Slavomír Pejčoch-Ravik: Petr Chelčický - Duch proti moci

Rubrika: Publicistika – Historie

 PhDr. Slavomír Pejčoch-RAVIK

SÍLA SLABÝCH

"Většina lidí si myslí, že stát, aby mohl být šťastný, musí být veliký;
avšak i kdyby měli pravdu, nemají představu o tom,
co je veliký a co je malý stát..."
Aristoteles

Příběh druhý

Petr Chelčický - Duch proti moci


Počátkem 15. století, jak víme, vzplanuly po Čechách boje o Husův duchovní odkaz. Jedna křižácká výprava za druhou stíhala odbojnou zemi, ale mnohonásobná přesila cizáků byla pokaždé na válečném poli rozdrcena. Totální porážky nakonec donutily církev, všemocnou organizaci doby, k jednání s kacíři. Nejmocnější bašta středověké Evropy, která doposud vystačila jen s hranicemi, popravčím mečem s klatbou, byla nucena přijmout dialog. Obraz této dramatické doby ašak nebyl jednoznačný – soudobý svědek událostí, jakým byl jihočeský zeman Petr Chelčický, nemohl nevidět, do jaké míry se rozchází Husovo dílo s násilím na bojištích, nemohl nepozorovat, jak se boj zvrhává v hrubé násilnosti – a je tedy pozoruhodné, že tento výjimečný myslitel právě na vrcholu revoluce vystupuje s myšlenkou neodpírání zlu násilím.
Mezi českými autoritami té doby zůstal osamocen. V srážkách tisícových armád nebylo tudíž slyšet Chelčického varování o zhoubnosti násilí a o všech nebezpečenstvích mocenského boje.
Teprve když utichla válečná vřava a když revoluční vzmach vystřídala hluboká společenská krize, únava z totálního vyčerpání země a bezradnost ze ztráty perspektiv, obrátili se někdejší revolucionáři právě k dílu Petra Chelčického.

Přes časovou vzdálenost poloviny tisíciletí má tato postava co říci i dnešku – stejně zahlcenému násilím, stejně provokujícímu k ozbrojenému boji, se stejně netušenými společenskými poměry a s bezperspektivností soudobé civilizace. Není ostatně náhodou, že se na Petra Chelčického odvolával L. N. Tolstoj a že se ve 20. století objevuje moderní protějšek středověkéhoLev Nikolajevič Tolstoj mystika – Mahátma Gándhí. Není rovněž bez zajímavosti, že oba myslitelé vycházeli z téhož mravního kodexu.
„Až Nový zákon“, přiznává indický folosof Gándhí, „ve mně probudil vědomí správnosti a ceny trpného odporu. Když jsem si četl v Kázání na hoře..., byl jsem prostě radostí bez sebe a shledal jsem, že mé názory došly potvrzení tam, kde jsem to čekal nejméně. Bhagavadgíta (filosofická báseň, v níž Krišna hovoří o smyslu života a o řadě filosofických otázek), mé názory prohloubila a Tolstého „království boží ve vás“ jim dalo trvalou formu.“
Chelčický především provedl analýzu své doby a ujasnil si vztahy mezi mocí světskou a duchovní, mezi násilnostmi a duchovním posláním člověka na této zemi. A tak, přestože nebylo Chelčickému nic vzdálenějšího než revoluční konflikty, stal se ve své době myslitelem nanejvýš revolučním. Napadl totiž učení o trojím lidu, na němž byla postavena feudální společnost. Jak tvrdívali středověcí obránci feudálních poměrů, rozdělil Bůh společnost na tři stavy – na stav duchovní, na světské panstvo a obecný pracující lid.
„Ty se modli, ty vládni a ty pracuj!“
Nad toto učení se nepovznesl ani Hus, ani anglický reformátor Viklef, ani žádný z velkých duchů středověku. Chelčický zdolal tuto nejvyšší baštu feudálního pojetí společnosti jako první.

Společnost 15.století, jak zpozoroval Chelčický, má daleko k prvotní církvi Kristově, zbudované na rovnosti, vzájemné úctě a lásce k bližnímu. Dělí se naopak na pány, krále, knížata, kteří bojují a brání, na duchovní kněžstvo, které se modlí, a na „robotné dělníky“. Ti „mají živiti tělesnou potřebou tyto dvě. A jestli to tělo Kristovo takovým řádem rozdělené, jaká nerovnost v něm jest“, píše Chelčický. „Dvěma stranám je příjemné, neboť leží na třetí straně, položivše ji pod sebe, a ona nese na svých bolestech rozkoše těchto dvojích žroutů, jichžto náramné množství jest...“

Chelčický se v podstatě povznesl nad třídy a sociální vrstvy své doby a rozdělil společnost, řečeno dnešním jazykem, na dva základní póly: na lidi slušné, mravně vyspělé, na neviditelnou církev Kristovu, a na násilníky, na lidi bez mravního kodexu, kteří bezohledně a sobecky hledí jen na vlastní prospěch. Na tomto principu spočívá i Chelčického idea o společenství neviditelné církve, založené nikoliv na okázalé mocenské organizaci, ale na společném mravním principu a rovnosti.
To ovšem neznamená, že by Chelčický zcela popíral platnost světské moci, nezbytnost společenské organizace. Přiznává, že světská moc má na světě svou platnost, „aby všeliké bezpráví a každá žaloba místo a konec skrze moc vzala, a všeliký aby nesměl pro moc jinému křivdy činiti, násilím vzíti, ukrásti, meze rušiti.“
Viděl prostě, že na světě žijí mnozí, které je potřebí „připuditi skrze moc k spravedlnosti“, neboť by bez trestající síly podléhali nenávisti, pomstě a vraždám. Proto tedy Bůh, podle Chelčického, ustanovil krále, aby tvrdě vládl světskými zákony a násilnou mocí.
Na druhé straně si však Chelčický tuto trestající moc své doby neidealizuje – vystihl i některé nadčasové rysy mocenských systémů, především fakt, že se moc neobejde bez násilí, bez možnosti přinucení.
A tak „moc nemůže být leč s ukrutnostmi. Jestliže odpustí, ihned zhyne sama od sebe, protože se jí nikdo nebude báti.“
Z tohoto pojetí Chelčickému přirozeně vyplývá, že křesťan, člověk nadaný mravním citem, může moc nanejvýš trpět, ale nikoliv ji vykonávat.

A tady se konečně dostáváme ke stěžejním myšlenkám Chelčického díla, které o půl tisíciletí předešlo Gándhího ideu nenásilného odporu a hnutí nespolupráce. Až do Chelčického doby znala společnost jen dvě východiska: Buď trpět, mlčky se podřizovat moci, anebo podstoupit boj a tedy vyvolat svým činem násilí. Chelčického myšlenkový řád však nebyl ochoten přijmout ani jednu, ani druhou alternativu. Věřil totiž, že člověk je aktivní silou na této zemi a že má právo postavit se násilí a moci, jestliže mocenský záměr našemu mravnímu cítění odporuje.
Lidská bytost má totiž právo, ba má i povinnost postavit se neposlušností na odpor proti síle, která si dovoluje svými příkazy zasahovat přes hranice našeho svědomí.
"Nečiň zlo prací, činem,"
tvrdí Chelčický, "a pokud to nedokážeš, neumíš, pak ti opravdu nezbývá než trpět břemeno moci."  Jinými slovy: „Kdyby měl někdo nějakého člověka, kterého by jednou rukou krmil a druhou ho políčkoval, něco by si musel vybrati: Buďto krmení opustiti a políčků se zbaviti, anebo se krmiti a políčky trpěti. Chce-li kdo ujíti ukrutenství toho pána, nemějž nic pod ním; ale pakli se ti líbí dědiny a správa pod pánem, trp roboty a platy.“ Tedy nemám právo si stěžovat na útlak, jestliže na druhé straně chutě užívám všech výhod, které mi vládnoucí systém nabízí.

A tak tedy Chelčický – tváří v tvář prohnilým mocenským poměrům své doby – varoval před iluzorní snahou změnit pořádky svou osobní účastí v mocenských pozicích. Pochopil, že ne člověk změní zavedený řád, ale špatný společenský pořádek si dříve nebo později přizpůsobí osobnost, která se dostala do jeho osidel. Ostatně snahy o „změnu systému zevnitř“, jak víme ze zkušenosti 20. století, byly vždycky spíše omluvou konkubinátu se špínou moci, než opravdovou a nadějnou snahou o proměnu režimu.
„Pohanská práva“ totiž, jak píše Chelčický, "poskvrňují toho, kdo je vykonává. A co víc – kdo se ujímá pozice v takovémto systému – ať chce nebo nechce – přebírá spoluzodpovědnost za všechny zlořády, jež jsou jeho jménem a na jeho příkaz vykonány proti ovládaným. Tak se na člověku samém vymstívá falešné vědomí, že na rozhodující mocenské pozici může vykonat mnoho dobrého a že je tedy lépe – jak se omlouvají nositelé moci – sedím-li v aparátu řízení já, než někdo jiný, ovšemže horší."

Chelčický říká, že „to jen ďábel lidem namluvil, aby vstoupili do úřadu, kde jest prospěšen člověk jiným...“ Ve skutečnosti „jeho prospěch nebude pro chválu boží, ale pro sebe samého.“
Jinde hovoří, že tak ďábel vede lidí „jako hovada nerozumná k modlám ... i k jiným zlostem zjevným ... A když tak oslepí lidi, tedy bude vladaření míti na zemi a osadí svými údy úřady duchovní mnohé i světské, aby duchovní pokrytci ... pomáhali ďáblu do pekla hnáti lidí mnohých ...“
V této souvislosti není nezajímavé si připomenout, že myslitel Chelčický dávno před námi, už ve století patnáctém, objevil pojetí „odcizení“, jev odhalený - jak se nám zdálo – až v našich časech. Petr Chelčický totiž uvedl, že člověk, který podlehne marnivým žádostem a propadne zlosti, nepravostem a špatnosti, dojde posléze k tomu, „že kams poděje i moc i soud pravdy od člověka, nebo jest pochycen a zanesen sám od sebe.“ Prostě ztratí sám sebe, řekli bychom dnes.

S pojetím odporu proti moci souvisí i Chelčického taktika nenásilí. Tomuto mysliteli neušel totiž stav neblahé rovnováhy, k němuž dochází, jestliže ublížíme třebas i člověku špatnému. Zabijeme-li v osobním konfliktu lidi špatné, pak zlo, které dosud páchali tito lidé, se svým způsobem přenáší na člověka, který je zahubil svou zbraní.
„Vojsko oblehne zdi, v nichž žije ďábel v lidu svém,“ píše Chelčický. „Když ďábel ujde zpoza zdí, které jsou pobořeny, bude bydlit v srdci ukrutném a nelaskavém těch, kdo násilím se obořili.“
Tuto myšlenku lze reprodukovat i jinak – násilí ze světa neodstraníme tím, jestliže budeme i my sami nositele násilí odstraňovat touže zbraní. Neúprosná logika napovídá, že se jen my sami dostaneme do téže pozice jako naši někdejší odpůrci, a pak už nikdo z nás nemůže být zárukou přesného stanovení hranic, na nichž násilnosti jednou započaté skončí.
Chelčický tak pochopil, že násilný odpor proti společenským systémům, byť by byl zprvu veden ideálními, etickými pohnutkami, povede znovu k zachování systému moci založenému na násilí. Praxe bez výjimky všech socialistických převratů ve 20. století plnou platnost této téze prokázala.

Proto tedy mystik Chelčický tak akcentoval nenásilný odpor. Sám říká doslova: „Ale takový odpor klást vrchnostem ukrutným není dáno lehkovážným a bláznivým lidem, které ovládá bázeň a strach mýlí z těch věcí, o nichž nevědí, přijdou-li a porazí je. Protož takoví v malé věci nemohou se vrchnosti v zlém protiviti; polezou za ní, i kdyby jim kázala stolici Trojice svaté zvrátiti, kdyby to mohlo býti, a před sochami klekati. Co tu bylo tisíců lidí, když Nabuchodozonor, sochu postaviv, kázal před ní padati! A jen tři neklekali před ní. Pane Bože! Ty víš, kdo dnes nalezen bude, aby se ze strachu před smrtí neklaněl šelmě a obrazu jejímu...“

Není bez zajímavosti, že se k těmže stanoviskům, ba ke stejným myšlenkám dopracoval s odstupem půl tisíciletí i vůdce indického lidu Gándhí, když napsal, že cesta nenásilí „je chápána jako zbraň nejsilnějších...“ Tato cesta vylučuje použití násilí, protože člověk není schopen poznat absolutní pravdu, a proto není oprávněn trestat.
Protože se v našem století Angličané dopouštěli v Indii násilí, prohlásil Gándhí, „my můžeme udělat totéž, avšak použitím podobných prostředků můžeme získat jen totéž, co získali oni. Uznáte, že to nechceme. Vaše mínění, že není souvislost mezi prostředky a cílem, je velký omyl. Pro tento omyl se i mužové, kteří byli považováni za nábožensky založené, dopustili těžkých zločinů... Prostředky mohou býti přirovnány k semenu, cíl ke stromu, spojení mezi prostředky a cílem je stejně nevyhnutelné jako mezi semenem a stromem ... Nečisté prostředky mají za výsledek nečistý cíl.“

Chelčický ve své koncepci nenásilné cesty vidí řešení jen v nápravě individua, v jeho zušlechťování a tedy v mravním úsilí každého z nás. To samo o sobě není málo – neboť změním-li se já sám k lepšímu, jak poznamenal kdosi pregnantně, budu mít spolehlivou jistotu, že je na světě o jednoho darebáka méně. A vychovám-li navíc dobře své děti, pak se začnou počty mravně žijících, mravně myslících a jednajících jedinců násobit.
Chceme-li podle Chelčického měnit svět, pak se musíme sami stát dokonalejšími než náš protivník, který nemá jinou zbraň než mocenský nátlak. Násilného boje ostatně užívají jen ti, jimž schází mravní způsobilost, a tak nepřítel, násilník, se skrývá především v nás samotných, v našem etickém založení. Vždycky bude platit jako východisko kategorický příkaz Nového zákona: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim!

Kristův vzor pak vyzývá slušné lidi této země, aby šli příkladem – jiné, dokonalejší cesty není. A příkladem člověk jít nemůže, jestliže žije v ústraní. Vzor se stává vzorem pouze ve společnosti, v osobní účasti. Odvaha, podle Chelčického, nespočívá také v tichém sebezdokonalování mimo lidské společenství, tam, kde „žádný netiskne, nekřiká, nepřekáží.“

Člověk, odchovaný staletími mocenských bojů a všudypřítomným násilím, může snad pokládat Chelčického postoje za nepřiměřené požadavkům doby a obrazu světa. Avšak Chelčický sám byl už ve své bouřlivé době morálně výš než husitské revoluční centrum Tábor, které bezostyšně vybíralo feudální dávky od svých poddaných, jako dřívější panstvo. Byl také zásadovější než husitská šlechta a universitní mistři, kteří si po letech válek s římskou církví pojišťovali především nabyté statky, ale ve věcech ideálů ustupovali církvi na šikmé ploše kompromisů. Nakonec, přes odpor Chelčického, klesli k poslednímu bodu svého programu, jímž se lišili od římské církve: k přijímání z kalicha.

Má tedy tento středověký myslitel co říci naší době a jejím duchovním zápasům? Může být vodítkem, návodem k řešení problémů naší doby, v níž udává tón násilí a totalita moci?
Spisovatel J. B. Vecors přiznává, že se zdá, jako by dějiny dělali opravdu násilníci. Je to však velký klam, neboť přes to přeze všechno „slabí, pokorní, spravedliví formují století za stoletím ke svému nepravdě podobnému obrazu: Neboť násilníci se potírají a ničí navzájem, kdežto spravedliví klidně kráčejí z věku do věku stále znovu po stejné cestě a vyrývají do země nesmazatelnou brázdu.“

Kdo popře, že dal lidstvu více Platon než Džingischán? Einstein, Solženicyn a mnoho a mnoho dalších, kteří Rabíndranáth Thákurpromlouvali ke svědomí lidstva, se stávají bezpochyby přitažlivějším příkladem než násilníci a teroristé.
Ostatně moc se stravuje sama sebou až k totálnímu vyčerpání svých sil. Duchovní dědictví na rozdíl od historických veleříší zůstává věčné.
„Civilizaci jest posuzovat a cenit nikoli podle množství moci, kterou rozvinula, nýbrž podle toho, mnoho-li lásky k člověku vyvinula a vyjádřila svými zákony a zřízeními,“ napsal indický myslitel Rabíndranáth Thákur.
„Kdykoli některá dávná civilizace byla uchvácena úpadkem a zahynula, bylo to způsobeno příčinami, jež zplodily tvrdost srdce a vedly ke snížení ceny člověka. Když buď stát nebo nějaká mocná skupina lidí počala vidět v lidu pouhý nástroj své moci; když člověk, donucuje slabší plemena k otroctví a snaže se všemi prostředky udržet je v porobě, podlomil základ své velikosti, svou lásku k svobodě a vzájemnou úctu. Civilizace nemůže se udržet na lidojedství v jakékoli podobě.“

A toto je pouto, které váže století dvacáté se stoletím Chelčického. Vsadit všechno na vlastní morálku, na kultivaci svého ducha a na pomíjivost mocenských zlořádů, znamená mít pevnou jistotu v základní tézi: Že totiž pravda vítězí, jak říkával Hus a jak je vepsáno ve státním znaku Československé republiky.
Snad není náhodou, že právě Čechoslováci uplatnili teorii nenásilného odporu s maximálním úspěchem proti neuvěřitelné síle spojených armád socialistických států v srpnu roku 1968. V ulicích se rojily tanky, všechna města byla obležena ozbrojenými vojsky čítajícími bezmála milión mužů. Ozbrojený boj by se v té chvíli proměnil v jatka, na nichž by – jako už tolikrát – triumfovala sovětská moc. Místo střelby vytvořili mladí lidé živé barikády proti tankům. Neozbrojení civilisté strkali do hlavní obrněnců smetáky a zdi města se proměnily ve velké plakátovací stěny, které se vysmály ozbrojené moci.
Gándhí Troufáme si tedy říci, že jestliže byla někde hrubá moc nepředstavitelným způsobem snížena, zpochybněna a zesměšněna, stalo se tak v Praze roku 1968.
Zdá se, jako by Gándhí s časovým předstihem okomentoval toto vítězství nad hrubým útlakem, když napsal: „Nenásilí se vysmívá moci tyrana a zesměšňuje ji tím, že neoplácí stejnou mincí, ani neustupuje.“
Neústupnost, bohužel, se neudržela dlouho. Neboť vždycky a v každé zemi se najde dost lidí laxních, povolných a také mnoho sociálních elementů, které si vždycky rády ohřejí svou polévku na jakékoli plotně. Zemi ovládlo násilí a jeho obětí se stala v první řadě inteligence.
To není náhodou – intelektuálové, pravda, nesou na svých bedrech technický, vědecký a kulturní pokrok a na jejich ramenou jako na ramenou Atlantů spočívá tíže tohoto světa. Přitom představují zároveň největší hrozbu nekultivované, nevzdělané moci, a tedy také první terč totalitního násilí.
Je tomu tak zajisté i proto, že lidský intelekt netvoří ucelenou sociální skupinu, propojenou hlubšími vazbami. Dobře mířená stávka elektrárenských topičů dokáže v několika dnech ochromit zemi, zlomit odpor vlád a podnikatelů. Intelektuál se v nejlepším případě zatím odvážil individuální vzpoury, která byla záhy potlačena – protože byla individuální. Navíc je nesporné, že stávka v kterémkoli odvětví, které vyrábí viditelné, hmatatelné hodnoty, má okamžitý dopad materiální – intelektuálové produkují hodnoty téměř nepozorovatelné, i když na těchto produktech ducha stál a stojí svět.
Je proto téměř nevyhnutelné, aby se lidský intelekt a jeho práce stala viditelnější – nejrychleji a nejprokazatelněji se tak může stát generální stávkou inteligence, ne-li všesvětovou, tedy alespoň v jedné jediné zemi.
Nevelký koordinační výbor, který by spojil všechny pracovníky ducha v jediné zemi, by dal jednou provždy mocenským strukturám světa na vědomí, s kým mají tu čest. Politické systémy by snad poznaly, jak těžko se hospodaří ve státě, kde nepracují technici a inženýři, kde nehrají divadla, kde mlčí rádio a televize, kde se neučí ve školách, kde neordinují lékaři i kde nevychází tisk. A inteligence by se konečně stala rozhodující společenskou silou, jak si to zaslouží již dnes. A jak si to se znásobenou silou zaslouží na přelomu století, kdy se vzdělanost stane pro převládající většinu obyvatel neodmyslitelným životním vkladem.
Ostatně kdyby takováto intelektuální fronta tlačila nepřetržitě na své vlády, nemuseli bychom ve 20.století přihlížet zločinům genocidy, režírovaným válečným konfliktům, likvidaci intelektuálů a koncentračním táborům.

Petr Chelčický předešel naši dobu o několik století – ale náš čas, století dvacáté, budeme-li si to chtít uvědomit, nám teprve dává do rukou prostředek, který z nenásilí může učinit rozhodující sílu nastávajících proměn.
Pak snad i Evropa, zatím tak vzdálená myšlenkám Chelčického a Gándhího, přijde na platnost a účinnost jejich receptů na změnu světa.
„Ršijivé, kteří objevili zákon nenásilí uprostřed násilí“, napsal M. Gándhí, „byli většími génii než Newton. Byli většími válečníky než Wellington. Znali zbraně a poznali jejich nepotřebnost, učili unavený svět, že spása není v násilí, ale v nenásilí... Neznamená to sklonit se pokorně před tím, kdo činí zlo, ale vyžaduje to postavit veškerou sílu své duše proti vůli tyrana. Jednotlivec, který jedná ve shodě s tímto zákonem, může vyhlásit válku veškeré moci nespravedlivé říše, může zachránit svou čest, své náboženství a svou duši, způsobit pád nebo obrození říše.“
A dále: „Řeknou-li, že můj sen nemůže být nikdy uskutečněn, odpovím – je to možné – a půjdu svou cestou. Jsem vytrvalým vojákem nenásilí a mám dostatek důvodů, abych setrval u své víry. A proto ať mám jednoho soudruha nebo mnoho či žádného, musím pokračovat ve svém pokusu.“

Příběh první:    Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu
Příběh druhý:   Petr Chelčický - Duch proti moci
Příběh třetí:     Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem
Příběh čtvrtý:   Karel Havlíček Borovský - Jedinec proti násilí
Příběh pátý:    Tomáš Garrigue Masaryk - O síle slabých

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 12. 2007.