Iveta Kollertová: Návrat domů

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Svlečená do naha  (10)

NÁVRAT DOMŮ

 

Odpoledne za mnou přišel ještě jednou doktor z oddělení domluvit se na návratu zpátky do nemocnice.

Dnes už vím, že s tím moc nepočítali.

Prášky dělaly své, všechno kolem sebe jsem vnímala jak zpomalený film. Jen hlavní roli jsem měla já. Odnesli mne do sanity a já mířila domů. K  mojí mámě domů. Neměla jsem na to vracet se za dětmi. Do bývalé garáže s plísní na zdech.

První dny jsem prý prospala, nevím. Nepamatuji si ani příjezd a první záblesky vědomí jsou až třetí, čtvrtý den, kdy mi maminka lžičkou dávala jíst jakousi polévku.

„Ivko, musíš, ještě jednu lžíci. Zkus to, no tak."

Její hlas byl tak uklidňující a zároveň naléhavý. Pomalu, pomaloučku mne dávala dohromady. Každodenní vaření řepíku a následné omývání všech spálenin. Dole jsem měla všechno jako v ohni a pomalu se tam tvořil obrovský strup. Zasažena byla stydká kost, přes pohlavní orgány, zadek.

Neskutečné, nepředstavitelné.

Mytí bolelo moc, jen pouhý pohyb kvůli vylití pytlíku z vývodu mne vyčerpalo na půl dne.

„Ivko, zkus se otočit na bok! Ivko, procvičuj nohy! Ivko, dojez tu omáčku!"

Nenechala mne chvilku v klidu.

Samozřejmě byly i dny, kdy jsem se totálně složila.

Vzpomínám na jeden večer.

 

V pokoji je sychravo, přestože topí. Mráz po zádech a pot na čele. Je to strach!
Budí mne bolest,
nohy samovolně ztuhnou a začnou brnět. Černo před očima a v duši.
Proč mne ta noha tak bolí, není to nový útok nemoci?
Ptám se sama sebe!
Nechce se mi přemýšlet, ale myšlenky se honí hlavou. Co když umřu?

Neuvidím ani maminku (ta bude jistě plakat), neuvidím děti, jak rostou a dospívají.

Tak se bojím...
Už nebudu vůbec,
nikdy už nebudu, prostě je to jen jednou a dost!
To přece nejde,
jen tak nebýt.
Peřiny na mne padají,
jakoby mne chtěly zavalit.
Strach mi svírá srdce,
smrt, smrt, umřeš!
Slzy se mi tlačí zpod víček a přichází úleva
.

Rozpláču se...
Mám rakovinu a na tu se umírá, proč bych měla být výjimkou, trýzním sama sebe.
Pláču tiše a dlouho. Pokaždé, když se tok slz zmírní, opět ho rozproudím prostou myšlenkou na děti.
Pak už jen ležím s očima nateklýma a dívám se ven.
Sahám po paměti pro Tramal a pomalu, pomaloučku přichází uklidnění.
Vejde maminka, podívá se mi do očí a pohladí mne po vlasech.
„Nemysli na to
," zašeptá a odejde.

Znovu se rozpláču, ale to už je jen poslední úlevný pláč. Musím to zvládnout už kvůli ní.
Otřu si oči.

***
Zhruba po týdnu jsem se poprvé posadila na posteli, sice obklopená polštáři, ale i to byl úspěch. Další týden jsem dokázala spustit nohy z postele a rány se začaly pomalu hojit. A přišel týden třetí.

Posadila jsem se na posteli a maminka mi podala ruku.

„Tak to zkus, budu tě držet, dodala a druhou ruku mi podepřela záda.

Vstala jsem.

Stála jsem na svých nohách.

Po dlouhých dvou měsících jsem cítila pod nohama podlahu.

Zavalila mne hrdost a pýcha.

Dokázala jsem to. Udělala jsem první nejistý krok.. a další.. a další. Ušla jsem dva metry ke křeslu a pro mne to bylo obrovské vítězství.

„Mami, já chodím," usmívaly jsme se na sebe, obě dojaté k slzám.

„No vidíš, ale nepřeháněj to. Zase to zkusíš večer," dodala.

Od toho dne jsem vstávala pravidelně, jen ten vývod z močového měchýře překážel, ale to nebylo důležité. Dali mne domů umřít (jak mi řekla maminka v slabé chvilce) a já si nejen vyléčila kůži, ale chodím. Vážně, chodím!

Rekonvalescence uběhla a zase se blížil den nástupu do nemocnice. Posledních pět ozařování.

To snad zvládnu, říkala jsem si, ale při představě, že se vracím, mne polévalo horko i zima zároveň.

Co mi asi řeknou, jak mne přivítají?

Nepočítali se mnou.

 

Den D nadešel a já zase seděla v sanitce a odváželi mne do stejné nemocnice, z jaké mne před měsícem propustili. Stejné sestry, nevěřícné pohledy.

Dostala jsem pokoj číslo deset a do pěti minut byl u mne doktor, ten můj.

„Paní Kollertová, to snad není možné! Kde se tu berete?"

V podstatě mi dal sám najevo, že nevěřil v můj návrat.

"To koukáte, co?" spustila jsem vesele.

Spustila jsem nohy z postele a udělala pár kroků k němu.

„Vy chodíte?" kroutil hlavou, na tváři úsměv.

Zahlédl hadičku, čouhající mi zpod košile.

„Ten vývod vám sestřička vyndá, už ho nepotřebujete, jak vidím," dodal a odešel, stále kroutě hlavou.

A tady se přece jen pozastavím ve vzpomínkách.

***

Pan doktor!

Můj lékař, který mi byl přidělen osudem a primářem. Moc mne mrzí, že mi už jméno vypadlo z paměti, ale vzpomínám na něj jako na vysokého, statného muže, který mi řekl poprvé, jak na tom doopravdy jsem. Tenkrát se ani neusmál, jeho výraz byl nadmíru vážný a já se ho svým způsobem bála.

Postupem času jsme se, jak jinak, sblížili. Tato nemoc dělá z lékařů kamarády a ze sester příbuzné. Jste před nimi obnaženi na kost a to platí někdy doslova. Znají a tolerují vaše nálady i prosby.

Ne každý byl milý, ale s tímto konkrétním lékařem byl vztah usměvavý a vstřícný. Při mých prvních pokusem o znovu rozchození nohou byl odměňován jeho úsměvem a slovy chvály. Byla jsem hrdá, chtěla jsem být chválena. Chtěla jsem být přesvědčována, že moje snaha není nadarmo a že mile překvapuji. Nebyl jediný, kdo mi utkvěl v paměti. Obětavost zdejší sestřičky pro všechno – sanitářky je nepopsatelná. Nikdy jsem ji neviděla zamračenou a smutnou. Klobouk dolů před takovými lidmi. Přece jen nám dělají ten pobyt v nemocnici o dost lehčí.

***

Já sama jsem měla navíc nádherný pocit hrdosti a vděčnosti k mojí mamince. Nebýt jí, nebyla bych.

Dveře se znovu otevřely a sestřička si nesla tácek s věcmi na vyjmutí vývodu. Konečně se toho zbavím.

„Tak se položte, jdeme na to. To jste nám udělala radost." Sestra zkušeně a bezbolestně udělala potřebné kroky a ta úleva byla neskutečná.

„Asi vám to bude dělat trochu problémy, měla jste to tam dost dlouho," dodala a nechala mne samotnou.

Tentokrát byla samota příjemná. Ležela jsem na posteli a dívala se na strop. Už jen týden a je po všem.

Přežila jsem to!

To jsem ale netušila, že to nejhorší teprve přijde.

                                                                               ***

Pokračování...  DÍL 11.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová  http://evussa.wz.cz/index.html  

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

POKOŘENÁ SKÁLA

Ťuk, ťuk.. ozvalo se mi za zády.
Kutálející kamínky se zastavily u mých nohou.
Hora se tyčila jak maják na moři, drsné stěny nabízely svou náruč.
Přikrčila jsem se před další sprškou kamínků.
"Tak polez," ozvalo se nade mnou.
Nebe bylo zamračené, zvedal se vítr.
Zapnula jsem zip až ke krku a vložila nohu do první škvírky ve skále.
Šlo to pomalu, prsty tápaly po stěně a do očí mi padal prach.
Vítr skučel korunami stromů, které jsme zanechali pod námi.
Šplhala jsem s přestávkami, co chvíli mi sjela noha a srdce se zastavilo.
Strach to nebyl, spíš respekt z té vysoké skály stojící tu věky.
"Ještě kousek a jsme tam," ozvalo se opět nade mnou.
Připadalo mi, že lezeme hodiny. Ruce už umdlévaly a nebe čím dál víc kabonilo.
První kapka mi spočinula na tváři a vzápětí druhá.
Déšť zmohutněl a ruce klouzaly po nepokořené skále.
Já to snad nezvládnu. Dech se zrychlil.
Zvedla jsem oči k obloze.
"Podej mi ruku!"
Tápavě jsem natáhla ruku nad sebe a ucítila pevný stisk.
Vytáhl mne jedním trhnutí a já se svezla na hrbolatý vršek pokořené skály.
Déšť mohutněl, ale já ho necítila.
Rozhlížela jsem se, ještě těžce oddechujíc, po okolí.
Bože, to byla krása.
Tam dole svítil koberec žlutých hlaviček květin, barva lesa se měnila od tmavě zelené po fialovou,
to podle pohupujícího se listí, které z lesa dělalo živoucího tvora.
Větve se kymácely poryvy větru a šuměly v etudách jak píseň neznámého autora.
Klid se mi rozhostil v duši.
Soucítění s přírodou.
Ucítila jsem ruku na svých ramenou.
"Je tu krásně, viď?"
Jen jsem beze slova kývla.
Tuhle vzpomínku už z paměti nevymažu! 


  Prostě jsem

Jsem všude dík své fantazii,

co se mi v hlavě vytvoří.  

Myšlenky, psané v poezii,

před níž se obyčejnost pokoří.

 

Jsem všechno a nejsem nic,

smršť citů i hrstka emocí

a tak bych chtěla někdy víc.

Být sluncem, co svítí za noci...

 

A vzdálené se zdá tak blízké,

zářivá hvězda příštích dnů

a tma, při které noc si tiskne

obrázky budoucích snů.

 

Jsem zrnko všeho života,

ve startu i v cílové pásce.

Jsem štěstí, které klokotá

v člověku, co snad žije v lásce.

 

Jsem poražená v cizí bezmoci,

v prostotě duší těch lidí,

co vymění dny za noci,

co se za pomoc vlastně stydí.

 

Však odměním tě smíchem,

ty nezůstaneš v samotě.

Jsem hlukem, jsem i tichem,

jsem prostě ve tvém životě.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2008.