Iveta Kollertová: Věřte v sebe a v lidi kolem vás!

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (34)

 Věřte v sebe a v lidi kolem vás!

Myšlenky se točily kolem docela obyčejných věcí, telefonáty nebraly konce. Blížil se den D, blížilo se narození mé vnučky. Den co den jsme s maminkou a dcerou sedávaly v mém malém pokojíku a tipovaly, kdy se dostaví vytoužený porod a narození mé vnučky. Jména byla vybrána, svetříky od přátel uložené ve skříňce. Po všech těch výletech jsem měla vybráno na několik dní dopředu a snad se spiklo i počasí, na projížďku byla zima nebo padal déšť. Nevadilo mi to, těch dojmů se ve mně nastřádalo tolik. Písmenka se psala prakticky sama, všem jsem musela vypovědět, jak se změnil můj dosavadní život, jak moc pro mne všichni internetoví přátelé znamenají.

To ráno jsem se vzbudila velmi brzo. Sluníčko skromně vykukovalo za oknem a odráželo bělost prádla na protějším balkóně. Na chodbě se rozštěkal sousedovi pes a já mrkla na kalendář.
1. listopadu, samé jedničky, hezké datum.
Vtom se ozval telefon.
„Mamčo, mám od rána bolesti,“ ozvala se dcera.
Ztuhla jsem, že by se malá narodila rovna dnes?
Vyptala jsem se, na co jsem jen mohla, ale dostalo se mi jen ujištění, že kdyby něco, zavolá.
Ten den mi vůbec neutíkal. Janu jsem neustále bombardovala dotazy, ale odpověď byla pořád stejná. Bolesti po půl hodině a jinak nic. Každá babička, která prožila tuhle dobu očekávání, jistě pochopí moje obavy, radost, napětí, nedočkavost, strach. Dopoledne jsem trávila na internetu, kde jsem rozesílala zprávy o tom, že je malá na cestě a prosila kdekoho, aby nám všem držel palce. Ten den snad stál na jedné hodině, ale když se překulilo odpoledne a blížil se večer, moje nervová soustava stagnovala a já si jen říkala: „Až to přijde, tak to přijde, nepanikař, holka.“
Úderem sedmé večerní se opět rozezněl telefon a Janin hlas byl vystrašený.
„Mami, rozeběhlo se to po deseti minutách, za chvilku vyjíždíme do nemocnice. Dám ti vědět, neboj a, mamčo, já mám najednou strach...“
Srdce si mi divoce rozbušilo, tak jsem toužila být zrovna u ní, obejmout ji, uklidnit. Tak moje malá vnučka se už dere na svět. Hlavně, ať jsou zdravé, holky moje. Snad bude všechno v pořádku... a co když ne... ale ano, Jana to zvládne... a...
Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného. Hypnotizovala jsem telefon, aby zazvonil, v duchu jsem prosila zemřelého tatínka o pomoc. Moje maminka byla snad nervóznější víc než já. Každou chvilku nakukovala do mého pokoje s otázkou v očích.
„Ještě nic, mami, jdi si lehnout, já když tak zavolám,“ odpovídala jsem jí pořád stejně, sama zneklidněná, proč to tak dlouho trvá.
S očima červenýma únavou sahám půl hodiny před půlnocí po zvonícím mobilu: „Jdeme na sál!“
Tak už je to tady.
Konečně.
Věděla jsem podle sebe, že nejhorší je ta doba, než nás, budoucí maminky, pobídnou na porodní sál.
Teď už to bude brzo, každou chvilku.
Muchlala jsem peřinu ve zpocených dlaních, kouřila cigaretu za cigaretou.
Jestlipak to stihnou do půlnoci?
A když ne, tak je to vlastně jedno, hlavně aby byly obě v pořádku.
A proč už nevolají?
Holky moje…
Pozorovala jsem vteřinovku, jak ukrajuje čas.
Minuta po půlnoci, dvě, tři... čtvrt hodiny.
Proč už nevolají?
Konečně cinknul mobil.
Zpráva s obrázkem právě narozené holčičky.
„Malá Kateřina Marie se narodila 2.11. v 00.02 hod. Obě jsou zdrávy.“
Slzy se spustily proudem.
Dívala jsem se na tu krátkou a všeříkající zprávičku na mobilu. Už teď jsem milovala ten maličký uzlíček, který vypadal tak bezbranně, zabalený v bílé pleně.
„Mami, máme holku, zdravou holčičku... a jmenuje se taky po tobě,“ volala jsem přes zeď na maminku. Její pohled mluvil za vše, stejné dojetí, stejné slzy.
Seděly jsme dlouho po půlnoci a já se natáhla pro fotku tatínka.
„Tak, tati, to máš dárek k tomu dnešnímu svátku dušiček,“ slova se mi zadrhla v krku.
Když odešla maminka spát, nechala jsem svítit malou lampičku a dívala se ven.

Bylo ticho.
Elektrické hodiny vydávaly bzučivý zvuk a kočky oddechovaly na peřině v mých nohách.
Viděla jsem se jako dvacetiletá dívka při narození mé dcerky Jany, která teď jistě spala klidným spánkem s miminkem po svém boku.
Jak to všechno uteklo.
První výkřik mé holčičky a já měla pocit, že dobývám svět.
Všechno bylo krásné, mámivé, neotevřená kniha osudu.
Proletěla jsem životem a poznala lásku, nenávist, štěstí i strach.
Pocity i city naservírované jednou na zlatém, podruhé na železném podnose.
Bílá a černá.
Byly doby, kdy jsem myslela, že ujíždím posledním vlakem na konečnou.
Dostala jsem další šanci.
Držím ji pevně v drobných dlaních.
Hodiny mi odbíjí, svíčka se zkracuje.
Nikdo neví, kolik času je mu dáno, za jak dlouho se vydá na tu poslední cestu, ze které už není návratu.
Ale já vím jedno.
Chci žít tak, abych nepromarnila ani vteřinu z toho nádherného výletu zvaného život.
Chci tu být pro sebe, pro svou rodinu, pro druhé.
Je mi jedno, jestli se mi moje láska k druhým vrátí, nezáleží na tom.
Stačí mi, aby aspoň jeden jediný člověk řekl: „Nezapomenu na tebe, Iveto!“

Pomalu dopisuji tyto řádky, tuto svou zpověď.
Je to jen jedna uzavřená etapa ze zvláštního života ženy, která se celý ten čas snažila usmívat.
Splnily se mi sny, které mne provázely celých dlouhých osm let.
Věřte ve sny.
Mějte přání.
Věřte v sebe, v lidi kolem vás a nikdy už nebudete sami.
Nebudu se loučit, není důvod.
Život mi začíná spolu s malou Kačenkou.
První úsměv, první slova, první krůčky.
Já už budu u toho.
Další nepopsaný list čeká na první zaznamenané písmeno, slovo i větu.
Venku se pomalu rozednívá.
První ptačí křiklouni prolétli před mým oknem.
Kdesi bouchly dveře.
U srdce mne hřeje láska, v duši klid.
Jsem šťastná.
Nashledanou, přátelé.

KONEC



KONEC KNIHY

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Závěrečné slovo autorky rukopisu
"Svlečená do naha"

Tichá pošta

Chtěla bych poděkovat každému, kdo prošel mým dvouletým internetovým životem, ale já, jinak výřečná, nemohu najít ta pravá slova, která by popsala, co pro mne znamená podaná ruka pomoci, přátelství a nezištnosti. Pokusím se tedy shrnout v těch několika větách jména těch, kteří mne ruku v ruce doprovodili až sem, do současné doby.
Prvopočátek byl v mé rodině, maminka, můj anděl strážný, obětavý, rozdávající sebe samu, a rodina, která mne přemlouvala, abych poprvé zapnula počítač. Jak jednoduché, zmáčknete jeden vypínač a jste ve světě lásky, přátelství, informací a krásy.
Seznámení s internetem již bylo popsáno v knížce, ale musím se zde zmínit o člověku, který nade mnou bdí jak maják na moři. Katastrofa v podobě rozbitého počítače mi dala možnost se osobně seznámit se Zdeňkem, jehož příjmení je mi dodnes utajeno. To on mi dovezl nový notebook a umožnil mi pokračovat v objevování nepoznaného. Bez nároku na odměnu, beze jména, pouhé gesto hodno krále. Ani netuší, jaký mi dal dar.
Portál Peprnet. cz - Slávek Boura, Markéta Mayerová, Jan Krůta a všichni mí zlatí peprníci a peprnice byli další kapitolou v mém zvláštním životě. Tam jsem začínala psát, tam se ke mně vrátila láska k druhým, přátelé a první krůčky mezi významné osobnosti. Nemohu zde všechny přátelé vyjmenovat, jsou jich desítky. Ale zcela určitě srdcem poznají, co pro mne každý z nich znamená. 
Pozitivní noviny a Václav Židek… dostala jsem křídla a mohla jsem létat. Jen díky Václavovi vznikla tato knížka a poznala jsem nový svět. Svět úsměvů, optimismu, pozitivity a nových přátel. První článek uveřejněný v těchto internetových novinách ke mně přivedl štěstí. A další pomocné ruce - paní Blanka Kubešová s paní Olgou Wister, spolupracovnice a autorky Pozitivních novin, které tak bojovaly o můj vozík! To ony dvě mi napomohly ke svobodě. Nikdy jim za to nedokážu dostatečně poděkovat! A vždyť také jen díky Pozitivním novinám mám další spoustu přátel – Pavel Loužecký, Jitka Vykopalová, korektorka Marie Zieglerová, Petra Haasová, má ilustrátorka Eva Rydrychová, Ivan Kolařík, Pavel Pávek, Jitka Dolejšová, Miroslav Šesták a další a další.
Samozřejmě nesmím zapomenout jména lékařů, kteří mi nejen prodloužili život, ale později usnadnili další léta, jenž mi jsou dopřána... pan primář dr. Kůta v době největšího útoku nemoci a samozřejmě sestřičky z nemocnice v Chomutově, později pan dr. Sláma z Brna, pan dr. Pešek, který zařídil můj převoz po pěti letech do nemocnice, pan dr. Bican, ošetřující lékař po operaci stomie, skvělé sestry z chirurgického oddělení v Mostě, zejména sestřička Martina a konečně pan dr. Hanousek, jenž mi umožnil "výlety" na vozíku.
Přátelé moji, i když kniha končí, naše vzájemné přátelství zůstává a zůstane navždy v mém srdci.
Tolik bych chtěla přijet ke každému z vás a stisknout vám ruku. Ale vy víte... tušíte, co se ve mně odehrává, tak bych vás všechny chtěla o něco poprosit. Nakloňte se k těm, kterým láska i přátelství hledí z očí a zašeptejte jim mé vroucí „díky“. Posílejte den co den tichou poštou úsměv i poděkování od ženy, které jste změnili život.
Iveta Kollertová se před vámi všemi hluboce sklání a září štěstím.
Mějte se hezky.

Oslovím tě možná, člověče.
Venku se pomalu stmívá.
Co vody mezi prsty proteče
a kolik očí se teď dívá.

Zkouším před tebou smeknout,
tvá hra má dneska premiéru.
Prsty se tě chci jen dotknout
než hudba zazní do éteru.

Zapomínej na všechny hádky,
otáčej již popsaný list.
Začti se jak dítě do pohádky,
i to je život, buď si tím zcela jist.

Kde končí má knížka osudu,
tam jiná, tvoje začíná.
Ne, kázání ti dávat nebudu,
snad radu u sklenky a vína.

Loučení, to mi nepřísluší,
jen lásku v srdci nabízím.
Je mi tak lehko i na duši.
A tobě? Odpověď přece vím.

Foto Zátiší s knihou © Šárka Křapková

Copyright © Eva Rydrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2008.