Josef Fousek: Judito je mně líto... / Kafíčko

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

JUDITO JE MNĚ LÍTO...
 

Most královny Judity vzala velká voda a tak, zásluhou panovníka Karla IV., byl postaven krásný turistický most Karlův. Bylo to kolem roku 1357. Chátrá. Zub času si nevybírá. Bude vyhlášena sbírka na jeho opravu.
Dávám žebrákům v metru a na další bohulibé akce, a tak si připravuji i bankovky s Janem Ámosem Komenským, abych vlastenecky přispěl na maltu a cement, – mostu na němž se bili Pražané se Švédy, s vojskem generála Windischgratze, kde zpívali dva moji oblíbení minessengři Paleček a Janík, a kde jsem potkal v roce 1968 dva sovětské vojáky, kteří hledali Moulin Rouge.
Jindy zamlklý spoluobčan Albert mně radostně sděloval: „Naše ziskové podniky, ČEZ, Telecom, pojišťovny, spořitelny, Sazka a sportka, banky, Eurotel, přispějí na Karlův Most obrovskými částkami z peněz, které jsme jim vydělali my, zákazníci.
Naši senátoři a poslanci dají všechny zisky, které získali Střetem zájmu. Navíc špičky uměleckého a sportovního světa se již chystají přiložit na misku rekonstrukce nejednu hřivnu.
Taktéž podnikatelé přispějí ze svých pokladen, aby perla mostů nespadla do kalné Vltavy. Naši bossové mezinárodních mafií učiní gesto a sáhnou do čistých sejfů. Navíc naši státní úředníci, poslanci a senátoři zruší své cesty za poznáním klokanů, ledních medvědů, břišních tanců a vnad havajských krásek.
Své dovolené po těžké a vysilující práci pro lid prožijí ve stanové a chatové oblasti kolem Máchova jezera. Dívky postávající u dálnic našich hraničních přechodů nezůstaly stranou a své nelehce vydělané peníze poskytnou na „mostné“. Jeden nejmenovaný ministr prohlásil, že bude kupovat své šály v „sekáči“ a přítel knih prodá svou drahou káru a bude jezdit na mopedu. Ještě není špatně v Česku! Máme vlastence!“

Když jsem vyprávěl jednomu novinářovi, co jsem slyšel, nevěřil mně. Šli jsme za Albertem. Nebyl doma.
„Je v blázinci,“ ulehčeně nám říkala jeho žena, „za šíření poplašných zpráv.“
Alberta jsme zastihli na tiché zahradě. Hrdě nám ukázal diplom, který dostal z Ministerstva kultury – Panu Albertovi, za první místo v abstraktní tvorbě.

KAFÍČKO

 

Že je to banální? A že to není třeba zapsat na stránky deníku? Seberme všechnu soudnost a bez veškeré zaujatosti a škarohlídství si přiznejme: Kafíčko je nejen posezení a polechtání chuťových žláz, ale je to obřad. Je to siesta, je to zastavení v čase spěchu, v řece chaotické doby.
Vypínejme svůj unavený motor, který pohání srdce dědičnou krví plnou cholesterolového nebezpečí. Kafíčko! Jděte si jej dát.
Ať jste úspěšní nebo bez ambic, mladí nebo před posledními metry do cíle. Sedněte si, vypněte páčky: závist – zloba – hloupost – smutek – pomluva. Naslouchejte hudbě lidského hemžení, krokům ulice, šumění deště a vrzání křesel. Odpusťte dým z cigaret, bláznivý smích, klapot střevíčků. Věnujte se právě této hodince.
Prohlížejte si nohy dívek, usmívejte se na ženy, a přehlédněte cinkání automatů, kde blázni chtějí vyhrát nad strojem. Odložte tašku s nákupem a neříkejte si – musím! Nic nemusíte. Máte čas! Chcete-li jej mít.
Žádný peníz nezaplatí chvíli vzácného lenošení uprostřed náladového proudu odcházejících dní.
Nenechte na sebe útočit nezměnitelné starosti. Šetřte si sílu na další klopýtání.
Právě v tuto minutu si třeba z Kladna udělejte Paříž. Nenechte se vtáhnout do rozhovoru o katastrofách, o špatné době, o proradnosti politiků, o majetku, o penězích.
Škrtněte strach z budoucnosti. A dívejme se na životní střípky, které zvoní kolem nás.
Že je to fádní? Stejné? Nelžeme si! Nic z toho, co v dané chvíli spatříme, se nikdy nevrátí. Za dvacet dva korun se stanete návštěvníky velkolepého kina Svět. Jste diváci a vidíte jedinou premiéru, která je zároveň derniérou. Začne a skončí. Odcházíte a za vámi dál běží nekonečný film.
Stáváte se herci ve své vlastní režii. Pozor! Utečte nebo se schovejte! Blíží se osoba, která vás chce otrávit svou jedinečnou hloupostí. Zničila by kafíčko.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2008.