JARO V PRAZE

Byl jsem krátkou dobu ženatý. Vyjeli jsme s Jarmilou do Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještě větší radost nám přinášelo vědomí, že se procházíme v hlavním městě. Na chvíli jsme měli dojem, že jsme ve velkém světě. Byl krásný jarní den, zlatý déšť zářil ze zahrad a ptáčci zpívali. V Koruně na rohu Václavského náměstí jsme si dali koňskou sekanou s houskou. Protože jsme přijeli do Prahy na motocyklu Jawa 175, dal jsem si místo piva kakao se šlehačkou. „To se moc nehodí,“ tvrdila Jarmila. V té době jsem boxoval za Kladno, a tak jsem měl stále hlad. Jedl jsem všechno a z ničeho mi nikdy nebylo špatně. Tedy, až do této chvíle. Možná to bylo tím, že jsem den předtím večer snědl půl kila vlašských ořechů a zapil to rajčatovou šťávou. Ale už je zbytečné po tom pátrat. Zkrátka přišly potíže. Potíže lidské a neodvratitelné. Podobná situace se mi přihodila až později, za dvacet let. Ve výtahu.
Boční uličkou jsme kráčeli, opití sluncem, k Václavskému náměstí. Již před půl hodinou, ještě v Koruně, jsem cítil určitý neklid mé trávicí soustavy. Nyní zesílil. Stáli jsme u lešení, které objímalo starý dům.
„Co je ti, Pepiku? Zbledl jsi.“
„Jarmilko,“ zašeptal jsem, „dostal jsem asi průjem. Nemůžu udělat krok.“
„Co budeme dělat? strachovala se upřímně má novomanželka.
V hlavě se odehrála bitva s nastalou situací. Stáli jsme pod lešením, lidí chodilo málo, ale nikde jsem neviděl místečko, kde bych se zbavil zoufalých produktů. K Václavskému náměstí chybělo asi třicet metrů. „Uprostřed Evropy a takováhle patálie!“ uvažoval jsem. Zoufalství dokáže probudit vyhaslou lidskou mozkovnu.
„Jarmilo,“ zašeptal jsem ženě, která bezmocně trpěla se mnou, „jdi koupit do železářství kýbl!“ Chvíli nerozhodně postávala, ale vzápětí pochopila a odběhla. Zavřel jsem oči, opřen o trubku z lešení, a přemýšlel jsem o zcela jiných věcech než o těch, které mě přikovaly k lešení.
„Vůli, chce to vůli,“ šeptal jsem si, „vydrž Pepiku. Nevzdávej se!“ Lidé, kteří mě míjeli, na mne pohlíželi jako na blázna. Zpoza roku se objevila Jarmila.
„Kýbl jsem nesehnala, tak jsem koupila koš na odpadky,“ hlásila mi hrdě.
„Teď dělej, že jen tak sledujeme život kolem nás. Stůj přede mnou.“
Postavil jsem koš ke zdi, opatrně a tajně jsem si rozepnul pod dlouhým pláštěm kalhoty, a usedl jsem na koš, jako bych odpočíval. Výsledek přišel okamžitě. Zápach nás obklíčil a smísil se s parfémy krásných žen.
„Člověk se tou procházkou unaví! Kdo by to řekl, že ty nohy tak bolí!“ Podobné nesmysly jsem říkal, když kolem nás procházeli chodci. Jeden elegantní důchodce se u mne zastavil. Slyšel mou větu.
„V Praze nohy bolí z té dlažby, pane.“ Udiveně nasál vzduch do chřípí a s odporem dodal: „Vybral jste si špatné místo k odpočinku, smrdí to zde, jako by tu chcípl pes!“
Opatrně jsem povstal, kýbl, vlastně koš, stále pod sebou, natáhl jsem si pracně kalhoty a čekal, až nikdo nepůjde. A potom jsme vyrazili pryč z místa činu. V duši jsem cítil ohromnou úlevu. Pocit štěstí mi zkazila Jarmila.
„Pepiku, to není správný, nechat tam ten... někdo to najde...“
„To jsem si to měl vzít s sebou a jít s tím až do Dejvic?“ Šli jsme pěšky. Peníze utratila Jarmila za koš. Pod místem, kde stával Stalinův pomník, jsem dal Jarmile pusu. Za to, že mi přinesla ten přenosný záchod a za její krásnou a něžnou větu: „Pepiku, budeme spolu dlouho. Hovna přinášejí štěstí!“ 

V kladenské nemocnici mi primář Michal Hanuš vyoperoval polypy. Nemohl jsem dýchat nosem, a tak jsem se k této nepříliš milé operaci odhodlal.
„Vyhýbejte se prašnému prostředí,“ řekl mi pan doktor, a tak jsem přemýšlel, jak tomu pomoci. Nápad přišel. Ze sklepa jsem přinesl starou německou plynovou masku z druhé světové války. Byl na ní nápis WERMACH 1943 a na druhé straně masky nápis SS.
„Dám si ji na obličej, abych nedýchal v autě prach,“ oznamoval jsem synovi Tomášovi.
„To si ale musíš do toho plechovýho hrnce, co visí na konci toho chobotu, co vypadá jako hadice od luxu, dát nějakou gázu jako filtr,“ poučoval mne syn. Poslechl jsem ho.
Vyjel jsem do Prahy. Měli jsme v Semaforu zkoušku na premiéru představení Černá hodinka a půl. Dýchalo se mi docela dobře. Jen protijedoucí řidiči se chovali tak, jako by nikdy neviděli chlapa v plynové masce. U odbočky na ruzyňské letiště mne míjelo auto policie. Zděšeně na mne hleděli a řidič téměř naboural do budky pro informace. Smykem mne předjeli, ruka vystrčila plácačku SSTOP a já zastavil.
„Co to máte za opičárnu na obličeji?“ přísně se mne ptal strážce zákona.
„Měl jsem operaci polypů a lékař mi nařídil, abych se vyhýbal prašnému prostředí, a tak jezdíme v masce,“ vysvětlil jsem ochotně.
Druhý policista nahlédl do mého stařičkého Fiatu 600 a s nechutí prohlásil: „Kdybyste si uklidili ten bordel v autě, tak jste nemuseli mít ani tu operaci polypů!“
Pustili mne, a tak jsem zase pokračoval v jízdě. Zastavil jsem před restaurací Na Podbabce poblíž dejvického náměstí, zvaného Kulaťák. Zapomněl jsem si sundat masku. Právě jsem vystupoval z vozu, když se ve dveřích hospody objevila postava malého mužíčka. Byl namazaný, jak zákon káže. Zamžoural na mne, vykulil oči a uskočil zpátky do restaurace. Sundal jsem rychle masku a vhodil ji do auta. Když jsem zamykal dveře auta, objevil se za mnou ten mužíček. Poklepal mi na rameno a se zvednutým prstem mi hlasem plným tajemství říkal: „Kamaráde, nepiij! Já vidím divný věci!“