| KDYŽ ODZVONILY KLÍČE...
Rozhodnutí napsat vzpomínkovou knížku přišlo v momentě, kdy zazvonil telefon.
Zvedla jsem sluchátko a ozval se hlas přítele, kterého jsem naposled viděla někdy před osmi lety - těsně před jeho cestou do zahraničí.
„Ivko, děvče, to jsem tak rád, že tě slyším. Teprve včera jsem sehnal tohle číslo."
Moje já si jen pomyslelo: „Co to má být? Kdyby chtěl, stačilo zavolat mému bývalému muži," ale jen jsem utrousila: „To je fajn, taky tě ráda slyším."
„Ivet, jsi fakt v pořádku?"
„Proč bych nebyla, co pořád máš?" a vtom mi to došlo.
Osm let!
Uplynulo dlouhých osm let od začátku konce.
„Víš, já jsem slyšel, že jsi... že už nejsi... prostě, že už nejsi mezi námi."
Tak je to tedy, pohřbení zaživa.
Jen jsem se pousmála. To už tu také bylo. Díky tomuto omylu bych tu měla být do sta let. Ujistila jsem přítele, že jsem živa ažaž a nehodlám na tom prozatím nic měnit. Zvesela jsme se rozloučili s přáním pevného zdraví a já zamyšleně položila sluchátko.
Jako blesk z nebe přišlo ono rozhodnutí - co kdybych napsala knížku?
O mém tak zvláštním a hektickém životě, o svých skutečných prožitcích a myšlenkách, které znám vlastně jen já.
A tím se roztočil koloběh písmenek na čistém bílém papíře.
Není to nijak přikrášlené a smyšlené.
Nejsem spisovatelka ani publicistka, jsem máma od dětí, která tvrdě zaplatila nemoci zvané rakovina.
***
 Psal se rok 1999 - klíče na Václavském náměstí pomalu dozvonily, já přišla o byt i o práci.
O bydlení vlastní hloupostí a neznalostí privatizace domů, o zaměstnání nadbytkem pracovních sil.
Pravda, dostala jsem odstupné a sociální příspěvek, jen střechu nad hlavou ne.
Stala jsem se i s rodinou oficiálním bezdomovcem a začalo moje období bezmocnosti nad osudem a vztekem nad vlastní neschopností.
Mohla bych rozvést, jakým způsobem jsem o byt přišla, ale to je v tomto momentě věc zcela nepodstatná.
Důležitý zlom přišel asi týden po vystěhování.
Bydleli jsem po známých a kamarádech, jednu noc jsme strávili ve skladišti opravovaných bot.
Zima, tma a tíseň mne provázely jak stín za lampou.
Až přišlo slunečné ráno a nápad.
Manžel Jaroslav se probudil, rukama prohmátl za krkem a utrousil: „Zajdu za Karlem."
To jméno jsem sice znala, ale vesměs jen jako někoho, kdo kdysi dělal mému muži mistra v práci.
„Proč za ním?"
„Bydlí na vesnici a pokud vím, je tam sám v baráku. Umřela mu žena a s dcerou se nestýká."
Naděje se mi vlila do žil a zatímco jsem se snažila dát jakžtakž do pořádku, muž odjel.
Poslední dobou jsem měla trochu problémy, byli jsme bez vody, hygiena jen taktak, nervy na pochodu a zdálo se mi, že mne bolí jizva, která zůstala po dost náročném porodu.
Sice už uběhl nějaký ten rok, vždyť synovi už bylo 13 let, ale přece jen.
Měla bych si zajít ke gynekologovi, pomyslela jsem si. Už jsem tam rok nebyla.
Dopoledne uteklo jak voda a Jarda se vrátil... i s Karlem.
„Tak se sbalte a jedeme," slyšela jsem jeho hlas.
Slzy mi vytryskly proudem.
Nikdo si nedovede představit tu úlevu a pocit štěstí, když přijedete do vesničky položené uprostřed lesa, velká zahrada a ten malý bílý domek vám začne říkat "pane"!
***
Auto zastavilo před červenými vrátky, které nám zavrzaly na pozdrav.
Uprostřed dvora se majestátně rozvaloval obrovský kocour. Jak jsem později zjistila ani nemňoukal, byl na to příliš líný nebo hrdý. Myši se mohly procházet před jeho čumákem a ani nehnul brvou.
Rozhlédla jsem se kolem sebe...
„Dobrý den, sousede! Ááá, máte návštěvu," ozvalo se za námi.
Přes plot vykukovala hlava sousedky, za ní jsem zahlédla dva kluky, zhruba ve věku mého syna Mirka.
„Dobrej," zamumlal Karel a táhl nás do domku.
On to vlastně nebyl domek, to jen v našich očích povýšil na palác. Bývalá garáž, přeměněná k letnímu životu. Původně tam bydlel Karlův tatínek, zemřel zhruba před šesti lety. Když jste vstoupili dovnitř, museli jste dávat pozor, abyste nenarazili hlavou do stropu. Kuchyň velká tak, že se tam vešla jen kamna na uhlí, postel a kredenc. Druhá místnost se dala s trochou fantazie jmenovat obývací pokoj, za předpokladu, že té fantazie máte opravdu dost.
Začouzené stěny, po pokoji se porůznu povalovaly krabice, zbytky rozebraných motorů do aut.
Pavučiny a zápach oleje.
Sedla jsem si na jedinou oprýskanou židli uprostřed a promítla si to, co jsem vidět chtěla.
Bílé stěny, sedačka, rozkládací postel, skříně a stůl.
Čekalo nás moře práce, ale měli jsme střechu nad hlavou.
„Udělám kafe, mrkněte na zahradu, půlku vám nechám," dodal náš nový bytný a nechal nás vstřebat dojmy.
Prošla jsem si znovu domek. Maličký záchod bez pořádného odpadu, verandička, výhled do zahrady.
Ten mne fascinoval.
Byla jsem městská holka, zvyklá na hluk na ulicích a spoustu lidí. Tady sem tam štěkl pes, u sousedů kdákaly slepice, jednou za dvě hodiny projel autobus. Káně prolétlo nad blízkým polem, kdesi zakřičela sojka.
Vyšla jsem zpátky na dvorek.
Vpravo jakési dřevěné polorozpadlé kůlny se dřevem a nářadím, vlevo další dvě cihlové. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř, bylo tam uhlí. Cestičkou mezi domkem a kůlnami jsem došla na zahradu. Na jedné straně urovnaná půda, zřejmě na brambory, na druhé keříky a stromky. Uprostřed toho všeho obrovská třešeň.
Tráva už začínala růst, místy se povalovalo listí od podzimu.
Pomalu jsem se vracela zpátky na dvorek. Ani jsem si nevšimla veliké králíkárny. Jen jsem se pousmála při představě malých králíčků v kotcích.
Pohoda a klid.
To ticho mne fascinovalo. Zadívala jsem se naproti na tyčící se hory v lese. „Tam musí být hub, mámo," ozvalo se za mnou.
Jarda ke mně přistoupil a chytil kolem ramen.
„Už bude líp, dostaneme se z toho."
Jakoby tušil, co se ve mne rozehrává.
Nový život, život na vesnici... oči se mi zalily a mlčky jsem položila hlavu na jeho silné rameno.
„Kéž by, kéž by..."
Pokračování... DÍL 2. |
