způsobit svým řevem vaše milovaná, všemi obdivovaná vnoučátka.
Nestačíte se divit, když se sladké, jemné roční stvoření, nad jehož úměvem se vám rozplývá srdce, rozhodne ječet jako pavián. A když řev neustane, ani když s rouškou na ústech obratně vyměníte pokaděnou plenku, na díťátko něžně mluvíte a děláte mu tajtrdlíky, začíná vás dloubat v hlavě. A donekonečna si kladete jednu a tu samou otázku: “Kdepak se to v tak jinak rozkošném dítěti bere?”
Když se však rozhodne její tříletá sestřička k ječení přidat tím, že zrudne v tvářičce, z očí jí začnou tryskat slzičky a začne řvát jako raněné zvíře, které kope jak do nábytku, tak do vás, začnou na vás jít mrákoty. Když pak obě vnučky řvou jako by je na nože brali a řev nemá konce, nejenom že se vám zvedne nebezpečně krevní tlak a zatmívá se vám před očima, ale navíc začnete tato milovaná a bezbranná stvoření proklínat.
Začnete je titulovat nevybíravými slovy, hrozit jim zvýšeným hlasem (což situaci jenom zhorší), a ačkoliv jste celý život zarytým ateistou, začnete se modlit, aby parchantům už konečně došel dech a s řevem přestali, nebo že se skutečně pomátnete na rozumu.

Večer uleháte do postele s vroucí modlitbou, aby si jedna nebo, nedej bože, dokonce obě neusmyslely pomstít se vám za zlá slova a nezačaly znovu ječet jako jezinky. Bohužel je pravděpodobné, že se vaše nejhroznější předtuchy splní a prožijete bezesnou noc, při které budete vzpomínat, jak jste se provinili na sousedovic pejskovi otrávenou uzenkou.
S radostí byste vyměnili ohavného hafana za to, co pro vás dnes a denně připravují vaše všemi obdivovaná vnoučátka. Jen vy víte svoje. A když se náhodou ve společnosti ukecnete, jaká muka prožíváte, lidé vámi opovrhují a říkají vám, že jste dědeček na baterky. Hlavně vám spílají babičky, kterým příroda dala hroší kůži a které řev vnoučátek tolerují a dovedou se s ním, oproti nám, dědům, lehce a navíc s úsměvem vypořádat. Někdy ještě lépe než vyčerpané maminky, které díky ječení svých ratolestí předčasně stárnou.

Když nastane čas loučení, začnou k vašemu úžasu vnučky opět řvát a modrat v tvářičkách, protože se jim, podle vysvětlení maminky, bude po vás stýskat.
Vy jim dáte pusinku na rozloučenou, a když konečně odjedou, vyčerpán se zhroutíte na rozkošnými vnoučátky poblinkanou pohovku, vypnete rádio a televizi a než v deset ráno upadnete v tvrdý spánek, poprosíte ženu, aby týden mluvila jenom šeptem, anebo vůbec ne, že jí za to koupíte norkáč.
Přitom si stále potichounku říkáte, jak úžasná záležitost je ticho, které léčí…
Ze spánku vás sice burcuje sbíječka dělníků pracujících na prasklém vodovodním potrubí, ale kam ta se hrabe na to, co dovedou pro vás připravit vaše milovaná vnoučátka.

Sbíječka nakonec přestane, je božské ticho a vy si náhle ve spánku připomínáte ty pěkné chvíle strávené ve společnosti svých vnoučat a začínáte se bláhově těšit na jejich příští návštěvu.
Tak už to nějak s námi dědečky asi je…  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 06. 2008.