Nedávná návštěva Prahy mě nadchla z několika důvodů. Samozřejmě, že ve mně zanechala nezpomenutelný dojem Praha, kterou někdo trefně a s notnou dávkou pýchy nazval „jednou velkou pivnicí,“ Ano, tento pivu holdující občan měl pravdu. Přívětivých hospod, náleven, taveren, výčepů a restaurací je v samotné Praze tolik, že strčí celou Austrálii do kapsy.

V Melbourne člověk jen ztěží najde útulnou pivnici, kam by mohl jen tak zaskočit a u půllitru zrekapitulovat život nebo si s kamarády jen tak pokecat. Většinou se jeden musí smířit s trpkou skutečností, že skončí v jednom z velkých hotelů nebo klubů, které postrádají tu pravou hospodskou atmosféru, kterou piják najde pouze v Česku. V takovémto australském podniku rovněž teče pivo proudem. Není divu, že je Austrálie pátá na světě co se týká konzumace piva na osobu. A to je to, co mně nedává spát. Pivo je zde totiž, kromě několika vyjímek, takřka odporné. Tedy ve srovnání s takovou plzničkou, budvárkem nebo kozlíkem. Pouze snad tasmánská piva se dají s chutí pít. Jinak se většina piv rovná patokům, které se zde čepují z píp obalených ledem a jsou proto silně přechlazené. To je zřejmě děláno úmyslně, aby se zabila ordinérní chuť zdejšího piva. Čtenář těžko uvěří, že pivo se zde navíc čepuje do poměrně malých sklenic, protože půllitry v Austrálii neexistují. Největší kulturní prohřešek však je, že často jsou tyto sklenice plastikové, aby se předešlo takzvanému „glassing,“ kdy opilci používají rozbitou sklenici jako zbraň při hospodských rvačkách. To, že za malé pivo tady zaplatíme kolem čtyř dolarů, je pádný důvod, aby si člověk vážně zahrál s myšlenkou se nadobro vrátit do rodné země.

Ano, nevážil jsem si toho, že jsem mohl pít lahodné a levné pivo během své návštěvy. Již po pěti půllitříkách jsem sveřepě odmítal pokračovat, zatímco kamarádi, včetně kamarádek, se teprve potom dostávali do ráže. Teď však lituji a slibuji si, že příště udržím krok, protože to za to stojí. Pozdě bycha honit, když se člověk vrátí k plastikové sklínce plné žluté vody bez čepice.

Nejsem natolik přízemní člověk, abych zde holedbal pouze pivu. Během mé návštěvy totiž na mě udělalo patřičný dojem více věcí, než pivo. Pohled na v parném létě lehce oblečené, krásné ženy, mně rozproudil krev v žilách. Češky jsou vskutku krásné. A dovedou o sebe pečovat. Mají smysl pro humor a jsou v jádru sympatické. Přísahal bych ale, že zdaleka nejsou tak úžasně vyvinuté, jako Australanky.

Pohled na australské ženy je zrovna tak povzbudivý. Ano, jsou skutečně tak vyvinuté, že nám mužům se dělají bubliny u nosu. Jejich mohutné křivky jsou způsobeny hormony napěchovanými kuřaty, které Australanky s oblibou jedí. Možná, že nejsou tak elegantně oblečené jako famózní Češky, protože díky klimatu a životu venku na čerstvém vzduchu je jejich styl oblečení spíše neformální. Díky nekonečným hodinám stráveným na slunci na zlatých plážích, vypadají do sněda opálené Australanky úžasně. Půvabná pokožka však nezůstane na věky. Nemilosrdné australské slunce promění tyto krasavice v předčasně zestárlé babičky, které svou scvrklou kůží připomínají spíše slona. Jako ženy jsou pak už pouze přitažlivé pro lékaře, kteří si zgustnou na jejich sluncem způsobené rakovině kůže.

Lze konstatovat, že rozdíl mezi českými a australskými ženami není tak markantní jako rozdíl mezi pivem. Nebo veřejnou hromadnou dopravou.

To, že se v Praze můžete dostat prakticky v jakoukoliv hodinu kamkoliv, je neuvěřitelné. Nepochopím, proč občané vlastní auta, která nemají kde parkovat a se kterými vytvářejí šílené dopravní zácpy. Možná, že automobil je stále ještě symbolem statusu. Jediné vhodné vysvětlení je, že je lidé potřebují k přepravě na chalupy. Buď jak buď, já bych za každých okolností dal přednost veřejné dopravě, která je sofistikovaná a hlavně funguje.

Praha je protkaná sítí tramvají a autobusů, které jezdí dochvilně a často. Je radost se podívat na stále více supermoderních vozů navržených Porchem, které hlavní město křižují. Pravda, po Praze stále ještě jezdí stařičké tramvaje mého mládí, s dnes již rezavými sedadly a špinavými, grafitti pokrytými interiéry. Ale těch je stále méně. Sedadla tramvají jsou příjemně zahřívaná, což člověk uvítá hlavně, když je zima. Bohužel nejsou vozy klimatizovány, což cestující pro změnu neuvítá za horkého počasí, kdy se prostorem tramvají line nepříjemný zápach potu. Jízdné je přijatelné a jízdenky lze zakoupit na každém rohu. Mladí cestující jsou stále ještě dobře vychovaní a starším osobám uvolní místo. Vím to z vlastní zkušenosti a posílilo to ve mně víru, že na světě ještě není všechno ztraceno. Mladá dívka, která mi poskytla své místo, mně ale zároveň uštědřila těžkou ránu, protože tím dala jasně najevo, že patřím do starého železa.

Jaký to rozdíl proti australskému systémemu. Je mi záhadné, proč australští dopravní byrokraté nejedou do Prahy na zkušenou. Jistě by to stálo za to. Protože co se tady v dopravě děje, připomíná spíše Kocourkov.

Jen jednou, před mnoha lety, vláda státu Victoria navázala družbu s Pražskými dopravními podniky. To mělo za následek, že v Melbourne začala okružní turistickou cestu zdarma stařičká tramvaj, pojmenovaná „CITY OF PRAGUE.“ Což bylo moc hezké, ale tato po Praze pojmenovaná elektrika již po Melbourne dlouho nejezdí. Čert ví, co se s ní stalo.

V Melbourne sice také máme tramvaje, ale ty jsou spíše turistickou atrakcí. Alespoň se to tak zdá. I naše moderní vozy se nedají srovnat s tím, co člověk vidí v Praze. Doprava v Melbourne však více než na tramvajích závisí na vlakové dopravě. Navzdory dlouholetým snahám je tato doprava stále nevyhovující, přestože ji denně používá tisíce občanů. Ti jsou ale krajně nespokojení a na nespolehlivou dopravu nadávají. Vlaky jsou špinavé a nedochvilné a dochází k častému selhání vlakového parku. Navíc jízda vlakem v nočních hodinách je natolik nebezpečná, že vláda ustanovila nový policejní oddíl, který vlaky patroluje. Výrostci nedbají na předpisy, které hrozí vysokými pokutami, pakliže někdo dá nohy na sedadla, kouří nebo se chová nepřístojně. Neexistuje, aby někdo z cestujících někoho napomenul, protože by na to mohl doplatit. A tak raději člověk strčí nos do novin a dělá, jako by neviděl, co se kolem něho děje. Taková je také anglosaská nátura. Do ničeho se neplést. Ono se to vyřeší nějak samo. Avšak nevyřeší. Takže jako slušný cestující musíte snést nevhodné chování umaštěných mladíků, ze kterých jde někdy hrůza.

Největší fiasco je situace ohledně prodávání jízdnek, tedy něčeho, co se v Praze, myslím, zvládlo. Myki systém, který zdárně funguje v jiných částech světa, je něco, co nás, daňové poplatníky, sice stálo již milióny dolarů, ale co stále ještě u nás trpí takřka nevyřešitelnými problémy. Nad neschopností lidí pověřených Myki systémem zůstává rozum stát. Není divu, že jsou silnice Melbourne zrovna tak ucpané auty, jako jsou silnice Prahy. Městskou veřejnou dopravu by mohlo totiž používat mnohem více lidí, ale protože je tak nevypočitatelná, lidé dávají přednost dopravě vlastními auty.

V pátek odpoledne se Praha vylidňuje. To moře aut, uhánějících všemi směry od Prahy, je neuvěřitelné. Špička se vyrovná i těm nejobávanějším dopravním zácpám v Sydney, Bankoku či Kuala Lumpuru. Bylo mi vysvětleno, že lidé jedou na víkend na chaty.

V Česku jsem viděl chaty honosné a ostentativní, zrovna tak jako chaty skrovné. Snad každý ale chalupu má, jezdí na ni, dře se na ní, pořád na ní něco upravuje, zdokonaluje, zkrášluje. Měl jsem dojem, že lidé jsou otroky chat. Není však pochyb, že na ně jezdí rádi, na chatách mají své party a legraci a na chaty se uchylují z podobnych důvodů, jako se lidé uchylují k pivu. Aby alespoň na chvíli zapomněli na všední starosti a na neutěšený život v práci. Je to takový útěk z reality.

V Austrálii je celý koncept chat prakticky neznámou veličinou. To, že my chatu vlastníme a jezdíme na ní 1500 kilometrů, ukazuje na chatrný stav naší duševní schránky. Většina Australanů chaty nemá. Lidé spíše otročí na svých pozemcích a zahradách, než aby se někam v autě plahočili stovky kilometrů. Krásná zahrada a zastřižený trávník je pýchou majitele. Kdo má zahrádku zanedbanou, je brán v nemilost a nemá to v sousedství lehké.

Oproti Praze, „jedné velké hospodě,“ je proto Melbourne přirovnáváno k „jedné velké botanické zahradě.“ Tato metropole o čtyřech milionech obyvatelích ze všech koutů světa je opravdu ponořena v zeleni...

A tak to nějak je. Jak rodná Praha, tak město, ve kterém již 42 let žiji, mají své půvaby. Faktem zůstává, že Melbourne bylo již po druhé vyhlášeno „the most liveable city in the world“ (nejlepší město na žití na světě.) A je to na něm znát...