Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (8)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Koho jsem potkal cestou    (26)

JAK SE DĚLÁ TURISTICKÝ SALÁM
 
Jak bylo popsáno již na jiných místech, koupíte si štangli uherského salámu, a když jej povozíte světem, učiníte z něj salám světový. Dokonce turistický. Ten můj viděl Benátky a Řím, procestoval Německo a teď se dokonce podíval do Paříže, do hotelu Brighton, rue de Rivoli. Kousek od Louvru, od náměstí Vendome a Concorde. Co už by si mohl přát víc! Tedy jsem se rozhodl, že jej z jedné strany ochutnám. Nařízl jsem jeho špičku, ale již okolní barva řezu se mi tuze nelíbila. Dostala jakýsi šedivo-nazelenalý odstín, a tak jsem plátek ořezal a ochutnal jen malé sousto z prostředku, které se mi jevilo jakž takž v přirozených barvách uherského salámu. Ani na drobku jsem si moc nepochutnal; odešel jsemKoláž s "turistickým" salámem do nedaleké samoobsluhy kousek od Opery a dopřál jsem si bagetu s nějakými zcela čerstvými dobrotami. Nevděčný salám jsem zabalil do igelitového sáčku a uložil jej do skříně s tím, že jej podrobím ještě dodatečně bližšímu ohledání. Několikeré proměny teploty, usoudil jsem, ani uheráku neprospívají.  
Ráno jsem si na nevděčnou štangličku vzpomněl, sotva jsem vstal z postele. Prohlédl jsem si bělmo očí, abych se ubezpečil, že se o mně nepokouší žloutenka a pak jsem tyčku vytáhl z neprodyšného obalu. Ucítil jsem mírně nažluklý, skoro nesalámový pach, a tento neklamný pocit rozhodl, že z uheráku nebude nářez ani teď a ani nikdy v budoucnu. Neměl jsem ovšem chuť putovat s balíčkem kolem recepce a nechtěl jsem ani, aby se mým turistickým doprovodem zabývala uklízečka. Navíc by mi mohl v koši na odpadky prožluknout i atmosféru mého pokoje. Pak jsem dostal spásný nápad. Mezi různými dveřmi, které vedly z mého pokoje, byly jedny, které nevedly vůbec nikam. Kdysi se tudy otevírala zřejmě nějaká spojovací chodba k jiným šmajchlkabinetům, kterou nechal majitel hotelu Brighton zazdít. A tak za dveřmi byla jen vrstva neomítnutých cihel a prostor právě tak na salám. Hloubka dvacet, třicet centimetrů. A tam jsem mizeru odložil. Nebyl vděčný za nádherné cesty, a ještě teď se vyvaluje ve čtyřhvězdičkovém pokoji mezi luxusními hotely na třídě Rivoli. Jestli ho tam nikdo neobjevil, tak tam leží dodnes, v pokoji 303. A jestliže ho objevili, jistě politovali chudáka, který si koupil drahý salám, a v domnění že jde o špajz, zapomněl dobrotu za slepými dveřmi. Takže, dost možná, že mě Francouzi nakonec ještě i litovali ...
 
PERSPPEKTIVA PRO KUTILY
 
Z kanálů, které ve Francii vysílají, mě po technické stránce zajímal zejména Canal + - jednak proto, že patří na čtvrté místo mezi vlastníky licence pro televizní vysílání v Evropě. Je hned za Berlusconim, RTVE a ARD. Za druhé to byl první komerční program, který francouzská vláda roku 1984 povolila. Canal + se tak po třech Koláže na téma Canal +státních televizích stal v pořadí čtvrtou stanicí. Navíc jde o kanál placený. Chceš-li se dívat, musíš pravidelně platit, pořídit si dekodér, a teprve toto zařízení ti z mlhy nebo sněžení vytvoří obraz. Angličané a Američané označují podobné kanály skromnou zkratkou ppv, čili pay per view, doslova "plať za koukání".  
Poprosil jsem odborníky, aby mi toto technické zařízení, v Československu v té době neznámé, předvedli. Canal + mě v této souvislosti zajímal tím spíše, že již učinil první pokusy, zda by nemohl zkusit své štěstí v panenském Československu. To, co mi ve stanici předvedli, to byla přehlídka technického vývoje. Malé muzeum nejrůznějších aparátů, které mají zejména zabránit, aby se nedívali bez placení nejrůznější šejdíři, kutilové a piráti. Nekomentoval jsem pokusy Canalu + o místo na slunci v Československu, ale protože známe dobře své Pappenheimské, již předem jsem litoval odborníky na kódování, kteří budou muset chránit své vysílání před opravdu šikovnýma zhlatýma ručičkama našich pirátů. I Francouzi dali firmě "zabrat" a technických řešení, která bojovala s lidskou šikovností, bylo doposud bezpočet.
 
Technicky vypadá vysílání následovně: aby zlákali diváky, kteří dekodér nemají, vysílají v určitém čase zcela volně. V roce 1991 to bylo v čase poměrně zajímavém - přes poledne, mezi 12.30 až 13.30 a potom večer v čase s vynikající sledovatelností, mezi 18.30 až 20.30. Vy se brzy přesvědčíte, že je nač koukat, zejména, když vysílají tisíc filmů za rok, tedy tři denně,a zejména, získá-li společnost právo, vysílat filmy mnohem dříve, než ostatní televizní kanály. Dojdete tedy do příslušného obchodu, zaplatíte kauci a odnesete si dekodér, který funguje buď na klíč nebo na kartu. Zainstalujete, zatelefonujete programu Canal +, dostanete v programu povolovací kód, obraz se rozjasní a zaostří a vy máte o program vKoláže na téma Canal +íc. Pravidelný poplatek (prý ve výši čtyř lístků do biografu) si Canal + odečítá z osobního účtu. Po mnoha vylepšeních a proměnách dosáhla Canal + takové dokonalosti, že sleduje například vaše osobní data a v den narozenin vám sám pogratuluje. Počátkem devadesátých let bylo abonentů již přes tři milióny. Tedy hračka, potěšení a rozkoš pro naše piráty. Kdo by si rád nevyzkoušel malý souboj se světovou elektronikou! A tak bych řekl, že velké firmy pravá generálka teprve čeká.  
Z toho, co již o západních mediích víme, si můžeme učinit také představu o rostoucích nárocích na technické vybavení. Zařízení na družicích, dekodéry, boje o exkluzivní práva, zejména v oblasti sportovních přenosů, těžké investice, a navíc ještě nadnárodní strategie ve všech oborech podnikání, to všechno působí nikoliv ve prospěch různorodosti programů, ale ke sjednocení kanálů, firem, společností a kapitálu. Ani Canal + není vůči těmto vlivům imunní. Skoro čtvrtinu hlasů a podílu drží v rukou tiskový koncern Havas. Canal + má však i další programy, na nichž participují i jiní podílníci. Francie má však jednu zcela zvláštní společnost, s jejíž pomocí si udržuje ve sdělovacích prostředcích vliv také stát. Alespoň tam, kde na tom francouzské vládě opravdu záleží. Navštívil jsem představitele této firmy, která je financována státem, a na níž má zájem především ministerstvo zahraničí. Je to SOFIRAD, který se osvědčil již za druhé světové války, kdy měla Francie ve sdělování, zvláště v rozhlase, skutečně životní zájmy. A tedy při pronikání do zahraničí, nyní do východní Evropy, může tato specifická firma sehrát ještě překvapivou úlohu. Inu se sdělováním, s elektronickými médii a s tiskem je to jako se zbraněmi. Vniká do nich mezinárodní kapitál, protože, koneckonců masmédia, jak víme, mohou být skoro stejně nebezpečná jako produkty zbrojního průmyslu. A ne náhodou se o tisku, ale také o televizní a rozhlasové žurnalistice, často mluví jako o sedmévelmoci. A kdo by nechtěl mít vliv na velmoc, třebas jen tiskovou?
 
POKLONA NAPOLEONOVI
 
Chcete-li se poklonit velkému vojevůdci a miláčkovi Francie - Napoleonovi, můžete se buď vydat po mostě Alexandra III. alejí lamp a triumfálních sousoší na vysokých pylonech; Invalidovna, korunovaná kopulí chrámu má dostatečný odstup, aby si získala váš respekt svou mocnou fasádou a rozlehlostí, anebo zajedete vozem z druhé strany, takže stojíte rovnou před dómem a kostelem sv.Ludvíka. Stavělo se tu v letech 1676 až 1735 podle projektů oblíbeného bourbounského stavitele Jules Hardouin-Mansarta, s nímž jsme se ostatně setkali již ve Versailles. Samozřejmě, po zkušenostech z Říma vám neunikne, že dóm, který se stal i hrobkou slavného císaře, je kopií klidného, klasického baroka římského typu. Stavba je členěna pouze třemi patry klasických sloupů a ovšem i sledem soch, které ozdobily průčelí. Kromě sv.Ludvíka je to Karel Veliký a alegorie ctností: moudKoláž se sarkofágem a Napoleonovým kabátemrost, statečnost, spravedlnost a mírnost. Nebožtíkovi v Invalidovně dozajista nescházela statečnost. Byl však i iniciátorem zákonů, které nepozbyly platnost, a nebyl-li moudrý, byl určitě nesmírně schopný a inteligentní. Dokázal skoro všechno - a všechno bez příbuzných, přímluvců a tlačenek. To budí respekt i po bezmála dvou staletích. Kopule připomíná zase svatopetrský chrám anebo kterýkoli z římských chrámů, který sv.Petra kopíroval.  
Abychom si učinili představu o velikosti areálu, do něhož byl chrám zasazen jako kámen do prstenu, musíme si představit, že kapacita Invalidovny s ubytovnami a s nemocnicí pro zmrzačené vojáky, měla stačit pro sedm tisíc mužů. Tak trochu Invalidova připomíná Escorial - blok staveb, v nichž se nalézá 16 dvorů obklopených budovami. S tichostí studenta, který se kdysi napoleonskými taženími zabýval a obdivoval strategické a operační umění, jsem tedy vstoupil do chrámu. Sarkofág s Napoleonovými ostatky je vnořen hluboko pod úroveň chrámu. A tak, ať chcete anebo nechcete, máte-li v úmyslu se podívat směrem k sarkofágu, musíte se uklonit. Ostatně ten mrtvý si vaši poklonu opravdu zaslouží. V kruhu dvanácti obřích bohyň války, které tu symbolizují vítězná napoleonská tažení v letech 1797 - 1815, stojí mohutný sarkofág z červeného porfyru na mocném granitovém podstavci zelené barvy. Aniž to kdo tuší, sarkofág skrývá celkem šest rakví, do nichž Napoleona jako mumii postupně uzavřeli. Nejprve je bílá plechová, pak mahagonová, dvě olověné, jedna ebenová a poslední dubová.
 
Pro Napoleona vyslal Ludvík Filip svého syna. Ten na ostrově sv.Heleny nechal rakev otevřít a užasl: v rakvi ležela téměř nezměněná postava císaře, oblečeného do uniformy gardového myslivce. Rakev pak přes Le Havre přepravili do Paříže a roku 1840 jej vezlo 16 koní přes Champs Elysées. Teď je tady, aby se naplnila slova závěti, v níž Napoleon napsal: "Přeji si, aby moje tělo spočinulo na břehu Seiny, uprostřed francouzského lidu, který jsem tak miloval." Spolu s ním leží v chrámu také někteří členové Bonapartovy rodiny, kteří si zajistili díky příbuzenským vztahům nejenom mocenské posty během života, ale i posmrtnou důstojnost v sousedství velkého bratra. Jsou tu i někteří maršálové. Přinejmenším jeden muž z početné generality si místo v domu zasloužil - totiž generál Bertrand, který s Napoleonem sdílel na ostrově sv. Heleny vyhnanství.
 
Koláže postav z vojenského muzeaPrůčelí Invalidovny je mohutné - měří 195 metrů a připomíná, abychom použili již vyzkoušené měřítko, skoro dvě Národní muzea vedle sebe. Za chrámem pak v souboru budov a čtyř obestavěných nádvoří najdeme vojenské muzeum Francie. Údajně největší klenotnici svého druhu na světě. Uniformy všech dob, pěšáci i jezdci na koních, všechno in natura, v plném lesku a slávě. Brnění středověká i renesanční - v počtu nikde jinde nevídaném a téměř až nemravném. Některá čelní část brnění byla tepána dokonce do tvaru zuřivých šelem anebo řádně rozčilených válečníků. Jeden z nich mě obzvlášť potěšil - tak věrně vyjadřoval náladu bojovníka, že konsternovaní soupeři museli sledovat spíše tuto masku, než střežit vlastní kůži.  
A pak jsou tu ovšem památky na Napoleonova válečná tažení, i na pobyt na ostrově sv.Heleny. Je tu dokonce i Napoleonův vycpaný pes, cosi jako bílý setr, který časem sešel. Nejsem takový znalec, abych posoudil čistotu rasy - ale jak slušné pejsky znám, věřím, že byl Napoleonovi dobrým společníkem. Je tu i soubor Napoleonových cínových vojáčků, na nichž si Koláže postav z vojenského muzeasnad ještě ex post přehrával své bitvy a svá tažení. Byl opravdu mistrem svého řeznického oboru a dokázal dokonale operovat dvěma i více nezávislými vojenskými celky, jak to právě vyžadovala situace. Se stejnou lehkostí jako s cínovými vojáčky. Avšak v pravém okamžiku byli všichni tam, kde je potřeboval. Proto jsou tu dodnes také soubory vlastních i ukořistěných standard a praporů. Také Napoleonova postel, polní lůžko, na němž leží pohozené spodky a ponožky. Bordelář, řeknete si, tohle se zřejmě řadovému vojáku netrpělo.
 
Zachoval se i šedivý kabát, a také dřevěná noha, která nahradila ustřelenou nohu generála Daumesnila. Stalo se tak u Wagramu. A pak mapy jednotlivých tažení a pozoruhodné památky i z válek nejnovějších. Nakonec, než zcela vyčerpáni opustíte Invalidovnu, se ještě jednou vrátíte do domu, jehož kopule upozorňuje z výše 105 metrů již zdálky, kde leží veliký císař. Ještě jednou se zahledíte na sarkofág, připomenete si mnohé slavné maršály, kteří se pod tuto klenbu nedostali. Je tu však pohřben Rouget de Lisle, autor slov slavné Marseillaisy.
 
Pokračování... 
Předcházející díly najdete zde

Z autorových zdrojů zpracovala koláže © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 09. 2008.